Komentář: Co nám ukáže přirovnání amerických cel k oslabení dolaru

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

O nových amerických clech bylo hodně napsáno a ještě více toho napsáno bude, mimo jiné i proto, že kroky americké administrativy postupně nabývají bizarních až neuvěřitelných rysů. V okamžiku psaní tohoto článku byla platná 20% americká cla na dovoz z EU, při jeho dopsání už pouze 10% (tedy přesněji 10% a 20% s podmíněným odkladem). Jaká cla platí v okamžiku čtení, to již musím přenechat ke zjištění laskavému čtenáři. Ať již jsou ale cla jakákoliv, stojí za to o nich v dnešním světě dále přemýšlet. V dalším textu budu tedy dále pracovat s 20% cly, i když to v daný moment nebude pravdivý stav věcí (anebo možná bude).

A záměrně se zde omezím pouze na jeden jejich rys, jakkoliv vím, že problematika cel je spletitá a rozkročená přinejmenším mezi tradiční ekonomií, teorií her a teorií politiky (pokud vůbec lze o dnešní politice nějakou teorii budovat). Jde mi o to, zda a do jaké míry lze (a do jaké míry naopak nelze) využít analogie mezi uvalením amerických cel na jedné straně a změnou kurzu dolaru (vůči euru anebo lépe vůči všem ostatním měnám) na straně druhé.

Rozměr stále hrozících cel je totiž takový, že s nimi nemáme srovnatelnou zkušenost, ale s pohyby měnových kurzů ve značném rozsahu zkušenosti máme. Analogie je tato: pro evropské vývozce jsou 20% cla do určité míry srovnatelná se situací, kdy cla by sice uvalená nebyla, ale kdyby dolar proti euru oslabil o 20 %. V obou situacích mohou evropští vývozci do USA zaujmout dvě krajní polohy.

Jedna je, že nastaví svoje ceny tak, aby dolarová cena (včetně cel nebo po hypotetickém oslabení dolaru) jejich produkce byla pro americké klienty stále stejná. To ale bude znamenat, že eurová cena bude pro evropské vývozce nižší a cla (nebo oslabení dolaru) se krutě zakousnou do jejich ziskových marží.

Druhá krajní poloha pro evropské vývozce je, že zvýší dolarovou cenu tak, že bez ohledu na cla (nebo oslabení dolaru) získají stejnou eurovou cenu jako doposud. V tom případě se ale cla (nebo oslabení dolaru) projeví v poklesu objemu vývozu a vydobytých tržních podílů na americkém trhu. Realita zřejmě bude někde mezi těmito krajními případy (kdybychom měli údaje o tzv. elasticitách nabídky a poptávky, mohli bychom dokonce odhadnout, kde mezi těmito polohami evropští exportéři v průměru skončí).

Byl by tedy dopad 20% cel na evropskou ekonomiku stejný, jako kdyby kurz byl cca 1,3 dolaru za euro? Vždyť na této úrovni byl v letech 2007 až 2014 a v některých letech (např. v roce 2008) byl dolar dokonce ještě výrazně slabší! V této souvislosti si neškodí připomenout, jak moc může být tento nejdůležitější měnový pár světa volatilní: během svého prvního roku existence euro ztratilo proti dolaru 20 % (v roce 2000 dosáhlo svého minima cca 84 centů za euro), aby následně po zubaté trajektorii mezi roky 2002 až 2008 vystoupalo o 80 % ke svým maximům (cca 1,6 dolaru za euro).

Po propuknutí Velké finanční krize v roce 2008 následovaly divoké a šestkrát opakované vlny, ve kterých se euro proti dolaru během několika čtvrtletí střídavě znehodnotilo a zase zhodnotilo běžně o 15 až 20 %, pokud budeme srovnávat dna a vrcholy těchto vln. To nám může dát určité měřítko při uvažování o clech.

Mezi cly a oslabením dolaru je výše zmíněná analogie, ale nikoliv rovnítko. Existuje minimálně jeden (zato velký) důvod, proč by dopad cel měl mít na evropskou ekonomiku menší (!) vliv než srovnatelné oslabení dolaru. A pak existuje řada (menších) důvodů, proč by cla naopak mohla mít vliv větší.

Velký principiální rozdíl mezi cly a procentuálně podobným oslabením dolaru je v tom, že hypotetické oslabení dolaru by kromě evropských vývozců (na které dopadá negativně) ovlivnilo i americké vývozce, pro které by bylo vítanou vzpruhou a pomohlo by jim na evropském trhu. Cla naproti tomu pro americké vývozce žádnou vzpruhu nepředstavují (spíše pro ně znamenají riziko recipročních cel). Cla tedy nepovedou k růstu evropského dovozu z USA, který by mohl více nebo méně vytlačovat domácí evropské výrobce. Shrnuto: cla povedou k poklesu exportu, ale nikoliv k růstu importu. Věc si ještě zjednodušíme a budeme předpokládat, že evropský export i import reaguje na změnu kurzu eura vůči dolaru se stejnou elasticitou (ale samozřejmě v opačném směru) a zároveň že oba mají podobnou velikost.

Potom by z toho plynulo, že čistý export (tj. rozdíl exportu a importu), který vstupuje do HDP, by měl reagovat na cla s asi poloviční silou, než s jakou by působilo procentuálně stejné oslabení dolaru. I při hrozících 20% clech by takový dopad byl spíše malý a skoro by nestál za nějaké zásadní přehodnocení dosavadních prognóz.

Ale zde nastupují důvody, proč clo může působit naopak silněji než změna kurzu. Předně jsme vlastně skrytě předpokládali, že americká cla budou 20% celosvětově, ale tak tomu není. A sem spadají zejména vyšší cla uvalená na Čínu a z toho plynoucí dopad na dovozy čínských statků. Nicméně argument, že čínské zboží, nyní kvůli clům zdražené v USA, se bude jednoduše valit do EU, je příliš zjednodušený.

Bude záležet především na tom, zda a do jaké míry změní Čína kurz své měny, ale to by si zasloužilo separátní hlubší analýzu. Analogie mezi oslabením dolaru a cly také nefunguje v případě, že zboží překračuje hranice opakovaně tam a zpět v různém stupni rozpracování např. v rámci výrobního řetězce. Takový výrobní řetězec si může bez větších obtíží poradit s 20% pohybem kurzu, ale nemůže přežít 20% clo uvalované na hodnotu produkce při každém (tedy i opakovaném) překročení hranice. Pro tak hlubokou dělbu práce a specializaci je dopad cel jednoduše zdrcující. Proto by zřejmě nebylo správné používat naši analogii pro dopad cel na obchod mezi Spojenými státy a Kanadou nebo Mexikem, ale pro americko-evropský obchod toto zřejmě tak zásadní nebude.

Jiná námitka proti analogii mezi cly a změnou kurzu se týká toho, že vývozci možná reagují na oslabení dolaru jinak než na srovnatelné clo: kurz se přece může rychle otočit, takže nemá smysl na kurzové fluktuace příliš reagovat, zatímco cla se rychle „otočit“ nemohou (anebo v dnešním světě mohou?) a navíc vývozci mohou mít kurzové zajištění. Ve skutečnosti ale může tzv. nesladěnost kurzů trvat roky, jak je vidět na měnovém páru euro-dolar. A i když se kurz může rychle otočit zpět ve prospěch vývozců, stejně tak dobře může pokračovat ve své cestě naopak v jejich neprospěch.

Zkrátka platí, že dnešní kurz je nejlepším odhadem kurzu zítřejšího, takže skutečnost, že kurz se může otočit, není pro vývozce důvodem k podstatně jiné reakci na změnu kurzu než na uvalení cel. Kurzové zajištění skutečně může změnit to, jak rychle vývozce bude reagovat na změnu kurzu, protože zajištění posouvá vliv změny kurzů v čase, nemůže ji ale pro vývozce definitivně odstranit.

Konečně analogie mezi oslabením dolaru a cly kulhá v tom, že cla jsou uvalená ze dne na den, zatímco změna kurzu dolaru o 20 % přece jen chvíli trvá. Postupnější změna dává větší prostor pro vývozce optimalizovat a dopad změnit. Ale opět je to spíše argument o rychlosti dopadu než oslabení toho, že by efekt cel byl kvalitativně jiný než efekt oslabení dolaru.

Analogie mezi cly a hypotetickým oslabením dolaru je samozřejmě nedokonalá, ale alespoň nějaká. Podle ní by ale neměl být dopad jednostranných amerických cel na evropskou a potažmo českou ekonomiku kvantitativně dramatický a panika není na místě. Samozřejmě při promýšlení reakce na cla (včetně reakce měnové politiky) si s jednou kurzovou analogií nevystačíme. Další úvahy napíši příště, ale aby snad nevzniklo nedorozumění, že dopad cel podceňuji, dovolím si následující tvrzení. Americká cla jsou výstřelem proti svobodnému obchodu a globalizaci a myslím, že právě v tom je jejich váha pro budoucnost bez ohledu na jejich přímý kvantitativní efekt.