Komentář: Co může chtít finančák „jen tak“ a kde začíná skrytá daňová kontrola

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Docházet ke skryté daňové kontrole by sice nemělo, přesto se jí v praxi správce daně v některých případech dopouští. Poznáte to, když začne vyžadovat velké penzum dokladů, aniž by zahájil daňovou kontrolu nebo alespoň formálně vyzval k odstranění pochybností k podanému daňovému přiznání.

Správce daně si sice může zjišťovat daňové subjekty a důkazní prostředky i méně formalizovanými postupy, ovšem v jejich rámci by neměl prověřovat samotný daňový základ a provádět k němu rozsáhlejší dokazování. Mezi odbornou veřejností téma opět rezonuje poté, co Ministerstvo financí ČR v květnu navrhlo v rámci novely daňového řádu pravomoci správce daně v této oblasti výslovně upravit, přestože k tomu nakonec nedošlo. Tématu se v komentáři věnuje Václav Čepelák, odborník na daňové spory z poradenské společnosti BDO.

Správce daně, nejčastěji Finanční správa, při nesrovnalostech prověřuje daňovou povinnost podnikatelských subjektů. Drobnější záležitosti si může vyžádat v rámci vyhledávací činnosti. Ovšem pokud má správce daně jasné podezření, že jste v daňovém přiznání nevykázali všechno, jak jste měli, měl by přistoupit k postupu k odstranění pochybností nebo daňové kontrole, které mají jasná pravidla. Nicméně v zákoně chybí jasné vymezení hranice toho, co lze ještě považovat za vyhledávací činnost, a co už lze označit jako daňovou kontrolu.

Právě proto se správce daně v konkrétních případech může dopustit činnosti, kterou judikatura správních soudů v reakci na postupy správce daně začala nazývat „skrytou daňovou kontrolou“. Nemusí se přitom jednat o zlý úmysl správce daně, stačí špatný odhad procesní situace, nebo snaha o zjednodušení si své činnosti. Tak či onak, pokud správce daně obchází formální požadavky na daňovou kontrolu, nemusí se mu to ve finále vyplatit, pokud začne klient aktivně svá práva hájit. Stejně jako v mnoha jiných věcech, je i zde nejlepší s tím začít co nejdříve, nejlépe již při prvotním dotazování ze strany správce daně.

Skrytá daňová kontrola je obtížně prokazatelná a chybí její definice. Pokud dojde mezi vámi a správcem daně na spor o to, zda jde o skrytou daňovou kontrolu, či nikoliv, může jej efektivně rozhodnout až správní soud. V konkrétních kauzách jsou pro rozhodování soudů zásadní konkrétní skutkové okolnosti řešeného případu. Velkou roli hraje „příběh“ dané kauzy. Proto i když soudy v rozsudcích určitým způsobem definují, co v daném případě způsobilo, že se správce daně dopustil skryté daňové kontroly, nelze tato pravidla vždy zcela generalizovat.

Ostatně sám Nejvyšší správní soud již několikrát v různých obměnách uzavřel, že je nezbytné se „nastalou situací komplexně zabývat z pohledu právní úpravy a související judikatury“ a „detailně zhodnotit nastalé skutkové okolnosti“.

V naší praxi jsme například v jednom soudy řešeném případě u klienta shledali, a soudu velmi pečlivě popsali a doložili splnění všech znaků provádění skryté daňové kontroly správcem daně, jak je dřívější judikatura uvádí. Tedy to, že správce daně:

To všechno jsou jasné znaky skryté daňové kontroly tak, jak je dřívější rozsudky správních soudů definovaly. A přesto se dle krajského soudu ani dle Nejvyššího správního soudu v tomto konkrétním případě o zakázanou skrytou daňovou kontrolu nejednalo, neboť jim přišla aktivita správce daně celkově málo intenzivní. Při respektu k dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu s tím nemohu souhlasit. Jenže to je právě přesně ta otázka nejasných hranic fenoménu skryté daňové kontroly. Příště může u soudu obstát i z našeho pohledu méně závažný případ, neboť v něm soudce shledá pro něj něčím silné momenty. Důležité je proto v těch zásadních věcech, pokud jde klientovi o hodně, obranu proti postupu správce daně nepodceňovat.

Firmám může zpočátku méně formální přístup vyhovovat, později už méně. Prováděním skryté daňové kontroly správce daně obchází některá zákonná pravidla a omezení, která jej limitují při běžné daňové kontrole, například zákaz opakování daňové kontroly v totožném předmětu a rozsahu, nebo časové limity, do kdy lze daňovou kontrolu a vůbec daňové řízení jako takové provádět.

Z případů, které jsme v naší praxi a před soudy viděli, bych neřekl, že bylo vždy primárním cílem správce daně obejít právě tato nejzávažnější pravidla. Ke skryté daňové kontrole se možná často i nevědomky uchýlil jednoduše proto, že chtěl daňovou povinnost nejdříve prověřit méně formálním a pro sebe procesně méně náročným postupem. Daňová kontrola se totiž musí nejen formálně zahájit, ale řádně provést a formálně ukončit, s tím je spojeno několikeré formální doručování dokumentů, několik běžících lhůt, které mohou být na žádost poplatníka prodlužovány, a nutnost formálně a komplexně písemně zhodnotit všechny důkazy.

V některých případech se méně formální prověřování mohlo zpočátku jevit výhodné i poplatníkům, když místo formalizovaného zahajování daňové kontroly mohli jen zaslat některé údaje a dokumenty e-mailem nebo se u nich správce daně zastavil třeba jen na jedno místní šetření.

Jakmile se ale začala aktivita správce daně stupňovat a nebyla to jen jedna návštěva, ale opakovaná jednání, nebo správce daně vyžadoval opakované dokládání dokumentů, např. faktur, smluv, dodacích listů a mnoha dalších a dalších důkazů, popř. požadoval odpovědi na desítky až stovky otázek k daňové povinnosti, pak už se přínos pro poplatníka zpravidla vytratil. Poplatníci se začali bránit, a to dalo základ judikatury správních soudů ke skryté daňové kontrole.

Na judikatuře správních soudů je nicméně patrná tendence „vyvažovat“. Když to velmi zjednoduším, tak jako první přišel zásah „proti“ státní moci, aby soudy odradily správce daně od příliš extenzivního provádění vyhledávací činnosti (tím, že ji označily za zakázanou skrytou daňovou kontrolu). Jak se případy žalob na skrytou daňovou kontrolu množily a začaly se před soudy dostávat méně závažné případy, začaly správní soudy své závěry postupně korigovat, upřesňovat, a řekl bych vůči správci daně i „změkčovat“.

Z hlediska firem je nicméně podstatné být na tuto situaci připravený, nezaleknout se správce daně a při podezření na skrytou daňovou kontrolu konfrontovat Finanční správu a domoci se svých práv.