Článek
Víte, jaký je rozdíl mezi běžnou obcí či městem v Česku a třeba v Pobaltí, Polsku nebo severských zemích? U té české závisí její příjmy na tom, jak moc se na jejím území rozvíjí ekonomická aktivita, ani ne ze dvou procent.
V těch ostatních vyjmenovaných státech jde o více než padesát procent a průměr v Evropské unii přesahuje dvacet procent.
Tahle data nám jasně říkají, že v zemích, kde je podle různých srovnání nejlepší podnikatelské prostředí a podnikání se daří, jsou samosprávy motivovány k tomu, aby vytvářely prostředí, kde se dobře podniká. Dává jim pak i smysl odstranit bariéry pro podnikání a vytvářet podmínky pro jeho rozvoj. Mají motivaci lépe investovat do infrastruktury potřebné právě k rozvoji podnikání na svém území.
Zkrátka, když se správně nastaví systém místních daní, mohou obce aktivně spoluvytvářet podmínky pro zdravý a udržitelný ekonomický růst. Obce tak jsou možná trochu přehlíženou nebo spíš opomíjenou figurkou v komplexní hře o budoucí prosperitu země.
Navíc to platí i obráceně. My podnikatelé chceme, aby se dařilo regionům, kde máme své továrny, firmy a provozy. Aby bylo vidět, že prosperují a že je to i díky tomu, že nám se daří růst. O to víc, když budeme vítáni nejen jako zaměstnavatelé, ale také jako ti, kdo svým umem přispívají ke zlepšování životních podmínek v daném místě.
Když se na toto téma bavím s různými aktéry, setkávám se s řadou názorů. Často se třeba argumentuje tím, že obce přece už mají příjmy a možnost ovlivňovat podnikatelské prostředí daní z nemovitostí. Proti ní nic nemám a je stále prostor s ní aktivněji pracovat, ale zároveň neodráží skutečnou podnikatelskou činnost a nepodněcuje tak aktivity k rozvoji ekonomiky. Pokud bychom reformovali systém místních daní tak, aby obce získávaly větší podíl z daní souvisejících s podnikáním, mohly by aktivněji spoluvytvářet podmínky pro hospodářský růst a investice, a to na principech dobrého hospodáře.
Dnes je to opravdu tak, že obec je často jen regulátorem, ale přitom by mohla být aktivním hráčem v rozvoji podnikání a ekonomiky na svém území. Příjmy, alespoň částečně přímo navázané na podnikatelskou aktivitu v dané lokalitě, by znamenaly přínos pro všechny občany. Bylo by více prostředků na investice, veřejné služby a s tím spojenou kvalitu života. Rozvoj podmínek k podnikání a zaměstnávání by tak byl občany vítán a starosta či starostka by měli jednoznačnou podporu pro kroky vedoucí k příchodu nových ekonomických provozů do regionu.
Častou námitkou proti této změně je také to, že české obce jsou příliš malé a že hospodářský rozvoj jedné obce vždy ovlivňuje i její okolí. I to je správná námitka, ale její řešení již existuje – společenství obcí. Tento institut umožňuje menším obcím spolupracovat, sdílet příjmy a strategicky rozvíjet podnikatelské prostředí v širším regionu.
Společenství obcí mohou efektivně kombinovat místní znalost prostředí s kvalitním managementem, čímž se zajistí jak spravedlivé přerozdělení příjmů, tak cílená podpora podnikání napříč regionem. Zavedení této praxe by umožnilo i menším obcím lépe využít svůj potenciál a stát se aktivními hráči v ekonomickém rozvoji.
Když to nyní píšu, znovu si uvědomuji, že ačkoliv princip spolupráce a role obcí a regionů na zvyšování kvality podnikatelského prostředí, si všichni uvědomují, vždy se začnou hledat důvody, kde to bude nesnadné. A často se zdá, že tím je jakákoliv snaha o diskusi o změně zaplevelena. Ano, dalším klíčovým aspektem například bude správné nastavení mechanismu rozdělování těchto daní, aby podpora podnikání byla skutečně efektivní.
Nestačí, aby se daňové příjmy obcí odvíjely pouze od sídla firmy, protože řada podniků má své centrály v jiných regionech, než kde probíhá jejich reálná ekonomická aktivita. Aby systém dával smysl, je nutné zajistit, že obce budou mít podíl na daních podle skutečného výkonu podnikatelské činnosti v daném místě. To by znamenalo férovější rozložení daňových příjmů a zajistilo by to, že příjmy budou odpovídat tomu, kde se ekonomická aktivita reálně odehrává.
Dalším úskalím bude, že samotné navázání příjmů obcí na podnikatelskou aktivitu by mohlo dále posílit ekonomicky již silné regiony na úkor těch slabších. Proto bude nezbytné hledat vhodné mechanismy, které zajistí, že nově nastavený systém nebude prohlubovat regionální nerovnosti. Cílem není drasticky měnit absolutní výši příjmů jednotlivých obcí, ale zlepšit principy a motivace, které povedou k rozvoji podnikání, schopnosti lépe spolupracovat, a tím i k dlouhodobé prosperitě regionů i celého Česka.
Schody k prosperitě
Rozumím tedy, že řešení není nutně jednoduché, ale nemůžeme se smířit s tím, že změny nejsou možné. V Druhé ekonomické transformaci (2ET) jsme rozhodně připraveni vést o tom diskusi, protože v ní vidíme velkou šanci, jak přispět k rozvoji ekonomiky, ale současně posunout vpřed celé území naší země. Navíc je to podle mě jedna z klíčových podmínek pro to, aby se nám v Česku podařilo dostat se opět mezi výrobní a technologickou špičku světa. Transformační model Česka po roce 1989 se vyčerpal, proto ve 2ET přemýšlíme o schodech k prosperitě. A dobře nastavené podnikatelské prostředí je jedním z nich.
Za mě se ekonomika šetrná k životnímu prostředí, s vysokou přidanou hodnotou a globální konkurenceschopností nemůže opírat jen o několik velkých hráčů či výhradně špičkové technologie. Klíčem k dlouhodobé prosperitě je rozvoj všech forem a velikostí podnikání. Zvláštní zřetel si zaslouží rodinné firmy, inovativní startupy či střední podniky s místním kapitálem (na lokální i národní úrovni), které přirozeně více investují do svého okolí. Pestrá podnikatelská struktura přináší inovace, odolnost a udržitelnost, posiluje lokální ekonomiky a podporuje společenskou soudržnost.
Není to samozřejmě jediný krok. Těch schodů potřebujeme vystoupat více.
Základem jsou vzdělaní a podnikaví lidé motivování vzít na sebe odpovědnost za sebe i ostatní. Češi méně často než v jiných částech Evropy, zvláště USA, vnímají podnikání jako atraktivní kariérní cestu, ale podnikatelské dovednosti jsou klíčové i pro zaměstnanecký sektor.
Jsme domovem několika úspěšných technologických firem a start-upů, ale v mezinárodním srovnání se pohybujeme spíše ve středu žebříčku. Problémem je nízký podíl soukromých investic do výzkumu a vývoje. Proto je dalším schodem k prosperitě téma aplikovaného výzkumu a inovací.
Pro pestrou inovační firemní komunitu je třeba zvýšit dostupnost kapitálu.
A nakonec podpořit ambici budování silných značek, zaměřených na kvalitu a design místo cenové konkurence. O tyto značky opřít značku Česka, která přiláká a podpoří další firmy k transformaci na vyšší přidanou hodnotu a působení na našem území.
Postupovat po těchto pomyslných schodech je důležité. Nyní se přimlouvám za to, abychom dali větší roli v rozvoji podnikatelského prostředí regionům sdruženým ve společenstvích obcí a dostali tak postupně prosperitu na každou adresu v zemi.
