Článek
V posledních letech se mluví o tom, že se český hospodářský model – s nyní už vžitým hanlivým označením „montovna“ – vyčerpal. Tento model, založený na vysokých čistých vývozech; technicky zdatné, ale cenově konkurenceschopné pracovní síle; velkém průmyslovém sektoru; zahraničních investicích a know-how a zapojení do jednotného trhu a dodavatelských řetězců ústících do západní Evropy, byl dvě dekády před pandemií hlavním tahounem konvergence k bohatším západním zemím.
V posledních letech ale začíná pokulhávat a v ekonomických kruzích se začíná mluvit o tom, jestli Česko nespadlo do tzv. pasti středního příjmu. Výše zmíněný hospodářský model nás totiž k těm vysněným německým mzdám dovést nemůže. Zaprvé se sám podrývá – tím, jak u nás postupně konvergují mzdy (a životní úroveň), klesá zároveň i právě konkurenceschopnost naší pracovní síly. Orientace na výrobu mezivstupů pak navíc brzdí růst produktivity.
Jako řešení se často nabízí snaha o přesun k výrobě s vyšší přidanou hodnotou. Vyšší přidaná hodnota by podpořila růst produktivity, na kterou je v dlouhodobém horizontu navázán růst mezd, tedy i konvergence životní úrovně. Přeorientování na výrobu koncových produktů namísto mezivstupů by podpořilo hospodářský růst a zároveň i snížilo naší závislost na německém průmyslu. Záměr je to tedy jistě dobrý. Jak si ale v jeho naplňování Česko vede?
Odpověď ve zkratce zní, že zejména v poslední dobře nijak dobře. Relativní posun v tzv. hodnotových řetězcích (value chains) se v reálném čase přesně měří obtížně. Pro orientační odhad v agregátním měřítku ale můžeme využít drobného rozdílu mezi dvěma makroekonomickými indikátory - průmyslovou výrobou a hrubou přidanou hodnotou.
Průmyslová výroba měří skutečný objem výroby - tedy množství produktů v jednotkách jako tuny (např. u oceli), metry čtvereční (např. u textilií) nebo litry (např. u chemických roztoků). Hrubá přidaná hodnota pak měří naopak právě onu přidanou hodnotu, tedy rozdíl mezi cenou vstupů a výstupů, očištěnou o daně a subvence.
Relativní růst těchto dvou indikátorů nám může napovědět, jak se daná země, region nebo odvětví posouvá na žebříčku přidané hodnoty. Pokud například v průmyslu hrubá přidaná hodnota stoupne, zatímco průmyslová výroba zůstane stabilní, znamená to, že průmysl vyrobil stejný objem, ale hodnotnějších výrobků – došlo tedy k posunu nahoru v řetězci přidané hodnoty.
To je bohužel ale přesný opak toho, co za posledních pět let vidíme na českých datech. Když se zaměříme na zpracovatelský průmysl (tedy data očištěná o těžbu, vodohospodářství a hlavně o v posledních letech hodně zkreslenou energetiku), vidíme, že objem výroby od roku 2019 mírně vzrostl. To není nijak zářný výsledek, ale vzhledem k tomu, jak bylo toto období pro průmysl náročné – kvůli přerušení dodavatelských řetězců, vysokým úrokovým sazbám i nárůstu cen energií – nejde ani o úplný propadák.
Objem výroby tak sice mírně vzrostl, ale hrubá přidaná hodnota stagnovala. To v překladu znamená, že nyní vyrábíme sice více, ale méně hodnotných věcí. Jinými slovy, v řetězci přidané hodnoty se náš průmysl posunul níž a objem produkce vzrostl jen minimálně. Rozdíl oproti roku 2019 sice není propastný, ale potvrzuje obavy o stagnaci českého průmyslu a růstového modelu.
Posledních několik let nebylo těžkých jen pro český, ale i pro celoevropský průmysl. K výše zmíněným problémům se přidávaly i strukturální potíže – rostoucí konkurence z Číny, pokračující fragmentace mezinárodního obchodu a stupňující se protekcionismus. Nicméně na rozdíl od Česka vzrostla přidaná hodnota ve zpracovatelském průmyslu jak EU, tak eurozóny více než objem výroby. V celoevropském měřítku tedy k posunu nahoru v hodnotovém řetězci.
To se – svým způsobem – povedlo i tolikrát zatracovanému Německu. Tamní pokles objemu výroby je poměrně drastický (dnes činí kolem 12 %) a začal už v letech před covidem. Pokles přidané hodnoty ale zdaleka nebyl tak dramatický. Německo nyní vyrábí sice méně, ale za to hodnotnější věci.
Pokud se podíváme na celoevropské srovnání, Česko je v něm zhruba uprostřed. Vyniknou v něm ale dvě jiné země – Dánsko a Polsko. Dánský průmysl v posledních pěti letech zažil opravdový boom, kdy se objem výroby zvednul téměř o polovinu a přidaná hodnota výrobků dokonce ještě o něco víc. Za ohromným růstem stojí firma NovoNordisk a její lék Ozempic/Wegovy. Farmaceutický průmysl bez legrace táhne celkový hospodářský růst v Dánsku – v letech 2022-23 byl zodpovědný za všechen celkový růst HDP, loni už z něj tvořil „jen“ 25 %.
Druhou zajímavou zemí je u nás velmi často zmiňované Polsko. I to má velký průmyslový sektor, ve kterém došlo k ohromnému nárůstu objemu výroby o víc než 20% za posledních pět let. Přidaná hodnota ale vzrostla o méně než 5%. Polsko tedy vyrábí větší množství méně hodnotného zboží. Jak Polsko, tak Dánsko ale od pandemie dosáhly podstatně lepších hospodářských výsledků než my.
Můžeme debatovat, jestli bychom radši polskou nebo dánskou cestu – samozřejmě zejména ta dánská je spíš unikátní a neuděje se přes noc. V posledních pěti letech se ale Česko pohybuje spíš po své vlastní cestě, která se zdá být v lepším případě okresní silnicí a v tom horším slepou uličkou. Posun od „montovny“ se nám moc nedaří.
Dánský příklad přitom ukazuje, že pro konvergenci s bohatšími ekonomikami (ve kterých obvykle dominuje sektor služeb) není třeba se vzdávat u nás tradičního velkého průmyslového sektoru. Naopak, současná geopolitická situace spíše vyvíjí tlak na zkrácení dodavatelských řetězců a přesouvání strategických výrobních odvětví blíž k domovu. Farmaceutický gigant po vzoru Dánska z nás asi nebude, ale odvětví s vysokou přidanou hodnotou, která „umíme“, je celá řada.
Příležitostí v tomto ohledu je dekarbonizace ekonomik, která s sebou nese množství investic a tedy i poptávku pro průmyslových výrobcích – například turbínách, kolejových vozidlech - nebo méně známých odvětvích, jako kompresní chladící zařízení. Ve všech patří Česko ke světové špičce.
Není náhodou, že dánský průmysl má nejvyšší produktivitu v EU. Česko v tomto srovnání stojí těsně pod polovinou, na zhruba pětinové úrovni Dánska. Produktivita v průmyslu se za posledních 25 let samozřejmě zlepšila. Ale je to trochu sklenice poloplná či poloprázdná. Dokázali jsme dohánět Německo – průměrný růst produktivity v průmyslu před pandemií byl u nás 4,7%, v Německu 1,8% - nicméně to nás dostalo na třetinu německé úrovně. Začínali jsme totiž po roce 89 z opravdu bídné pozice. A proces dohánění se v posledních pěti letech zastavil.
Průmysl jako celek je třeba proměnit. Pro přiblížení se dánské cestě – tedy výrobě s vyšší přidanou hodnotou – je třeba zjednodušení stavebního řízení i byrokracie, a dále pak také velkých investic do infrastruktury (energetické i dopravní), do vědy a výzkumu a hlavně do vzdělání. To jsou faktory tvořící vyšší přidanou hodnotu. V posledních letech, a to neplatí jen od roku 2019, tyto oblasti v Česku evidentně nebyly prioritou.
