Článek
Před dvanácti měsíci jsem českou ekonomiku v rozhovoru pro německý deník Die Welt nazval nemocným mužem Evropy. V té době se naše ekonomika už delší dobu potácela na hraně recese a její růst od začátku pandemie nás řadil na chvost všech zemí Evropské unie. Označení za nemocného muže vyvolalo silný ohlas ve veřejné debatě. Jak se ale pacientovi daří o rok později? A jak vypadá diagnóza pro příští roky?
Na podzim loňského roku bylo v české ekonomice skutečně málo pozitiv. Hospodářský růst se zcela zastavil, spotřeba domácností byla hluboko pod předpandemickou úrovní, stejně tak jako úroveň reálných mezd. Inflace sice už poklesla ze svého vrcholu, stále se ale držela v blízkosti 10 %. I to přimělo ČNB držet utaženou měnovou politiku se sazbami na historických maximech. Do toho vláda pokračovala ve svém konsolidačním úsilí – její snaha zmenšit strukturální deficit však ještě víc dusila růst. Nálepka „nemocného muže“ byla tedy na místě.
Tou nejdůležitější otázkou před dvanácti měsíci bylo – pokud mám lékařskou metaforu natáhnout až na hranu únosnosti – jestli se jedná o chřipku (tedy nemoc, ze které se ekonomika zotaví sama), či o vážnější chorobu s dlouhodobými následky a nutností radikální léčby. Převedeno do ekonomického žargonu, zdali je ekonomická slabost cyklická, nebo strukturální. Už loni bylo poměrně zjevné, že nejpřesnější bude kombinace obou diagnóz.
České ekonomice se totiž za poslední rok začalo dařit o něco lépe. Inflace poklesla ke dvouprocentnímu cíli, a v kombinaci se stále svižným růstem nominálních mezd se obnovil růst reálných příjmů a kupní síly – byť mu do předpandemické úrovně stále ještě dost schází. V návaznosti na to se dle očekávání oživila i spotřeba domácností. ČNB v reakci na pokles inflace výrazně postoupila ve snižování úrokových sazeb, ve kterém by měla pokračovat až do poloviny příštího roku.
A krátkodobý výhled je rovněž o něco lepší. Průmyslu se stále příliš nedaří, protože poptávku po kapitálových statcích zejména v eurozóně stále podvazuje utažená měnová politika. Nicméně i ECB už postupuje ve snižování úrokových sazeb, stejně jako americký Fed. A s pozvolna rostoucí úvěrovou aktivitou se časem zvednou i firemní kapitálové výdaje, což pomůže zpracovatelskému průmyslu i vývozu zboží. Stejně tak by se měla zlepšit situace i ve stavebnictví.
Klíčové faktory.
Dopady uvolňování měnové politiky se ale dostaví pozvolna – u nás až v polovině příštího roku, a v eurozóně ještě později. Klesající úrokové sazby na spořicích účtech by však měly podpořit spotřebu domácností namísto současných vysokých úspor. Jak už jsem ale rozebíral pro Seznam Zprávy dřív, tento proces bude postupný, a velké množství prostředků je stále vázáno v termínovaných vkladech.
Na trhu práce dochází k postupnému uvolňování, dílem z důvodů slabší poptávky a svižného růstu mezd, který snižuje marže firem. V průběhu minulých let firmy v napjatém trhu hromadily pracovní síly v očekávání rychlejšího ekonomického zotavení – zejména v průmyslu se tato očekávání však nevyplnila. Nezaměstnanost tak pravděpodobně ještě vzroste, nicméně nejspíš nijak dramaticky.
Česká ekonomika je tedy na cestě k lepším zítřkům. Vzhledem k pouze pozvolnému oživování domácí aktivity, částečně i kvůli přílišnému váhání ze strany ČNB a pokračující fiskální konsolidaci, nás ale žádný závratný růstový skok nečeká – letos to bude kolem jednoho procenta, příští rok pak něco pod třemi procenty, čímž manko na ostatní země střední a východní Evropy rozhodně nesmažeme. Tolik k cyklickému ozdravení.
Jenže právě díky zlepšení v krátkodobém výhledu můžeme obrátit pozornost k podstatně náročnějším výzvám na střednědobém horizontu – tedy k oné vážnější nemoci, neboli strukturálním slabinám. A je jich více než dost. Náš potenciál ekonomického růstu je nyní patrně slabší než dřív, a silné tempo růstu z minulých dvaceti let se už jen tak nevrátí.
Částečně je to tím, že se náš růstový model – založený na technicky schopné, ale cenově konkurenceschopné pracovní síle, dlouhodobě pozitivních čistých vývozech, hluboké integraci v evropských dodavatelských řetězcích a know-how zahraničních firem – vyčerpal, byť to v ekonomických datech trochu nenápomocně překryly velké výkyvy způsobené pandemií.
Vyčerpání růstového modelu není třeba oplakávat – svou roli splnil, a pomohl nám udělat velký krok v konvergenci k západoevropským ekonomikám. Celou cestu jsme s ním ale absolvovat nemohli – onen model se sám podrývá tím, jak s rostoucí životní úrovní rostou i mzdy, čímž pracovní síla ztrácí na konkurenceschopnosti. Pro poslední krok k dotažení západních ekonomik by naším cílem měl být posun k produkci s vyšší přidanou hodnotou a silnějšími domácími inovacemi.
Produktivita v Evropské unii.
Tuto větu už jste určitě slyšeli nebo četli mnohokrát a „vyšší přidaná hodnota“ je něco, co se snadno doporučuje, ale je mnohem náročnější v praxi. Přesto existuje řada konkrétních kroků, které můžeme na této cestě podniknout. Ani jeden z nich není žádné tajemství – naopak, ekonomové už je mnohokrát doporučili po sobě jdoucím vládám. Čas se ale krátí, a současné cyklické ozdravení ekonomiky nám dává příležitost. Pojďme si tedy konkrétní reformní návrhy zopakovat.
Nejdůležitějším bodem jsou investice do vzdělávání, a to na všech stupních. Bez těchto investic bude snaha o posun ke vzdělanostní ekonomice s vyšší přidanou hodnotou lichá. Ruku v ruce s tím jde i přilákání a retence zahraničního talentu. Mnohem víc investic musí směřovat do energetiky a infrastruktury. Jednak je pro naši konkurenceschopnost nezbytné snížit současné vysoké ceny energií, pro zvýšení atraktivity Česka jako investiční destinace je pak nutné snížení uhlíkových emisí. Třetím pilířem by pak měla být větší flexibilita zamrzlého trhu práce, kde nyní zaměstnanci preferují stabilní zaměstnání před růstem mezd a často zůstávají v neproduktivních oborech.
Česká ekonomika může benefitovat z probíhajícího zkracování dodavatelských řetězců. Naše pracovní síla má poměrně dobré renomé, máme stabilní podnikatelské prostředí a instituce, dobrou geografickou polohu a členství v jednotném trhu. Bez kvalitní transportní infrastruktury, rychlejšího stavebního povolení, čisté a levnější energetiky a hlavně vzdělání, které drží krok s dobou, ale kapitálově intenzivní produkci s vysokou přidanou hodnotou nenalákáme – konkurence je totiž velká. Všechny tyto kroky nám navíc pomohou nejen přilákat zahraniční investice, ale rovněž vybudovat solidní prostředí pro růst tažený domácími firmami a spotřebiteli.
Svou roli musí také být připraveny sehrát instituce tvořící hospodářskou politiku. Potřebujeme jasnou hospodářskou strategii, která pomůže státní správě a soukromému sektoru pracovat v tandemu při naplňování jejích cílů a vytvoří předvídatelné prostředí. Potřebujeme aktivní a zodpovědnou fiskální politiku s vysokými státními investicemi, která je schopná udělat první krok ve výše vytyčených bodech. Potřebujeme silný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který bude jasně vynucovat pravidla a pomůže k vytváření inovativního, konkurenčního prostředí. A potřebujeme centrální banku, která je schopna rychle reagovat na méně předvídatelné a více volatilní inflační prostředí.
Jsme tedy stále nemocným mužem Evropy? Z akutní fáze se pomalu oklepáváme, ale těžké zkoušky teprve přijdou. Do jisté míry je nemocná celá Evropa, jelikož mnohé z výše zmíněných bodů platí pro většinu zemí EU, které jsou oproti nám navíc v cyklickém ozdravení pozadu. To, že už se nepotácíme na prahu recese, by nás nemělo uspokojit – bez nutných reforem a investic se na něm brzy můžeme znovu ocitnout. Rekonvalescence nemocného muže Evropy ještě zdaleka není u konce.
