Komentář: České školství umělou inteligenci nevítá. Naopak, spí v 19. století

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco dříve se informace těžko získávaly, dnes je nejsložitější je filtrovat a najít to podstatné. Studenti v Česku se ale učí staticky a nazpaměť.

Inovativní ekonomika je jedním z předpokladů pro prosperující společnost. Česko se však v této oblasti nevyznamenává, například v hodnocení Global Innovation Index jsme se propadli v množství vytvořených inovací ze 17. na 27. příčku a v celkovém hodnocení ze 24. na 31. místo. Tento trend nebude snadné zvrátit. Co nám o našem přístupu k inovacím ukazuje rychlý nástup umělé inteligence?

Pro technologický pokrok je klíčové propojit velkou škálu schopností, dovedností a znalostí. Hlavní roli hraje přirozená lidská zvídavost, spolupráce, kritická práce s informacemi i efektivní komunikace na všechny strany. V krátkém čase je zapotřebí nasát nové znalosti a rychle je zasadit do kontextu, zatímco všude okolo panuje kreativně chaotické prostředí.

Pravidla této hry začíná měnit AI, která je vynikající ve zpracování velkého množství dat a provádění opakujících se úkonů. Dokáže rychle a levně projít velké množství dokumentů, vybrat z nich to podstatné, zanalyzovat dostupná data i shrnout obsah prezentace. Díky tomu samozřejmě dochází k překotné automatizaci úkonů, které dříve vykonávali lidé.

Umělé inteligenci ale naopak chybí měkké dovednosti, například schopnost řešit problémy, kritické myšlení, kreativita i emoční inteligence. Pokud se mají v budoucnu přirozená lidská a umělá inteligence doplňovat, je úkol lidí, aby byli dobří v tom, v čem je AI špatná.

Klíč k tomuto úspěchu leží v českých školách, které se však na novou dobu adaptují příliš pomalu. Ekonomika postavená na inovacích potřebuje, aby se český vzdělávací systém přizpůsobil 21. století a na propadliště dějin konečně poslal principy, které se formovaly ve století páry.

Čest výjimkám, školám i učitelům, kteří se snaží pracovat moderními metodami. Není jich málo, ale ve většině škol bohužel stále platí, že žáci jsou vybavováni především statickým seznamem znalostí a individualistickým myšlením. Klíčové kompetence a měkké dovednosti si musejí obstarávat mimo školu ve svém volném čase nebo studiem v zahraničí.

Školy často zanedbávají i motivaci k dlouhodobému myšlení. Vytváření inovací je proces s nejistým výsledkem, ve kterém musíte věřit, že tvrdá práce může přinést kýžený úspěch. Pokud se tak nestane, má smysl se z toho poučit a zkusit to znovu. Zkušenosti z toho, co se nepovedlo, jsou totiž často ty nejcennější. A přitom většina škol v mladých lidech tyto vlastnosti nerozvíjí, ale naopak každý jejich neúspěch tvrdě trestá špatnou známkou.

Vzdělání založené na tom, co jsme si jako jednotlivci schopni uzurpovat pro sebe, většinou nazpaměť, už dávno neodpovídá potřebám současného světa. Utápíme se ve vzdělávacím individualismu, namísto abychom naše školství uzpůsobili věku umělé inteligence a extrémně proměnlivého pracovního trhu. Mnohem důležitější je týmová práce a propojování informací, tedy budování společně sdílených znalostí. K tomu patří i práce s různorodostí názorů a řešení konfliktů.

Jak se na tuto cestu vydat? První krok je změna rámcových vzdělávacích plánů, které definují, co se mají žáci ve škole naučit. Na to musí navazovat změna didaktického přístupu, například ve skupinové práci nebo kritickém vyhodnocování informací.

Před dvaceti lety jsme na německém gymnáziu ve třeťáku zažili výuku dějepisu, ve které studenti neprobírali postupný vývoj dějin rok za rokem. Dva měsíce jsme rozebírali tři největší mírové smlouvy novověku a simulovali zákulisní vyjednávání. Oproti běžné frontální výuce to byl velký rozdíl, který nám dal vhled nejen do motivace historických stran, ale i do přemýšlení našich spolužáků.

Rozvoj kompetencí a měkkých dovedností není snadný, a hlavně není snadno měřitelný. Nevyzkoušíte je jednoduchým testem jako vyjmenování českých králů ve čtrnáctém století. O to důležitější ale je, aby si je žáci a studenti osvojovali po celou dobu své školní docházky.

Na mysl v tuto chvíli vytane citát Karla Čapka, že „Vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole“. Mějme na paměti, že škola má žáky připravit na život a na povolání, která v dnešní době ještě ani neexistují, ne na příští písemku.