Článek
Za poslední tři dekády výkon naší ekonomiky výrazně vzrostl a dnes jsme podle hrubého domácího produktu, tzv. HDP, na hlavu zhruba čtyřicátou nejbohatší zemí na světě. Přesto se těm úplně nejbohatším zemím na západ od nás ale nepřibližujeme tak rychle, jak by si mnozí z nás přáli. V roce 2022, za kdy máme poslední srovnatelná data ze Světové banky a Eurostatu, bylo české HDP na hlavu na úrovni 87 % zemí Evropské unie oproti 83 % v roce 1995 (za kdy jsou poprvé dostupná data pro všechny země) a na 72 % původní evropské patnáctky bez Británie (tzv. EU14; 60 % v roce 1995), 78 % Německa (58 % v roce 1995). Uvedená data vycházejí z HDP na hlavu v paritě kupní síly ve stálých cenách.
Přibližování Česka k západní Evropě v ekonomické výkonnosti tedy očividně probíhá, ale ne tak rychle jako například přibližování dříve méně výkonnějšího Polska k Česku. Na začátku devadesátých let jsme měli dvojnásobně vyšší HDP na hlavu než Polsko, v roce 2022 jej máme vyšší již jen o 13 % (a ve spotřebě domácností, což je ukazatel bližší životním podmínkám obyvatel, nás Polsko již předběhlo: 83 % vs. 86 % EU27 v roce 2022).
Za poslední tři dekády se Česko sice západním ekonomikám přibližovalo, ale zdaleka ne každý rok. Pohledem zpět nás v tomto přibližování brzdí především tři krize specifické pro Česko. V každé z těchto krizích poklesl výkon české ekonomiky oproti průměru EU27.
Výrazně poklesl koncem devadesátých let (85 % v roce 1996 vs. 76 % v roce 2000), začátkem desátých let stagnoval déle v návaznosti na globální finanční krizi (86 % v roce 2008 vs. 87 % v roce 2012 vs. 86 % v roce 2013) a opět klesá začátkem dvacátých let a tedy posledních několik let (90 % v roce 2019 vs. 87 % v roce 2022). Naopak největší konvergence proběhla na začátku nultých let a i díky tomu z dlouhodobého pohledu Česko jako nemocný muž Evropy nevypadá.
Nedostatky růstu
Samozřejmě z těchto agregátních čísel nelze vyčíst všechny různorodé důvody vývoje ekonomiky Česka a ostatních evropských zemí. Bylo by například poučné vyčíslit konkrétní důvody rozdílů mezi výkonem ekonomiky či životní úrovní Česka a Německa - vzdělání, produktivita práce, struktura ekonomiky, nebo velikost domácího trhu a míra konkurence.
Podobně vyšší HDP na hlavu nemůže být samo o sobě vodítkem pro hodnocení blahobytu v Česku. Pro životní úroveň jsou samozřejmě zásadní i další skutečnosti a jejich ukazatele, nejenom ekonomika a její růst, což nám připomínají krize jako covid nebo agrese Ruska na Ukrajině.
Zároveň pokud HDP na hlavu vůči průměru EU relativně klesá, a podobně v posledních letech klesají i reálné mzdy, podíl objemu mezd a platů na HDP, nebo výše zmíněná spotřeba domácností, jsou to důležité, i když ne příliš pozitivní, zprávy o stavu ekonomiky, které mají důsledky pro životní úroveň. Po poklesu v roce 2023 nejsou podle prognóz vyhlídky na ekonomický růst v roce 2024 vyšší než jedno nebo dvě procenta pravděpodobné.
Prorůstová vize
Každopádně tato pozorování mohou být užitečným vstupem do potřebné diskuze o sdílené vizi pro budoucnost Česka, která je plná otázek. Kam vlastně jdeme a jak tam doběhnout? Bude vyšší životní úroveň díky vyššímu ekonomickému růstu motivací pro zkvalitnění vzdělávání, trhu práce, infrastruktury či státní správy? Do které z těchto oblastí má vláda investovat, pokud by se rozhodla najít v napjatém státním rozpočtu desítky miliard na prorůstové investice? A má vláda podpořit například větší dostupnost a flexibilitu školek a zvýšit tak možnost zapojení matek malých dětí do trhu práce, které je dnes ve srovnání s Evropou extrémně nízké? Má ještě více investovat do digitalizace státní správy a uvolnit tak ruce lidem v soukromém i veřejném sektoru, aby se mohli věnovat produktivnějším aktivitám?
Ať už jsme, nebo alespoň chceme být na takové rozhodovací křižovatce, výběr správných priorit je zásadní i kvůli tomu, že zdroje jsou omezené. Naštěstí mnohé reformní kroky na trhu práce či vzdělávání nejsou rozpočtově nákladné a přitom jsou prorůstové.
A kolik miliard, jestli vůbec nějaké, má nebo může vláda na podobné prorůstové investice věnovat? Jak máme prorůstové kroky vyvažovat s těmi konsolidačními? Jsem z těch, kteří na každoroční strukturální schodek veřejných financí ve výši zhruba dvou procent HDP nezapomínají. Svým způsobem již dnes stát ekonomiku tímto způsobem podporuje prorůstovým rozpočtovým stimulem - utrácí výrazně více než vybere na daních. Samozřejmě ne všechny výdaje nebo daně mají podobný vliv na ekonomický růst, ale pro všechen růst nezapomeňme na udržitelnost veřejných financí. A samozřejmě naopak. Kde je zdravá rovnováha mezi rozpočtovou podporou růstu a zdravím veřejných financí?
To vše jsou příklady otázek, na které bohužel alespoň zatím nemáme dobré odpovědi. Nemám příliš pochopení pro to, jak bez těchto či podobných informací může stát cílevědomě usilovat o zvyšování životní úrovně. Je však dobré tyto otázky minimálně klást, například snad v brzo zveřejněných prorůstových doporučeních NERV pro vládu.
Každopádně je ale nutné mít pochopení pro to, pokud čtenáře zajímá hlavně to, kdy už budeme mít životní úroveň jako v Německu. Čísla výše sice bohužel ukazují, že Německo v HDP nejspíše jen tak nedoženeme, ale stát to může svým lepším fungováním alespoň přiblížit.
