Článek
Koncem minulého týdne guvernér České národní banky obvinil vládu ze živení inflace a premiér kontroval, ať guvernér řeší své úkoly, a odkázal na to, že základní povinností centrální banky je ze zákona udržování cenové stability. Vysoká inflace je jednoznačně největší současný problém české ekonomiky, ale veřejný spor centrální banky s vládou o podíl viny ničemu nepomůže. Zákon o České národní bance ale hovoří jasně: za stabilitu cen odpovídá centrální banka, přičemž dvouciferná inflace po dobu už více než 16 měsíců rozhodně není plněním cíle udržování cenové stability. Z jiných zákonů zase vyplývá odpovědnost vlády za udržitelný vývoj rozpočtů, obě instituce tak před sebou mají dost práce.
Za to, že svět prochází obdobím neobvykle vysoké inflace, může bezprecedentně uvolněná politika centrálních bank napříč vyspělým světem po velké finanční krizi konce první dekády tohoto století – politika, která neskončila po dvou až třech letech, jak se předpokládalo, ale přetrvala po 12 i více let. K ní se přidala rovněž mimořádně uvolněná rozpočtová politika mnoha vlád, nejdříve při záchranách bank v postižených zemích, pak při financování záchranných sítí (příspěvky v nezaměstnanosti, podpora podniků), a stimulace ekonomik v následné recesi a po několika letech pak znovu v covidové pandemii.
Proč je ale česká inflace o tolik vyšší než ve většině jiných vyspělých zemí? Proč je dvojnásobná oproti Německu s podobně vysokým podílem průmyslu? Proč je až pětinásobná proti některým dalším zemím na západ, jih a sever od nás? A hlavně: proč se meziměsíční růst cen tak dlouho drží? (Pokles hodnot meziroční inflace nás nemůže uklidnit, protože ten už nyní odvozujeme od vysoké loňské základny.)
Základní odpovědnost za vývoj inflace u nás – za ono netolerovatelně dlouhé období dvojciferné inflace – nese centrální banka. Neplní prvotní povinnost stanovenou jí zákonem, nástroje na to, aby inflaci zkrotila, má a ztratila už nejméně tři čtvrtě roku. Základní úrokové sazby má sice nastaveny vysoko, ale i při nich je měnová politika velmi uvolněná. Pro ilustraci: americká centrální banka má základní úrokové míry v současnosti nastaveny výše, než je úroveň americké inflace.
Co by vás mohlo zajímat k tématu odpovědnosti za inflaci
Všechny vlády nesou díl viny
Za to, že se inflace v české ekonomice vyšvihla na vysoké hodnoty dříve než ve většině jiných vyspělých zemí, ale nesla odpovědnost především – i když ne výhradně – předchozí vláda svou vysoce nezodpovědnou rozpočtovou politikou. Přinejmenším od poloviny roku 2020 pod záminkou pandemie vypouštěla do české ekonomiky výdaje převyšující příjmy o stovky miliard. A nešlo o výdaje na investice, ale převážně na spotřebu. Proti nim ovšem na trhu chybělo zboží a služby. Podle vyjádření NKÚ v r. 2021 rozpočtová podpora na „kompenzace protiepidemických opatření“ z 90 procent s pandemií nesouvisela. Ani rychlá akce tehdejšího vedení České národní banky, které zvýšilo základní úrokové sazby už v červnu 2021, na kompenzaci popsané rozpočtové nezodpovědnosti nestačila.
V rozpočtových výdajích vysoce přesahujících příjmy bohužel zatím pokračuje i současná vláda. Ty z výdajů, které přímo nebo zprostředkovaně (růst důchodů a platů ve veřejné sféře, dotace podnikům, vč. státních výdajů na zastropované ceny energií) podporují spotřebu domácností, nadále živí inflaci. Vláda sice zdaleka nezvyšuje výdaje v takové míře, do jaké ji tlačí politická opozice svými návrhy na zvyšování výplat ze státního rozpočtu, důchodů nebo velkorysých kompenzací domácnostem i podnikům za ceny energií a jiných základních životních statků a která by pro českou budoucnost byla zhoubná. I tak ale nedokázala tomuto tlaku účinně čelit.
V zájmu budoucnosti české společnosti ale vláda musí rozpočtově neodpovědné tlaky ustát i přesto, jak silný vliv na část ekonomicky neorientovaných voličů mohou návrhy opozice nebo některých zájmových skupin mít. Odpovědnost za rozpočtovou situaci totiž nese právě vláda.
V podmínkách české ekonomiky ovšem značný díl viny za vysokou inflaci a její udržování nesou všechny dosavadní české vlády bez rozdílu, protože nezajistily přiměřenou ochranu českého trhu před vlivem silných podnikatelských subjektů a skupin, a to ani v odvětvích, kde jde o základní a neopominutelnou funkci státu v každé tržní ekonomice. Za ně lze považovat všechna síťová odvětví klíčová pro život společnosti, především energetiku, vodní hospodářství a telekomunikace, výrobu a prodej dalších základních životních potřeb.
V nich tržní mechanismus z principu fungovat nemůže a domácnosti, potenciální konkurenti a zbytek ekonomiky budou bez adekvátní regulace zákonitě poškozováni.
U řady vlád celé historie samostatné České republiky můžeme z jejich kroků oprávněně usuzovat, že nešlo o nezkušenost a naivitu, ale o záměr. Náprava nebude otázkou několika měsíců, ale zatím se jí přinejmenším v energetickém sektoru ani nepřibližujeme.
