Článek
Loni zdražila elektřina na svoje historická maxima a spolu s ní vyskočila na rekordy také inflace. Domácnosti zareagovaly velkými úsporami energií a mnoho lidí v rodinných domech si ve snaze uchránit peníze také do budoucnosti začalo pořizovat vlastní solární elektrárny. Reklama na tyto nové zdroje byla a je masivní – bohužel však také často klamavá.
Proklamované úspory a energetická soběstačnost však mají své neduhy. Tyto malé elektrárny trpí velmi nízkým využitím vyrobené elektřiny přímo v místě výroby. Běžně je to okolo 20 až 30 procent, zbytek je třeba poslat „do sítě“ za čím dál tím nižší cenu.
Situaci lze mírně zlepšit využitím zásobníku teplé vody nebo baterií. Především využití baterií však paradoxně skutečnou návratnost investice vlivem amortizace a ztrát energie dále zhoršuje. Převážná část instalací s bateriemi je proto nenávratná. Mimochodem: firemní instalace nízkým využitím zpravidla netrpí. Lidé v době výroby ve firmě pracují a spotřebovávají elektřinu a mají tak mnohem lepší návratnost.
Jak tedy zlepšit ekonomiku fotovoltaiky v rodinném domě? Obecná rada je prostá: pokuste se co nejvíce přebytečné elektřiny (je to většinou oněch 70 až 80 procent vaší výroby) prodat za co nejvyšší cenu.
Přebytečnou elektřinu v současnosti vykupují obchodníci, ale cena, za kterou se to děje, odpovídá tržní atraktivitě. Vyrábí se, když svítí, a dělá to valná většina fotovoltaik současně. To vytváří v hodinách výroby přebytky a tím i nízkou až zápornou cenu. Logickým důsledkem je tedy nízká výkupní cena, kterou dále snižuje i riziko predikce, že v dané hodině bude elektřina pro obchodníka dostupná.
S novým způsobem, jak hypoteticky uplatnit doma vyrobenou elektřinu, nyní přichází vládní návrh novely energetického zákona, jinak také LEX OZE II. Hlavním smyslem je nastavit pravidla pro tzv. komunitní energetiku. Novela ji právně ukotvuje prostřednictvím energetických společenství, která budou sdružovat malé výrobny (typicky fotovoltaické elektrárny, větrné turbíny na okrajích vesnic nebo bioplynové stanice u zemědělských farem) a odběratele.
Členové komunity si bez využití obchodníka budou moci za stanovených podmínek a při dodržení současnosti elektřinu posílat mezi sebou. Lákavé, že? Ale ouha, pokud bude cena generovaná trhem v hodinách výroby nízká, bude nízká pro všechny a pak je otázkou, proč by se měl jeden člen komunity zavázat k platbě vyšší než tržní ceny, kterou bude moci získat od obchodníka. Příjem malého výrobce to zvýší, ale navýší se také náklad malého odběratele.
Správně tušíte, že malé zdroje vlastně komunitu nepotřebují. Zákazník může v budoucnu stejně dobře odebírat či dodávat elektřinu bez známé protistrany přes trh, který vždy generuje nejvýhodnější cenu pro co nejvíce účastníků. Čím více se bude umět odběratel přizpůsobit tvaru výroby především solárních zdrojů, tím bude mít nižší cenu.
Využití komunity na to nemá naprosto žádný vliv – komunita jen de facto nahrazuje činnost obchodníka s příslibem nižších nákladů, který je přinejmenším nepravděpodobný. Už jste někdy viděli, že v malém a bez profesionální znalosti by bylo něco levnější? Nakonec i komunity budou využívat služeb a profesionálního řešení poskytovatelů a budou za tato řešení platit.
Proč se tedy nyní tolik píše a hovoří o komunitní energetice? Jak plyne z výše uvedeného, sliby řešení snad všech problémů energetiky jsou až na zcela výjimečné případy jen zástěrkou.
Celý příběh má totiž i veřejnosti relativně skrytý rozměr. Politiky mezi tím obcházejí zástupci zájmových skupin, kteří tlačí na co nejvýhodnější podmínky zapojení fotovoltaik a komunit do sítě. Ve 100 procentech případů ale tyto výhody navýší náklady ostatním, těm bez fotovoltaiky a bez komunit. Lobbisté například požadují, aby se za posílání elektřiny přes distribuční síť neplatily poplatky. Náklady na provoz sítě se však paradoxně vlivem instalací fotovoltaiky a provozu komunit budou navyšovat o desítky procent.
Vnímáte, jak je to nefér?
Dále je tady například problematika bilancování výroby a spotřeby elektřiny, kde se ti samí lobbisté snaží v zájmu snížení svých nákladů prosadit tzv. součtové měření. Protože je to téma značně komplikované, uvedu jen koncovku a sice, že by to v konečném důsledku vedlo k potřebě dále navyšovat investice do distribuce s dopadem do poplatků pro všechny. Navíc nepoměrně více těm, kteří si elektřinu doma nevyrábějí.
Oba tyto požadavky jsou nespravedlivé a uvidíme, do jaké míry se jim podaří v zájmu celé společnosti ubránit.
Čistě teoreticky může komunitní energetika v Česku podle našich výpočtů sdružovat až pět GW fotovoltaické výroby a několik stovek MW další výroby. Již nyní ji mohou provozovat bytové domy, které jsou pro komunitní energetiku přirozeným a rozumným domovem. Při férovém nastavení může pomoci odběratelům sladit jejich odběr s výrobou fotovoltaiky a omezit tak potřebu mimořádně drahé akumulace.
Michal Macenauer
- Strategický ředitel poradenské společnosti EGÚ Brno.
- Vystudoval elektrotechniku a informatiku na VŠB-TUO a sociologii na MU Brno.
- Je specialistou na energetické systémy, nové technologie a predikce spotřeby energií.
- V EGÚ Brno pracuje od roku 2005.
- EGÚ Brno je nástupcem výzkumného ústavu Akademie věd. V roce 1992 se stal akciovou společností a prošel privatizací.
Do jaké míry se podaří nastavit prostředí spravedlivě, aby jedna strana jen nečerpala výhody a druhá jen neplatila, se ukáže v nadcházejících měsících a letech – nejdříve při projednávání a schválení novely energetického zákona v Parlamentu.
Pokud budou podmínky výhodné jednostranně, obrátí se to po určitém čase proti zvýhodněným a proti celkovému důvodu zavádění nových technologií v energetice. Tím důvodem je snížení emisí skleníkových plynů a tedy postupná, rozumně rychlá náhrada fosilní energetiky.
Pokud to tedy s životním prostředím myslíme dobře, přejme si, aby nastávající boj neměl poražených.