Článek
Vládní program v kapitole Energetika správně vyjadřuje podporu moderní energetice. Pasáže týkající se obnovitelných zdrojů, decentralizace, komunitní energetiky, chytrých sítí a energetických úspor jsou napsány způsobem, proti kterému nelze nic namítnout. Dokonce ani se smělým cílem „Přispějeme ke zřízení nových fotovoltaických zařízení na minimálně sto tisících střech do roku 2025“ bych moc nepolemizoval, koneckonců jde o politický program, kde jde spíše o srozumitelný slogan, nikoliv o přesné počty. Dosavadní trend je příznivý, data za rok 2021 ukazují, že do sítě bylo připojeno celkem 9321 nových fotovoltaických elektráren o celkovém výkonu 62 MW. Je to o 3028 více instalací než v roce 2020. Důležité je, že to nebude jen na majitelích rodinných domů, ale o slovo se hlásí i municipality. Zejména konkrétní plány Prahy a Brna přinášejí citelný posun, tyto vzory určitě najdou následovníky.
Nepřekvapivou podporu věnuje vládní program v samostatné pasáži jaderné energetice, ostatně v ČR dlouhodobě není žádná politická síla, která by měla jiný názor. Konkrétně se v programu píše „Podpoříme dlouhodobý provoz stávajících jaderných bloků a výstavbu nového zdroje v Dukovanech pod podmínkou, že ho nebudou stavět ruské ani čínské firmy.“ V pořádku, o Číně nikdo vážně neuvažoval, včetně samotných Číňanů. U Rosatomu je situace jiná. Patřil k favoritům a je nutné férově přiznat, že v současnosti disponuje nejpočetnějšími referencemi z výstavby nových bloků v domácím i mezinárodním prostředí. Navíc mnoho energetiků nemá pocit, že by Rusko prostřednictvím svých reaktorů v Dukovanech a v Temelíně, včetně ruského jaderného paliva, jakkoliv za těch minulých 30 let ovlivňovalo český politický vývoj. Nicméně i těm nejvěrnějším podporovatelům ruské jaderné technologie je nyní jasné, že Rosatom je definitivně ze hry. A že pokud chtějí nový reaktor v Dukovanech, bude se vybírat mezi americkým, francouzským či korejským dodavatelem.
Což vůbec nebude jednoduché. Poptávaný výkon do 1200 MW má pouze Westinghouse, který si v roce 2017 prošel bankrotem a nyní je z hlediska vlastnictví vlastně kanadskou společností. Je trochu smutným paradoxem, že dosud jediné realizace jeho reaktoru AP 1000 jsou v provozu, jak jinak, v Číně. Další dva zájemci, francouzská EDF a korejská KHNP, jsou na tom z hlediska referencí ještě hůře. Poptávaný blok 1200 MW mají zatím jen na papíře. Ať již připravovaný jaderný tendr dopadne jakkoliv, je dobré mírnit budovatelské nadšení a doporučuji připravit se raději na četné komplikace.
K zemnímu plynu koalice rozumně píše, že „Vzroste význam zemního plynu jako přechodného zdroje k vyrovnávání výkyvů.“ Aby hned vzápětí přišla s podivným návrhem „Nárůst jeho podílu nás ale nesmí geopoliticky ohrozit. Budeme se snažit získat podíl na terminálu LNG v sousední zemi, abychom měli přístup k více zdrojům.“
Tento návrh zřejmě nebyl konzultován s představiteli plynárenského byznysu. Škoda. Koalice by se tak mohla dovědět, že nedostatek kapacit LNG terminálů Evropě zdaleka nehrozí. Že majetková účast na terminálu nezabrání, aby LNG tankery nemířily od producentů za vyššími cenami kamkoliv, třeba i do Číny. Tak jak se to dělo v kritickém závěru roku 2021. A jak se to bude dít znovu, když asijské ceny opět předhoní ty evropské. A že tuzemští obchodníci nekupují LNG nikoliv proto, že nemají majetkovou účast na terminálu, ale jednoduše proto, že preferují jiné, ekonomicky výhodnější formy.
Což je pro ČR, která není přímořskou zemí, ale má výhodu významného mezinárodního přepravce, docela snadné. A také by si vláda mohla připomenout, že plynárenství bylo v ČR kompletně privatizováno a že nejvýznamnější dodavatel plynu innogy patří maďarské MVM, nikoliv státu, jako je tomu v případě polské PGNiG. Plně státní firma se samozřejmě snadno úkoluje a lze pak zařídit i úkony, které nedávají ekonomický smysl. V případě Polska například neprodloužení dlouhodobého tranzitního kontraktu s Gazpromem, trpké plody tohoto rozhodnutí Poláci právě sklízí. To si můžeme dát do kontrastu s českým přepravcem Net4Gas, který inkasuje platby z čerstvě dokončeného projektu Capacity4Gas, aniž by byl přepraven jediný kubík z Nord Stream 2, stále čekajícího na povolení. Z pragmatického přístupu mají prospěch nejen zahraniční majitelé Net4Gas, ale návazně i všichni tuzemští odběratelé plynu ve formě menších nároků na regulované platby za tuzemskou přepravu plynu. O vyšší energetické bezpečnosti ani nemluvě – čím významnější pozice v mezinárodní přepravě, tím lépe.
Výše uvedené kritické úvahy ale vůbec nevylučují, že některá velká energetická firma majetkově nevstoupí třeba do některého z připravovaných německých LNG terminálů, pokud to bude komerčně výhodné. Vládní program by si proto politické cíle měl šetřit na oblasti, které může skutečně ovlivnit, je jich více než dost.
Současnou kritickou situaci, kdy prudký nárůst velkoobchodních cen elektřiny a plynu srazil do kolen největšího alternativního dodavatele Bohemia Energy, následně řadu dalších, a přivedl do potíží statisíce odběratelů, reflektuje koaliční program tímto úkolem: „Legislativně vylepšíme fungování dohledu státu při prodeji a distribuci elektrické energie.“
A dohled při prodeji zemního plynu vylepšovat nelze? Vždyť je to v zásadě stejný byznys. Ale pomiňme toto zjevné opomenutí, pod tuto formulaci bych se v zásadě mohl podepsat. Nepíše se mi to lehce, protože jako jeden z představitelů tuzemských dodavatelů jsem si dobře vědom, že to obchodníkům přinese nové povinnosti. Ale není zbytí a lze jen doufat, že vláda nebude postupovat systémem ode zdi ke zdi a návrhy nových opatření budou konzultovány a přijímány racionálně. Abychom se nehroutili nejen pod divokým burzovním vývojem, se kterým vláda ČR stejně nic nemůže dělat, ale navíc i pod neproduktivní administrativou a neúnosnými finančními nároky.
