Jak si EU buduje závislost na energii z ciziny pomocí neviditelné ruky trhu

Byla kdysi jedna velmi moderní, organizovaná a vnitřně silně obchodně propojená říše. Měla rozsáhlou byrokracii a vysoké dotace zemědělství a sociálně slabých. Regulovala ceny zboží. Postupem doby se stávala více a více závislou na přílivu pracovní síly a importu zboží a materiálu zvnějšku. To posledně jmenované se jí stalo osudným. Říše se bez expanze a navyšování importu ze zahraničí rozpadla.

Jestli vám to trochu připomíná nynější stav EU, pak vězte, že to byl osud Říše římské, která trvala přes 400 let. EU prozatím existuje, nicméně vlastní zánik Říše římské nebyl pro tehdejší obyvatele příliš zřetelný, byla to prostě velká kvalitativní změna.

EU je nyní v situaci velké kvalitativní změny, která je způsobena požadavkem na úplnou změnu způsobu obstarávání energie. Už se nemluví o vyšším podílu obnovitelných zdrojů v energetice, požadována je zcela obnovitelná nejen energetika, ale celé hospodářství. Celková energetická potřeba EU je na fosilní energii závislá z 68 %, spolu s jádrem pak tato závislost činí 82 %. EU je přitom z 60 % celkové spotřeby energie závislá na importu ze zahraničí. Česko ze 40 % a Německo ze 65 %. Prozatím.

Je jisté, že přestaneme využívat uhlí a z velké části ho nahradíme zemním plynem. Tím výrazně navýšíme závislost EU na energii zvnějšku. Pokud bychom opustili i jádro, byla by energetická závislost EU na zahraničí i při překotném navyšování využití fotovoltaiky a větrné energetiky kolem roku 2040 přibližně 80 %. Je přitom lhostejné, jestli budeme dovážet zemní plyn nebo vodík vyrobený na Sahaře. Na míru naší závislosti to nebude mít vliv, vliv to bude mít jen na cenu.

V posledních dnech bylo publikováno několik pohledů na vývoj energetiky. Jeden z nich nabízí rozhovor Zuzany Kubátové s europoslancem Mikulášem Peksou, který jako řešení energetiky doporučuje neviditelnou ruku trhu.

Další komentáře pak hovoří o tom, jak se vyplatí nakupovat energie bez požadavku soběstačnosti v zahraničí. Odhlédnu nyní od nepřesností a nepodstatných neporozumění energetice, kdy ne vše, co je důležité, je všem zprvu zjevné. Podstata mé polemiky je totiž o řád výše: kategoricky prohlašuji, že další navyšování energetické závislosti, třeba i prostřednictvím neviditelné ruky trhu, je rizikem existence samotných základů evropské civilizace.

Nepolemizuji s potřebou dekarbonizace, protože jsem důvodně přesvědčen, že spalování fosilních paliv, produkující škodliviny a skleníkové plyny, se už do 21. století úplně nehodí. Polemizuji s lehkovážným, a detaily zcela přehlížejícím spolehnutím se na volnost a bratrství.

Volnost trhu je mocným nástrojem pro řešení mnoha i energetických problémů, například spravedlivé marže při obchodu s elektřinou. Volný trh ale neřeší výslednou cenovou úroveň energií, a tím jejich dostupnost. Nová energetika bude potřebovat bezpříkladně vysoké zálohování a akumulaci. Obojí provoz obnovitelných zdrojů řádově prodraží. Čím rychleji budeme změnu požadovat, tím bude účet vyšší. Volný trh vygeneruje vysokou cenu energie a vysoká cena energie spolehlivě vyžene energeticky náročný průmysl za hranice EU. V důsledcích se navýší naše další závislost. Jde o závislost na dovozu zboží. Konečně už i to se děje. Zatímco v polovině 20. století byla Evropa výrazným exportérem výrobků, nyní je bilance vyrovnaná a překlápí se do importní.

Podobně je to s bratrstvím. Pokud si odmyslím neřešitelnou nedostatečnost importní infrastruktury a výrobních kapacit pro dovoz energie, mohu prohlásit, že propagované opuštění mantry soběstačnosti nám přinese vysoké riziko politické závislosti na zemích, které mají své vlastní zájmy a politiky. Téměř bez výjimky mají i své nikoli přátelské mocenské strategie. Přinejmenším nynější mocenské zneužití dodávek plynu k vytváření politického nátlaku je tak mementem, které musíme mít na mysli jako proměnnou při úvahách o dekarbonizaci, její rychlosti a především způsobu provedení.