Hampl: Co o penzích u Ústavního soudu zaznělo, co překvapilo a co chybělo

Komentář si můžete poslechnout také v audioverzi.

Být předvolán jako svědek k veřejnému jednání Ústavního soudu, to se člověku nestává každý den. Protože v mém případě a případě naší instituce to bylo poprvé (a možná naposledy), beru o to vážněji vše, co toto jednání do veřejného prostoru k závažnému tématu penzí přineslo. Z dlouhé řady reakcí, které se ke mně dostaly za poslední týden, jsem nicméně získal dojem, že ne vše zní anebo vyzní stejně jasně ve velkolepých historických prostorách Moravského zemského sněmu, kde soud sídlí, jako následně v médiích všeho druhu. Ta přenášela a do srozumitelného jazyka „překládala“ vše, co se během jednání na místě samém zevrubně probíralo.

S odstupem pár dní si tedy dovolím tři poznámky k tématu samému a též k reakcím, jež jsem za tu dobu zaznamenal.

Opakovaně slyším i čtu interpretaci, že jednotliví svědci z nezávislých institucí snad předkládali věcně odlišná stanoviska stran toho, zda bylo, či nebylo možné předpokládat s dostatečným předstihem tak vysokou inflaci, jaká byla nakonec naměřena a vykázána v lednu 2023. Omluva, neměl jsem vůbec ten pocit a jsem naopak přesvědčen, že všechna stanoviska, jak byla u soudu prezentována, vedla k závěru, že výše lednové inflace byla překvapením.

Právě lednová, a nikoli „klasická“ (index spotřebitelských cen), nýbrž tzv. „důchodcovská“ inflace (index životních nákladů důchodců) byla klíčová pro kalkulaci mimořádné valorizace (viz dále).

Kompetentní a uznávaný expert České národní banky soudu sdělil, že podobnou inflaci té lednové bylo možné čekat dle zimní predikce ČNB, která byla zveřejněna 2. února 2023, tedy již po skončení onoho klíčového ledna roku 2023 a pouhých šest pracovních dní před tím, než byla skutečná čísla o lednové inflaci oznámena statistickým úřadem (mimochodem též u soudu svědčícím). I tak byla nakonec skutečná inflace nepatrně vyšší, než uváděla zimní predikce ČNB, a to v celém prvním čtvrtletí roku 2023, včetně zmíněného ledna (prognózy se standardně dělají na celé kvartály). Kdybychom skutečnou inflaci srovnávali s predikcí centrální banky z listopadu 2022, byla by skutečná inflace za celé první čtvrtletí 2023 vyšší dokonce o 1,5 procentního bodu.

Ještě větší odchylka reality oproti očekávání byla u predikce Ministerstva financí ČR ze stejných období.

Ovšem již jsem zmínil, že pro valorizaci důchodů byla relevantní nikoli inflace klasická, ale inflace důchodcovská, která v lednu 2023 velmi dramaticky odskočila nahoru od té klasické. Zatímco klasická meziroční inflace činila v lednu 17,5 %, domácnosti důchodců zaznamenaly růst cen o nebývalých 21,4 %, což je rekord v dějinách sledování tohoto čísla! Meziměsíčně celková inflace v lednu vzrostla všem domácnostem o 6 %, důchodcům dokonce o 8,6 %. Jak je hezky vidět na grafu, došlo kromě překvapení u inflace klasické i k zásadnímu překvapení v tom, že životní náklady důchodců právě v onom lednu vyskočily ještě mnohem více, na historicky bezprecedentní úroveň. Ani předtím a ani potom nebyl už takovýto vývoj zaznamenán. Důchodcovská inflace se běžně nepredikuje. Za klidných neinflačních časů jsou její rozdíly od klasické inflace malé. Ne tak ve zmíněném lednu 2023.

Co je tedy ke zpochybnění na konstatování, že šlo o překvapivý vývoj, který v této intenzitě u důchodcovské inflace nebylo možné předpokládat? Jak jinak ještě lépe definovat překvapení?

S valorizací penzí v roce 2023 se pojí otázka, která mě jako ekonoma trápí delší dobu. A i když jsme na ni nebyli přímo tázáni, je jasné, že je pro posouzení celé otázky valorizace zásadní. Ano, jde o mnohokrát zmíněnou retroaktivitu.

Celá debata se točí okolo sporu, zda právě překročení prahu pro mimořádnou valorizaci v lednu 2023 bylo tím rozhodujícím momentem, který založil jakkoli široce definované „legitimní očekávání“ na zvýšení penzí. Jedni říkají ano, druzí, že ne. Ale co když je to komplikovanější? Ekonomicky vzato nárok na valorizaci nevzniká skokově v jednom momentu, ale průběžně, každý den, každý týden, každý měsíc od poslední relevantní valorizace s tím, jak cenová hladina průběžné narůstá. V tomto případě tedy kdykoli od konce června 2022. Pak by ale platilo, že úprava valorizačního vzorce v jakýkoli okamžik od poslední valorizace by mohla být teoreticky retroaktivní, protože alespoň „nějaké“ očekávání už tak jako tak vzniklo jednoduše s tím, jak běžel čas. A zároveň by platilo, že v takovém případě vlastně změnu valorizace nejde udělat vůbec nikdy.

Buď je pravděpodobné, že klíčová hranice pro valorizaci bude v budoucnu překročena a pak už jakýsi nárok lze v každém momentu dovodit. Nebo to není pravděpodobné, ale pak zase není důvod upravovat valorizační schéma, protože to se v relevantním časovém horizontu vůbec nepoužije. Je to jako s lodí – kurz upravujete v okamžiku, kdy je pravděpodobnost nárazu na mělčinu. Když to vůbec pravděpodobné není, tak proč měnit směr lodi?

Jsem velmi zvědav, jak tuto otázku právně posoudí respektovaní ústavní soudci, protože extrémní výklad pojmu nárok a retroaktivita by mohl vést k tomu, že některé normy nebude možné měnit vlastně nikdy, ani když potřeba změny bude silně podložena argumenty či daty.

Poslední poznámka se týká čehosi, co mě osobně při jednání zarazilo. Jedinou z předvolaných expertních institucí, která nedodala žádný podklad a žádné odpovědi na dotazy ústavních soudců, byla výzkumná instituce CERGE-EI. Suchý a strohý styl, jakým předseda Ústavního soudu Josef Baxa oznamoval tento fakt, jen podtrhl pachuť, která z něj u řady posluchačů v sále zůstala. Mluvil jsem s mnohými z nich.

Instituce, jejíž představitelé zásobují veřejný prostor výzvami, aby rozhodování státu bylo založeno na datech a odbornosti, a jejíž otec zakladatel léta sděluje obyvatelům země hraběcí rady ohledně toho, jak je potřeba vše dělat v Česku „chytře“, se rozhodne hloupě nepomoci expertizou u klíčového rozhodování, v němž jde v přímém i přeneseném smyslu opravdu o hodně. To jistě pomůže v budoucích debatách o podpoře vědy a výzkumu a sepětí badatelů s praxí. Má pro to někdo lepší pojmenování než „trapas“?