Článek
Ke konci loňského roku dosáhl podíl registrací nových elektromobilů a hybridů v EU už čtvrtiny všech prodejů. U nás to byla necelá tři procenta, čistých elektromobilů (BEV) pak jen 1,3 procenta. Je to jednoznačné zklamání. Mizivý výsledek v Česku ani zdaleka neodpovídá vynaložené snaze a finančním prostředkům automobilek do reklamy a komunikace.
Co je příčinou? Je to naprostým pohrdáním ekologickými aspekty? Nedostatečnou dobíjecí infrastrukturou? Vyšší cenou, omezeným dojezdem? Pravděpodobně kombinací všech těchto aspektů, ovšem individuálně pro každého zákazníka.
Ale jak to tedy dělají jinde? Jak to, že jsou tam o tolik dál? Všichni tak nějak žijeme v přesvědčení, že v západní a především severní Evropě je ekologické uvědomění výrazně vyšší a že ekologie je nadřazena ekonomice. To je do jisté míry pravda, ale ne plně. I pro Severoevropany totiž platí, že pro pořízení nového vozidla musí mít racionální argumenty.
A ty skutečně existují. V severní Evropě je individuální mobilita zatížena vysokým zdaněním. Ať už ve formě pravidelných poplatků za registraci či silniční daň, ale především již při samotném pořízení vozu dodatečnou speciální (luxusní) daní. Ta může i převyšovat cenu nového vozu. Chce-li potom stát podpořit/upřednostnit vybranou technologii – v našem případě eMobilitu, je kde brát a stačí snížit zdanění.
A to se také reálně děje, například v Dánsku dosahuje odpočet daně za registraci elektromobilu až 170 000 dánských korun (více než půl milionu korun českých). Potom jsou elektromobily jednoduše levnější, a zohledníme-li i ostatní náklady, pak je individuální mobilita v této formě tou racionálnější alternativou. V kombinaci s tamní vyšší afinitou k ekologii a strukturou energetického sektoru to pak dává velký smysl. V případě Německa, kdy individuální mobilita zdaněna nadměrně není, pak musí ona iniciativa přijít ze státního rozpočtu jako přímá podpora eMobility. Konkrétně ve výši 9 000 eur.
Pokud nyní česká vláda zvažuje přímou podporu nákupu elektromobilů pro firmy, jde cestou, která se již osvědčila jinde. Bez ohledu na ekologickou stránku totiž znamená pro uživatele přechod na eMobilitu jistý ústupek v oblasti vlastního pohodlí. Přes nepopiratelný rozvoj dobíjecí infrastruktury v Česku i přes stále se zvyšující dojezd elektromobilů – obzvláště nových modelů uvedených na trh v roce 2021 – je život s elektromobilem jiný. Musíte více plánovat čas, počítat s větší časovou rezervou, prostě se vzdát jisté části svého komfortu.
V kontextu cíle, kterým je zpomalení změn a udržitelnost klimatu, je většina populace na tyto ústupky připravena a ochotna je akceptovat, ale… za to by člověk očekával, že tato forma individuální mobility bude alespoň ekonomicky srovnatelná, ne-li výhodnější než ta klasická, „fosilní“. Pro ty, kteří tento ústupek udělat nechtějí, by naopak měla být individuální mobilita dražší. Takto nějak je to nastaveno v severní a západní Evropě, a proto je tam eMobilita reálnou alternativou. Bohužel u nás je to naprosto obráceně. Ti, co chtějí šetřit životní prostředí, si za to musí ještě pořádně připlatit. Pokud se tedy dnes začíná mluvit o změně přístupu a české firmy, které se chtějí v oblasti mobility vydat „zelenou“ cestou, budou podpořeny z fondů EU, je to jen dobře. Za pár let se firemní elektromobily dostanou jako ojeté na sekundární trh a s výrazně nižší cenou již budou dostupné i pro větší množství soukromých zákazníků. A o to by všem, pokud to myslíme s odpovědností k našim potomkům vážně, mělo jít.
