Článek
Ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, je probíhající debata o fixování cen energií a jejich dotování zcela nejdůležitější fiskální operace posledních desetiletí. Nic jiného, co jsme od roku 1990 zažili na výdajové straně veřejných rozpočtů, se s tím nedá srovnat.
Jakmile začnete dotovat ceny energií, a je celkem jedno, jaké bohulibé úmysly vás k tomu na začátku vedou, skáčete na onoho pověstného tygra, z kterého je v podstatě nemožné dobrovolně seskočit.
Politický boj totiž zpravidla vede k soutěži, kdo nabídne voličům nižší ceny a na delší dobu. Proč dotovat jen 5 MWh roční spotřeby, když to může být deset nebo patnáct MWh? Proč stanovit maximální cenu na 1 500 Kč za kWh, když to může být 1 000 Kč, nebo dokonce jen 500 Kč? A proč dotování rušit v dubnu, jak jsme na začátku říkali, když se v tom přece dá pokračovat ještě rok anebo ještě aspoň měsíc? Vždy jsou před námi nějaké volby. Výdaje veřejných rozpočtů na dotování energií potom rostou a zastaví se často až v okamžiku, kdy už doslova není z čeho brát.
Dotování cen energií už stálo lidstvo trilióny dolarů, vedlo k zbytečně vysoké spotřebě energií, zbytečným emisím a rozvrátilo nejedny státní finance. Je to jako droga, jak jednou začnete, nedá se přestat.
Pro příklad z nedávné doby není potřeba chodit daleko. Dotování cen elektřiny byl zásadní faktor vedoucí ke státnímu bankrotu Libanonu v březnu 2020. Libanon, ještě před pár lety zdaleka nejbohatší země Středního východu, se od té doby potácí v agónii, kdy mimo udržování policie a armády stát doslova rezignoval na ostatní funkce. A co hůř, konec je v nedohlednu.
Současná situace nabyla bizarní rozměr, kdy se žádná z politických stran neodvažuje třeba jen zmínit o ukončení dotování elektřiny a zvýšení jejích oficiálních cen. Přitom skoro žádná „dotovaná“ elektřina se vlastně nevyrábí, protože stát nemá peníze na to, aby koupil naftu potřebnou k provozu elektráren postavených na bázi obrovských dieselových agregátů.
„Státní“ levná elektřina tak funguje zhruba hodinu denně a všichni, kdo chtějí víc, jsou odkázáni na soukromé mobilní dieselové agregáty, které nyní zásobují jednotlivé domy a čtvrti. Tedy domy a byty těch, kteří na to mají. Trh zafungoval a provozovatelé těchto mobilních jednotek rychle zaplnili chybějící nabídku. Ovšem za cenu, která pochopitelně nejen výrazně převyšuje dotovanou cenu, ale také cenu, za kterou by bylo možné elektřinu efektivně vyrábět ve státní elektrárně při uhrazení všech nákladů.
Ale nejde to, protože na dotovaný tarif se prostě nedá politicky sáhnout. Pokud někdo chce na vlastní oči vidět příklad neefektivní rovnováhy, těžko hledat lepší. A Bejrút není zas tak daleko.
Příklad za všechny – Libanon
Všechno začalo po roce 2008 předvolebním slibem jedné z politických stran zajistit všem dostupnou, rozuměj levnou, elektřinu. V roce 2009 se tak ve státním rozpočtu poprvé objevila položka „dotace“ do státem vlastněné energetické firmy, přes kterou byl program „levné“ elektřiny prakticky realizován. Hned v prvním roce tato dotace dosáhla více než 4 procent tehdejšího HDP a podobně to pokračovalo až do začátku roku 2020, kdy prostě došly peníze.
Během let 2009 až 2019 tak státní rozpočet utratil za dotování elektřiny těžko uvěřitelných 40 % HDP v celkové částce odpovídající zhruba 18,5 miliardy dolarů, tedy zhruba 450 miliardám korun. Libanon má přitom rozlohu tak třetiny Česka a polovinu skutečných obyvatel. Škoda všech těch cest, škol, dětských hřišť a nemocnic, co se za to daly postavit, opravit a provozovat.
Dotování elektřiny navíc vedlo k nárůstu státního dluhu, což postupně vedlo k růstu úrokových nákladů až k 10 procentům HDP a před vyhlášením státního bankrotu tak zhruba 36 procent výdajů státního rozpočtu muselo být použito na platbu úroků z existujícího státního dluhu. Stát už prakticky neměl ani na to, aby zaplatil úroky a platy státních zaměstnanců a už si nemohl půjčit, protože už nebyl nikdo, kdo by nové státní dluhopisy koupil. V takovém stavu je státní bankrot nevyhnutelný.
V posledních křečích vás pak samozřejmě nenapadne nic chytřejšího, než si začít půjčovat od centrální banky, čímž rozvrátíte ještě bilanci centrální banky, vyvoláte opuštění fixního kurzu a oslabení kurzu o stovky procent, což rychle vede k inflaci přes 200 procent a vynulování veškerých úspor v domácí měně. Načež frustrované obyvatelstvo vezme útokem vládní budovy.
Libanon samozřejmě není sám, podobné příběhy proběhly v jiných zemích a také na Srí Lance nebo v nedávno Mezinárodním měnovým fondem „zachráněném“ Pákistánu hrálo dotovaní energií poměrně významnou roli na cestě ke státnímu bankrotu. A věřte mi, že seznam podobných příhod je opravdu dlouhý.
Jako expert UNDP (Rozvojového programu OSN), který měl tu možnost nedávno navštívit a pracovat na Ministerstvu financí v Bejrútu a Islámábádu, bych tak rád vzkázal českým politikům, vládním i opozičním, aby opravdu hodně dobře zvážili, jestli si na tygra dotovaných energií chtějí sednout.
Samozřejmě, že části populace je potřeba v současné situaci pomoci, ale fixování a dotování cen energií opravdu není ta správná cesta. Tisíce stran papíru bylo popsáno v pracích Mezinárodního měnového fondu, Světové banky nebo agentur OSN na téma, jak plošné dotování cen energií pomáhá hlavně těm, kteří to nepotřebují, ale o to větší mají spotřebu.
Přesně ti nejvíce potřební, kterými se oháníte, vám nakonec jízdu na dotačním tygrovi nemusí nikdy zapomenout.
