Článek
Pan prezident v novoročním projevu otevřel diskuzi o přijetí eura a nyní, krátce před evropskými volbami, svůj apel zopakoval. Hned na počátku roku k tomu vláda řekla, že euro není na pořadu dne, aby jen pár týdnů nato ministr Martin Dvořák chtěl eurozmocněnce jmenovat (což mu bylo rozmluveno). Byznys je spíše pro a emeritní guvernéři ČNB napsali zasvěcené články. Diskuze je tedy celkem živá, ale něco postrádám. Obzvláště jsou-li před námi evropské volby.
Česká republika může euro přijmout, pokud bude politická vůle nejen na naší straně, ale i na straně eurozóny. O tom prvním dále a to druhé není nyní jasné, ale kdybychom projevili vážný zájem, vstřícnost lze očekávat. Obzvláště, pokud se přidají Poláci nebo Maďaři (tam to však nehrozí). Maastrichtská kritéria sice momentálně nesplňujeme, ale když zítra řekneme, že euro chceme, budeme mít několik přípravných let, kdy se ke vstupním kritériím umíme přiblížit. Na rozdíl od některých kolegů-ekonomů zde zásadní problém nevidím. Máme tedy euro chtít?
Přijetí společné měny má tři základní aspekty. Za prvé, je to výhodné pro byznys, transakční náklady každé obchodní operace budou nižší, není třeba se jistit proti kurzovým změnám a otevře se lepší přístup k financování a ke kapitálu. Zde není o čem diskutovat.
Za druhé, příslušnost ke společné měně má makroekonomické důsledky. Otevřená ekonomika s vlastní měnou má v krizových letech výhodu samostatné měnové politiky. Devizové intervence posílí vývozy a pomohou krizi překonat. To však platí, pokud je dluh takové země udržitelný. Není-li, pak pokles měny (ať z vnějších důvodů či kvůli domácí rozhazovačnosti) může být nezastavitelný, státní dluhopisy si nikdo nekoupí a členství v eurozóně je naopak záchranou. Česká ekonomika je od takových katastrofických scénářů naštěstí hodně daleko a ČNB či ministerstvo financí se mohou dnes k přijetí eura stavět neutrálně, což obě instituce dělají s tím, že to nechávají na politicích.
Právě těch se týká třetí aspekt. Přívlastek „společná“ nespočívá v tom, že Eurem platí jak Finové, tak třeba Portugalci. Aby euro bylo skutečně přínosné pro všechny, společné musí být politické, sociální a ekonomické principy, které země, užívající společnou měnu, vyznávají. Takové země sdílí jednotnou měnovou a fiskální politiku, sjednocený daňový systém a vede to i ke sjednocení sociálních systémů. Znamená to i solidaritu, když daně vybrané ve vyspělejší skupině zemí jsou automaticky využívány k řešení problémů zemí chudších.
Znamená to jednu centrální banku, jeden společný rozpočet či garance za dluh. Jedno by z toho mělo být jasné – společná měna může efektivně fungovat jen na skupinu zemí, které přenesou svoji samostatnost na jeden společný stát, obvykle federaci. Vznik a vývoj USA je tím nejlepším příkladem.
Myšlenka, které spojuje
Pro americkou zkušenost používám trochu nadneseně slovo étos. Všichni jsou potomci migrantů, hovoří jedním jazykem, bohatství je založeno na osídlování nových teritorií, na agresivním přístupu k podnikání, a především na přesvědčení, že nejvyšší hodnotou je svoboda lidského rozhodování. A byl to právě tento étos, který přes všechny krize a Velkou depresi 30. let udělal z USA ekonomicky nejvyspělejší a nejsilnější ekonomiku světa (a nic na tom nemění ani současná hluboká politická krize). Proto dolar byl a je nejstabilnější a rozhodující rezervní měnou světa.
Evropa ale takovou skupinou zemí nebyla a dlouho nebude. Po 2. světové válce zde jeden silný étos byl. Byl to především mír, tedy konec francouzsko-německého nepřátelství, které přineslo tři války a konec nacionalismu. Mír byl postaven na demokratickém politickém systému, na tržní ekonomice a soukromém vlastnictví, ale i na sociálním zajištění obyvatel tak, aby politický systém nebyl ohrožován krizemi. Cestou byl společný trh, společné uspořádání kurzů mezi jednotlivými měnami, společné investice, výzkum a koordinace dalších politik. Západní Evropa tak prožila poválečný hospodářský zázrak.
Nicméně, Evropa stále zůstávala skupinou nezávislých států a navíc, od konce 60. let se objevily trhliny, mezi nimiž významným problémem byly neustálé devalvace některých měn a stále silnější západoněmecká marka. Současně však u politických špiček rostlo přesvědčení, že evropská integrace má stále rychleji pokračovat tak, aby se Evropa stala federativním státem jako USA, s ambicí postupně se USA vyrovnat, když ne z pohledu vojenského, tak ekonomického. Na konci 80. let snaha „umravnit“ německou marku v kombinaci s úsilím federalistů vedlo k rozhodnutí spustit projekt společné měny.
Rozpad sovětského bloku pak prohloubil přesvědčení o správnosti integrační cesty a urychlil zavedení Eura. V průběhu 90. let však bylo jasné, že potenciální země budoucí eurozóny ani nesdílejí společný étos, ani nejsou ochotny předat hlavní rozhodovací pravomoci na evropskou úroveň. Bylo jasné, že euro nemůže efektivně fungovat, ale politici si prosadili svou a vytvořili si dvě berličky. První jsou maastrichtská kritéria, nutící země se společnou měnou do fiskální disciplíny. Druhou berličkou (v realitě spíše svým objemem berlou) jsou různé evropské fondy, které cestou ohromného přediva trh deformujících dotací mají pomoci překonat ekonomické rozdíly.
Přechod na euro v letech 1999-2002 proběhl hladce a zdálo se, že funguje. První zatěžkávací zkouškou, která odhalila slabiny právě v neexistenci společného étosu a solidarity, byla finanční a hospodářská krize 2008-9 a téměř státní bankroty některých zemí. Euro to přežilo a funguje jako zaběhnutá měna, ke které se postupně připojují další země, na mnohem nižší ekonomické úrovni a méně stabilní, než jsme my (naposledy Chorvatsko). Tak proč vůbec s eurem váháme?
Regulace sráží EU
Právě pro ten chybějící étos. Dokud byla EU definována jako skupina zemí, které vyznávají parlamentní demokracii, svobodu rozhodování jednotlivce, tržní ekonomiku a vládu práva, tak jsme po roce 1989 do ní rychle chtěli vstoupit a pokud jsme v té době měli o Euru pochybnosti, tak spíše ekonomického rázu. Nejenže ale chybí americký étos (nejsme jedna země), ale dnešní politiku určující elity i nemalá část voličů (především západoevropských) definovali étos nový, odlišující Evropu od ostatního světa. Je to agresivní environmentální politika a sociální politika, prosazující rovná práva žen a menšin rovněž mnohem agresivněji než jinde. Je to tlak na všechny instituce, aby při jejich vedení tyto principy (známé pod zkratkou ESG) respektovaly.
Navíc Evropa začala vyžadovat, aby na evropské podmínky přistoupily i další regiony světa, když přijímáme i zákonná opatření, omezující například ekonomické a obchodní vztahy s partnery v zemích, které se podle našich ESG zásad nechovají.
Nikdo nechce ESG kompletně zrušit, ostatně v demokracii se musí respektovat vůle části voličů, kteří jsou s ESG ztotožněni. ESG však vyžaduje mimořádnou regulaci, generuje obrovskou administrativní zátěž, zvyšuje náklady a snižuje konkurenceschopnost. Logicky se to odráží v číslech a z nich je jasné, že Evropa vskutku nevzkvétá. Ještě v roce 2008 byl celkový ekonomický výkon Evropy (tehdy včetně Velké Británie) mírně nad úrovní USA. V roce 2022 byl ekonomický výkon americké ekonomiky zhruba o třetinu vyšší než součet výkonu EU a Velké Británie. USA bojují s klimatickou změnou investicemi, Evropa regulací a byrokracií.
Původní étos poválečné integrace je buď chápan jako samozřejmost (parlamentní demokracie) nebo je dokonce zpochybňován či deformován (tržní ekonomika). Evropa se štěpí, rozdíly jsou mezi zeměmi, ale i mezigenerační, mezi velkými městy a venkovem, mezi podnikateli a ostatními. Podnikatelé evropskou politiku kritizují a vše je navíc komplikováno obrozeným nacionalismem, oprávněnou obavou z neřízené migrace a ochotou voličů vybírat si autoritářské politiky. Opravdu to tedy nevypadá, že by Evropa měla tak silný společný integrační étos jako měly USA.
Válka vše změnila, teď se opravdu potřebujeme
Od 22. února 2022 však v Evropě musíme vnímat nový étos. Putinova válka proti Ukrajině změnila bezpečnost Evropy a vize Donalda Trumpa v Bílém domě zpochybňuje podporu všech zemí NATO v případě napadení. Žijeme dnes v úplně jiném světě, než když jsme do NATO vstupovali a jediná cesta pro nás je v evropské bezpečnostní, vojenské a tím pádem i ekonomické spolupráci. Pokud někdo věří v nějaké jiné bezpečnostní zakotvení naší země než ve spojenectví s Německem, Francií a Velkou Británií (záměrně uvádím jen hlavní velké země), tak je buď naivní nebo záměrně škodí naší zemi.
Společná měna byla vždy završením integračního procesu. Zavedení eura v roce 1999 bylo z tohoto pohledu předčasné. Dnešní EU je navíc mnohem méně stabilní než před dvaceti lety. Na druhé straně, díky nové bezpečnostní nejistotě nutně potřebujeme evropskou semknutost. Jak se k tomu všemu při diskusi o euru mají politici ČR (a koneckonců my všichni) postavit?
Můžeme zapomenout na různé étosy a euro přijmout. Byznys bude inkasovat výhody, budeme pod makroekonomickým ochranným deštníkem při měnové či dluhové krizi a – možná – to posílí postavení při různých politických jednáních. Na druhé straně, uděláme velký krok směrem k definitivnímu zakotvení uvnitř dnešní Evropy, se všemi výhodami, ale i se stále rostoucími rozpaky nad tím, kam v posledních letech Evropa směřuje, jaké si klade cíle a hlavně, jak se jí daří (či spíše nedaří) těchto cílů dosáhnout.
Přijmout euro, ale zůstat ve vleku rozhodnutí o zásadní otázkách evropského vývoje bez možnosti rozhodování ovlivnit není přijatelná varianta pro menší členskou zemi jakou ČR je. Při procesu přijetí eura musíme trvat na zásadních změnách Unie – prohloubit demokratizaci rozhodování, přehodnotit politiku, která Evropu rozděluje, posílit společnou zahraniční a vojenskou politiku a ochránit vnější hranice EU. Evropa musí uvolnit prostor pro podnikání a investování tak rychlé a pružné, jako jinde. Do jaké míry je to reálné naznačí nastávající evropské volby.
Druhá možnost je opakovat, že přijetí eura není na stole. Budeme mít o trochu větší volnost v některých ekonomických rozhodováních, a i z této pozice se můžeme pokoušet EU měnit zevnitř. Ovšem to chce i Viktor Orbán …
Rozhodování o přijetí eura je opravdu především politické rozhodování, ale právě politici musí umět lidem dobře vysvětlit, co vše je s eurem spojené. Lehké to mít nebudou.
