Článek
Evropské zaostávání, respektive tedy zaostávání EU, a ztráta významu je trendem, jehož hrozivost nám uniká díky tomu, že k plnému docenění je třeba pohledu z delšího časového odstupu. Dramatičnost ztráty pozice je ale zřetelná. Proto je třeba pokusit se alespoň pojmenovat příčiny. Za jednu z nich považuji i na základě vlastních osobních zkušeností způsob, jakým se v Evropě či v EU uvažuje o malých a středních firmách. Z toho pak také plyne regulační břemeno, které je od nás vypuzuje.
Nejprve ale ke ztrátě pozic EU v globální ekonomice z hlediska posledního čtvrtstoletí. V roce 1997 představovala ekonomika EU 24 %, tedy takřka čtvrtinu, ekonomiky světa. V minulém roce už EU tvořila jen 16 % světové ekonomiky. Význam EU z tohoto hlediska klesl za poslední čtvrtstoletí o třetinu. Docela sešup.
Samozřejmě, přišli noví ekonomičtí tygři, asijské ekonomiky, Brazílie a další. Jenže rozměr ekonomiky EU se dramaticky zmenšil i vůči ekonomice USA. V roce 1997 byla ekonomika EU skoro tak velká jako ekonomika USA, tedy 90%. Loni ekonomický rozměr EU klesl na necelé 2/3 ekonomiky Spojených států, na 65 %. Co je ale ještě závažnější, na rozdíl od EU, ekonomický význam Spojených států vůči světu za poslední čtvrtstoletí takřka neklesl ani při prudkém rozvoji Číny, Indie a dalších asijských ekonomik. V roce 1997 se podíl USA na světové ekonomice nacházel na 27 %, těsně nad čtvrtinou, loni činil 25 %, tedy čtvrtinu. Jinak řečeno za poslední čtvrtstoletí klesl význam EU ve světové ekonomice o třetinu, ale význam USA je v podstatě stejný. EU upadá, Spojené státy nikoliv.
Přemýšlíme-li o tom, co tak způsobilo propad EU, musíme samozřejmě přemýšlet o tom, co významného se ve světovém hospodářství vůči roku 1997 změnilo. Technologická revoluce v oblasti zpracování informací a komunikacích je samozřejmě jedním z „hlavních podezřelých“. To je ovšem revoluce, ve které hrají malé a střední firmy víc než významnou roli, rozbor důvodů, které za tím stojí, by ale vyžadoval minimálně další esej.
Nedívejme se na ty malé přes prsty
K tomu si dovolím jednu osobní poznámku. Většinu svého působení v privátním sektoru jsem se potkával mj. jako člen managementů či orgánů společností spíše s většími firmami a nadnárodními korporacemi. Nicméně díky tomu, že mezinárodní finanční skupina, ve které dnes působím, už tři roky organizuje soutěž zaměřenou na startupy a malé a střední firmy, mám v posledních letech příležitost se s nimi potkávat „zblízka“.
A tak jsem si musel uvědomit, že malé firmy skutečně nejsou jen o tom, že někdo lépe, či hůře provozuje něco jako biofarmu, pekárnu, či programuje část IT pro velké firmy. Významný segment malých a středních firem prostě přináší skutečně zásadní technologické inovace. Třeba proto, že nachází nové způsoby, jak propojovat analýzu dat, nové způsoby jejich sběru s klasickými technologiemi.
Jako příklad ze své zkušenosti mohu uvést společnost, která využitím meteorologických dat, sond v zemi a dalších technik zefektivňuje zemědělcům využití postřiků a hnojiv, takže jich zhruba polovinu šetří. Nebo přináší pokrok prostě vlastním výzkumem, jehož příklady jsem viděl v širokém spektru činností od využití surovin, které byly donedávna odpadem, přes čištění vody až po vývoj nových materiálů založený na biologických postupech, které se poté, co jsou vyžity jako obaly, přirozeně rozkládají. Jsou to jenom příklady, ale snažím se jimi ilustrovat, že dnešní doba přináší příležitosti právě těm, kteří umí pružně reagovat a rychle využívat příležitosti, které se nejen těm úspěšným rychle zhodnocují, ale které také posouvají celou ekonomiku vpřed.
V každém případě to právě tento segment má na trhu EU těžší než v jiných velkých ekonomických blocích. Do značné míry je to dáno i mentálním nastavením lidí, kteří stále více na evropské úrovni ovlivňují regulační rámec života malých firem.
EU se bojí rizika už předem
Donedávna jsem si myslel, že problém je jen v přístupu, který se dá asi shrnout pod výroky typu: „Sice nám v tomto segmentu (mysli si např. IT, AI, biochemie a GMO) ujel vůči světu vlak, ale my teď vyvineme nejpřísnější regulaci a ta bude celému světu vzorem.“ Samozřejmě už představa, jak na náš trh lákáme ze světa někoho tím, že na něj budeme nejpřísnější, je výsledkem, zdvořile řečeno, poněkud nekonzistentních myšlenkových procesů. Jenže toto zdaleka není jádro problému.
Jádrem problému je náš vztah k rizikům, k nejistotám. Zatímco třeba anglosaský či severoamerický přístup k novým segmentům ekonomiky je založen na úvaze, „nechme to chvíli fungovat a rozvíjet se, až uvidíme, co to přináší za rizika, zkusíme je ošetřit“, u nás v EU se snažíme rizika eliminovat dopředu.
A všechna rizika, vytváříme jejich výčty a ty se pak snažíme eliminovat regulacemi dávno před tím, než se vůbec mohou naplnit. Výsledkem jsou předpisy, které sice rizikům zabrání, ale, jak jsem se například pokusil nedávno v oblasti umělé inteligence ilustrovat, také vedou k tomu, že ti, co chtějí v jakémkoliv důležitém oboru zkusit něco nového, či do něčeho nového investovat, jdou někam jinam.
S tím souvisí i tendence k plošnému uplatňování pravidel na i ty nejmenší firmy. Takže třeba v oblasti ochrany našich informací, GDPR, stále klikáme, či podpisem vyjadřujeme souhlas takřka nestále. A to i na místech, kde by nám „zneužití“ dat bylo ve skutečnosti úplně fuk. A naopak tam, kde by nás to mohlo skutečně „bolet“, máme kvůli ošetření jiných rizik v oblasti ochrany našich práv stejně smůlu.
Moje asi nejabsurdnější zkušenosti z oblasti ochrany osobních údajů jsou dvě a každá z opačného konce spektra absurdit: Takže v plechové garáži, kde mi dva mechanici, vizuálně krásně „pokérovaní“ pankáči spolu se štěnětem staforda jménem Růženka měnili kamenem „orajbované“ zadní gumy, jsem na zamaštěném stole vedle ponku podepisoval GDPR papír, kterým jsem jim schválil využití mých dat při karetní transakci.
Je to skutečně hrůza si představit, jak je výměna gumy na konkrétním autě a zaplacení kartou zneužitelná. A já jsem si také oddechl, že jsem takovému „hroznému riziku“ díky moudrosti EU unikl.
A na druhém konci spektra absurdit je to, že GDPR sice brání vyžadovat nadbytečné údaje o identitě zákazníka, ale u významnějších finančních transakcí už současné regulace EU v oblasti praní peněz a „nekalých“ finančních toků nutí vašeho bankéře mít nejlépe několik způsobů identifikace, jimiž prokáže, že vás zná. Takže šup a na klávesnici vyťukat rodné číslo, adresu a nejlépe ještě datum a místo narození…
Cizí novinka přece není Pandořina skříňka
Plošnost vytvářející pro ty nejmenší firmy zcela neúměrnou zátěž a snaha čelit všemu dopředu je ďábelský myšlenkový mix vypuzující z EU pokrok, investice a z nich plynoucí rozvoj. Právě pokrok, investice a rozvoj ale drží třeba USA na rozdíl od nás na špici světové ekonomiky i se všemi problémy, které ta země má.
No a nyní u nás právě přichází regulace firem v oblasti „správného a zeleného chování“ a jeho vykazování. Opět pro všechny, opět nakonec, po náběhových lhůtách, „neunikne ani myš“. Ani ta nejmenší firemní myška…
Snaha čelit rizikům a do absurdna vedoucí uplatňování „principu předběžné opatrnosti“ ale má svůj náklad. A ten se realizuje na fungování trhu a na tempu technologického pokroku. Lze si určitě ještě nějakou dobu namlouvat, že toto je správné a jinak nelze. Jenže s klesajícím významem EU pro svět samozřejmě klesá a bude padat i zájem zbytku světa s námi spolupracovat a tedy i naše možnost ten svět ovlivňovat. Se skutečnou opatrností nemá takový postup nic společného.
Zlaté časy evropského rozvoje jsou tedy, jak jsem ilustroval na počátku textu na ekonomických datech, pryč. Nemusí to ale být navždy. Jen je třeba si uvědomit, že nejlepší časy Evropy najdeme v dobách, kdy jsme to, co se nalézalo za našimi geografickými, či technologickými hranicemi vnímali ne jako „Pandořiny krabice“ plné rizik, ale jako naše velké šance. Pojímání světa a pokroku jako něčeho, co nás ohrožuje, co musíme předběžně a úplně regulovat, od nás totiž stále více vypuzuje mimo jiné sektor malých a středních firem, které se orientují ve světovém technologickém vývoji. A právě tento sektor spolu s ekosystémem jejich manažerů, vlastníků a investorů posouvá naše konkurenty stále rychleji vpřed na náš úkor.
