Článek
Ještě několik týdnů potrvá, než se kvůli rekordní inflaci ČNB odhodlá mocně posílit korunu. Silná koruna má zatím podporu guvernéra Jiřího Rusnoka a Vojtěcha Bendy. Spolu nakonec přesvědčí další tři členy, které si guvernér do bankovní rady sám vybral. V sázce je kromě naší cenové stability i odkaz kariéry Jiřího Rusnoka. V největší zkoušce své profesní dráhy nesmí selhat.
Radní se ale mohou shodnout na jedné věci hned teď: národní banka by dnes neměla bránit koruně v posílení. Bohužel přesně tohle se děje. Dotace z Bruselu by standardně tlačily na posílení koruny, protože přicházejí v eurech, která bychom museli na trhu vyměnit za koruny. ČNB si ale tahle eura ukládá do rezerv a vládě za ně posílá nově vytvořené, na klávesnici vymačkané koruny.
V normální situaci takové opatření dává smysl. Přebytek přítoku dotací do Česka nad odtokem příspěvků do EU sice působí podobně jako čistý export, ale není to přirozený proces. Navíc přichází nárazově, takže může kurz koruny rozkolísat. Ale nejpozději od září, kdy ČNB začala šponovat sazby, to už smysl nedává: banka tahá za oba konce kurzového provazu najednou.
Je fér dodat, že ČNB si problém možná uvědomuje, protože v lednu začala odprodávat některá eura ze zhodnocení svých rezerv. De facto tak intervenovala současně pro korunu i proti ní, což vejde jako kuriozita do učebnic makroekonomie. Se začátkem války prodej eur zastavila, trochu jich potom prodala v době největší paniky, pak zase přestala a postupný prodej obnovila na konci března.
Přestaňme vymačkávat nové koruny
Jste z toho trochu zmatení? Nejste sami. U prodeje eur ČNB oficiálně říká, že „transakce se budou uskutečňovat tak, aby jejich vliv na kurz byl minimální“. Nákup korun za eura korunu posílí, to nejde dělat „minimálně“. Buď je formulace úlitbou vývozcům v klasickém doublespeaku centrálních bank (podobně jako „cenová stabilita = 2% inflace“), nebo je z těch protisměrných a přerušovaných intervencí zmatená i bankovní rada.
Navrhuji pravidlo, kterému budou rozumět všichni: prodávejme každý měsíc tolik eur, aby už nerostly devizové rezervy ČNB. Tedy aby ČNB v době pádivé inflace nevytvářela mačkáním tlačítek další koruny, když to neplní žádnou tržní potřebu. Dle současného tempa zvyšování rezerv by to znamenalo prodávat nejméně půl miliardy eur měsíčně.
Samozřejmě lepší by bylo rovnou prodávat čtyřnásobek a hlasitě volat, že to děláme pro posílení koruny. K tomu dojde, ale většina v bankovní radě se ještě musí chvíli hledat. Zastavit skryté intervence proti koruně lze naopak ještě dnes, proti tomu jde argumentovat těžko. Nemusí to vypadat, že tak činí pod tlakem zvenčí. Stačí interní rozhodnutí, není nutné ho komentovat navenek.
K čemu máme rezervy?
Velké a rostoucí devizové rezervy jsou fajn, jen když jsme připraveni je k něčemu využít. Jsou totiž drahé; stojí nás 5 %, jež musíme platit našim bankám, které si nově vytvořené koruny uloží u ČNB: aktuální účet dělá půl miliardy denně. To se nám přesto může vyplatit, pokud jsme ochotni rezervy použít pro cenovou stabilitu (ústavní cíl ČNB) nebo dlouhodobý výnos.
Bohužel neděláme ani jedno. Za posledních pět let rezervy vydělaly v zahraničních měnách průměrně 1,94 procenta ročně, což je zhruba stejně jako odhad rovnovážného tempa posilování koruny. Zatím tedy rezervy vydělávají skoro přesně nulu a to nemluvíme o inflaci. Pochvalme ČNB, že pod tlakem odborné veřejnosti konečně zvyšuje podíl akcií, ale dělá pořád žalostně málo.
Věřme guvernérovi, že posílení koruny prosadí. Bude to pozdě, ale přece. Je ovšem neomluvitelné, aby ČNB do té doby intervenovala proti koruně, když je inflace 12,7 procenta. Za nově vytvořené koruny z dotačních eur nakupují firmy investiční zboží i ze zahraničí, což tlačí na slabší korunu a vyšší inflaci. Pokud to ČNB myslí s cenovou stabilitou vážně, přestane eura hromadit ještě dnes.
