Cash Only: Zelený plán je hotov, ale kdo podle něj bude chtít žít?

Nedá se říct, že by Češi patřili se svou uhlíkovou stopou mezi nejvzornější národy. Spíš naopak. Když se produkce skleníkových plynů rozpočítá na jednotlivce, větší výtečníky těžko hledat.

Podle posledních dat za rok 2022 se Česko v emisích na hlavu probojovalo mezi třicítku největších znečišťovatelů světa. Když se porovnají jen státy s populací nad deset milionů, Česko je desáté a nejhorší z celé EU.

Někomu může přepočet na hlavu připadat jako demagogie, vždyť co malé Česko v globální klimatické hře zmůže? Ale pokud je stopa jednoho Brazilce poloviční a v případě Indů čtvrtinová, těžko chtít po těchto zemích, aby s odbouráváním emisí začaly jako první. Zvlášť když můžou namítnout, že není fér hodnotit jen současnou produkci, ale i to, kdo kolik škodlivých molekul napěchoval do atmosféry během minulých dekád a staletí.

Jen málokdo profitoval z průmyslové revoluce dřív než Češi. A málokdo v exhalacích pokračuje větší měrou. Způsob, jak se s tímto skóre vyrovnat, je dvojí.

Buď čísla hodit za hlavu v přesvědčení, že na úsilí jednoho malého státu stejně osud planety nevisí. Proč se tedy trápit a zvedat si životní náklady věcmi, jako jsou pokuty za pálení uhlí, když lze navíc stále ještě natrefit na dost lidí, kteří rozporují, že by exhalace CO2 měly na klima nějaký dopad?

Anebo se podívat na dění v přírodě a zamyslet se nad tím, jestli je pasivní přístup vůbec přípustný. Třeba se klima nějakým zázrakem zmátoří samo – ale co když ne? Chceme to riskovat, anebo je lepší pro jistotu něco podniknout, v naději, že se někdo další přidá a náklady na prevenci budou s trochou štěstí menší než následné škody?

Ač se k tomu dnes Andrej Babiš moc nehlásí, byl to on, kdo nasměroval Česko na cestu číslo dvě. A dobře udělal. Výměnou za příslib štědré finanční pomoci kývl před třemi lety jako premiér na celounijní závazek stáhnout do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 procent (oproti roku 1990) a pak do roku 2050 na nulu.

V opozici Babiš na své závazky zapomněl. Z 55procentního cíle je ale dnes závazná unijní norma, cosi jako klimatický zákon, na jehož uskutečnění začalo Česko už čerpat solidární unijní příspěvky. Časem bude muset vykázat i nějakou činnost, k jejíž inventuře má sloužit v úvodu zmíněná klimaticko-energetická koncepce.

Ve středu ji schválila současná vláda a totéž udělal nebo udělá i zbytek EU. Kdyby něčí dokument neměl odpovídající úroveň, komise má mandát vrátit ho k přepracování, tak aby po sečtení všeho dohromady šlo 55procentního cíle dosáhnout. Do evropských voleb tato kontrolní procedura skončí a z národních návrhů se stanou závazky, ze kterých pak už půjde slevit jen po vzájemné dohodě v EU, nebo za cenu vysokých pokut.

Česko slibuje snížení emisí rovnou o 60 procent. Za pomoci odborníků i laik pochopí, jak se to má stát. Ale snadné čtení to není.

Dokument se nesnaží nikoho politicky přesvědčit nebo nadchnout. Je psaný technokraticky a rozvlekle, je plný výplní, aby nahnal objem (na 463 stran), a vláda ho po schválení raději ani nijak výrazně nepropagovala (kompletní verzi si můžete přečíst zde).

Klíčem k útlumu emisí mají být úspory ve spotřebě, konec vývozu elektřiny a přechod na čistší zdroje. Tedy známé věci, ale v daleko větší míře než doposud. Překvapivě zní způsob provedení – hlavní část úkolu má být zajištěna jaksi automaticky tím, co už se v Evropě v rámci ochrany klimatu dohodlo nebo co se právě dohaduje.

Zda veřejnost o těchto věcech ví a zda je přijme, dokument neřeší, přitom v mnoha ohledech půjde o masivní změny. Pokračovat má krácení povolenek pro velké emitenty, jako je průmysl či energetika. Tak aby emisní zátěž byla i zátěží finanční, což má špinavé zdroje vytlačovat z trhu a hromadit rezervy pro podporu čistších řešení. Háček je ale v české praxi, kde roky běží vše při starém a výrobci elektřiny z uhlí začínají nyní vyhrožovat, že své provozy během pár let zavřou, aniž by je bylo čím nahradit.

Podobně divoce vypadá plánované rozšíření povolenek do každodenního života. Možná to ještě neví ani Babiš, nebo si tuto kartu schovává až do předvolebního boje, ale Green Deal není jen o postupném útlumu spalovacích motorů.

V loni schválených směrnicích je třeba i uhlíková daň 45 eur na tunu CO2 pro domácí spotřebu fosilních paliv. V praxi to podle odhadů Ministerstva životního prostředí vychází od roku 2027 zhruba na dvě koruny za litr benzinu nebo 200 korun za megawatthodinu plynu pro domácí vytápění.

Vize je taková, že právě z takových opatření potečou peníze na budování větrníků nebo na lidové věci, jako jsou tepelná čerpadla či zateplování domů (kde se zároveň čeká i zpřísnění norem, byť zatím v nejasné podobě).

Pro Česko má být k mání bilion korun, z toho jen část budou doma vybrané povolenky – druhou část zaplatí bohatší státy v zájmu toho, aby chudší a zaostalejší země EU zvládly držet krok. Jak ale s pomocí naloží, bude hodně záležet na domácí šikovnosti. Třeba to napodruhé dopadne lépe než polská lekce, jak za unijní peníze postavit víc dálnic.

Čechy zkrátka čeká kolosální změna a nový klimatický plán jim jen nenápadně připomíná, v jakém vlaku se tak trochu nevědomky ocitli.

Vzhledem k emisnímu žebříčku se tato výprava jeví jako vrcholně žádoucí, ale že by ji někdo politicky hájil a hrál s veřejností otevřenou hru ohledně toho, co ji čeká, to zatím moc říct nejde. Tak uvidíme, kam vlak dojede.

Zajímají vás investice českých zbrojařů, budoucnost vinařství nebo změny v sektoru logistiky? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.