Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
V inflační ekonomice, kdy ceny prudce rostou, jsou ožebračováni střadatelé a investoři, kteří peníze mají v bankách nebo zainvestovány v konzervativních cenných papírech. Ti všichni chudnou, protože hodnota peněz klesá.
Naopak profitují firmy, které mají zboží na skladě, nebo ho vyrábí. Cena zboží totiž průběžně roste, takže jejich zisky rostou, a je pro ně také jednodušší splácet své dluhy. Když jsem před týdnem mluvil s bankéři velké středoevropské bankovní skupiny, tvrdili, že velké firmy mají plné zakázkové knihy, poptávka je pořád vysoká z Evropy i USA, a řeší pouze jedinou otázku: Jak své vyšší náklady za energie přenést na zákazníky.
Smůlu mají ti, kdo přenést vysoké náklady na zákazníky nedokážou. Profitují pak ti, kdo nejdražší komodity vyrábí. ČEZ loni v prvním pololetí vydělal něco přes jednu miliardu korun, letos pak 34 miliard korun. Kvůli vysokým úrokovým sazbám bují zisky i bankám. Čile pak vyvážejí do zahraničí základní potraviny za vysoké ceny například i zemědělci. Inflace však dříve nebo později celou ekonomiku rozvrátí.
Centrální banky přitom nemají žádnou přímou páku na snížení cen energií či potravin. Jejich hlavním nástrojem jsou úrokové sazby, a doplňkovým pak v případě České národní banky především kurz. Využití obou vede k recesi, kdy se sníží poptávka a ceny klesnou – nejvíc v případě domácích služeb, nejméně pak v případě mezinárodně obchodovaných komodit.
Zajímavým příkladem řešení inflace však jsou zkušenosti ze druhé světové války, kdy Spojené státy zavedly cenové kontroly. Ekonomické historičky Meg Jacobsová a Isabella M. Weberová ukazují, jak zafungoval tento neortodoxní prostředek, který ekonomická teorie považuje za neúčinný.
Americká vláda ve 40. letech bránila zvyšování cen.
Americká ekonomika kvůli státním investicím do válečné výroby šlapala, populace ve Spojených státech vydělávala, ale spotřebního zboží se vyrábělo méně na úkor válečné produkce, takže ceny rychle rostly.
Osmého dubna 1943 vydal prezident Franklin Roosevelt zákon, jímž nařídil všeobecné zmrazení cen. Platil zákaz nezvyšovat ceny spotřebního zboží i mezd. Vláda zavedla plošné cenové stropy.
Například na maso a pohonné hmoty dostávali spotřebitelé přídělové kupony, které zajišťovaly přiměřené zásobování za kontrolované ceny.
„Toto speciální cílení na nejkritičtější odvětví bylo jednou ze čtyř složek Rooseveltova úspěšného využití cenových restrikcí,“ píšou historičky. Kromě toho Roosevelt využil sílu slova a ve svých projevech jasně cenové kontroly zdůvodňoval potřebou „bojovat proti nepříteli nejen na frontě, ale i doma“.
Každý podnik, obchodník, majitel domu nebo řezník měl právo přiměřeně vydělávat, ale netolerovali se zbohatlíci. Museli se držet stejných ziskových marží jako před zavedením cenové kontroly a dodržovat maximální ceny konkrétního zboží.
Inflaci se podařilo udržet v rozumných mezích.
„A konečně, spotřebitelé, stejně jako vláda, sloužili jako úderné jednotky pro prosazování pravidel. Bylo na každé ženě v domácnosti, aby neplatila více než maximální ceny, které byly distribuovány na vládou vytištěných nákupních seznamech ve 14 různých jazycích. Pokud zjistily porušení, mohly spekulanta nahlásit místní dobrovolné radě a ten musel zaplatit pokutu,“ píšou Jacobsová a Weberová.
Opatření byla úspěšná. Kontrola cen nejenže udržela inflaci na nízké úrovni, ale ekonomika zaznamenala rozmach a nejvíce z toho profitovaly nejchudší vrstvy, jimž se zvýšily příjmy. Na konci války už spodní dvě třetiny obyvatelstva jedly více masa než před začátkem konfliktu.
Výrazně se zvýšila míra úspor obyvatelstva, které nemohlo utrácet (z předválečné úrovně přibližně 6 procent hrubého národního produktu na víc než 20 procent v letech 1942 až 1944). Zároveň nerostly tak rychle zisky firem, ale přesto se kvůli masivnímu boomu ekonomiky v letech 1939 až 1943 více než zdvojnásobily, a to ze čtyř miliard dolarů na 8,5 miliardy dolarů.
Výdaje spotřebitelů se ve válečných letech takřka nezvýšily.
Nejkrásnější teoretické modely inflační politiky se zhroutily a inflaci se během války ve Spojených státech podařilo udržet pod kontrolou. Teprve po uvolnění regulace cen v poválečných letech ceny vystřelily vzhůru.
Dnes přitom můžeme v Americe pozorovat také náznaky cenové regulace. Tzv. protiinflační zákon, který před pár dny schválil americký senát, má zredukovat federální deficit, aby se snížil objem peněz v ekonomice a utlumila poptávka. Má výrazně podpořit investice do produktů, které se používají při výrobě energie z obnovitelných zdrojů. Zatřetí pak zákon reguluje ceny některých léků na předpis.
Na mezinárodní úrovni pak aktuálně diskutuje skupina nejbohatších států G7 cenové stropy na ropu. Mělo by to probíhat například tak, že když dovozci nebudou přepravovat ropu na Západ do určité ceny, nebudou ji smět přepravovat vůbec. Jiným záměrem je navázat na cenové stropy dostupnost evropského pojištění přepravy či jeho financování ze strany amerických bank. Tyto služby by byly dostupné pouze pro dovozce, kteří cenové stropy dodržují.
Čtenář ze státu bývalého sovětského bloku, kde ekonomiky zažívaly centrální plánování a cenovou kontrolu několik desetiletí, může být k těmto návrhům skeptický. Faktem však zůstává, že ve válečné době, kdy ceny komodit a služeb prudce rostou, budeme žít i v příštích měsících (a letech).
Zajímají vás tipy na úspory energií nebo situace na trhu s hypotékami? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
