Článek
Svět čeká století vodíku. K chemické značce H2 se upírají naděje tvůrců dekarbonizačních strategií, energetiků, dopravních inženýrů, výrobců náklaďáků, vlaků i letadel nebo ocelářů. Zatímco 19. století se označuje jako věk páry a 20. století je věkem počítačů, motorem naší doby má být vodík.
Zatím lidstvo nemá jasno, jak si bude potřebné množství vodíku – a navíc vodíku čistého, nízkoemisního – zajišťovat. Pracují na tom tisíce vývojářů v desítkách zemí a je to jeden z nejrychleji rostoucích investičních segmentů. Podle studie poradenské společnosti McKinsey by do roku 2030 měly globální vodíkové investice přesáhnout 300 miliard dolarů.
Jak známo, Česká republika je „Country for the Future“ a „průmyslová velmoc“ (tvrdí to aspoň kormidelníci předchozí vlády). Jak tedy Česko na vodíkovou vlnu naskakuje?
Výroba zeleného vodíku je u nás zatím nulová. První vodíkový generátor na výrobu asi 1,2 tuny vodíku ročně chce letos rozjet Vítězslav Skopal, majitel firmy Solar Global, v moravských Napajedlech. Podle loni zveřejněné Vodíkové strategie MPO ovšem budeme v roce 2050 potřebovat 1,7 milionu tun čistého vodíku. Už v roce 2025 (za tři roky!) má Česko vyrobit 7 tisíc tun a v roce 2030 má domácí produkce dělat 101 tisíc tun. Dál do budoucnosti se dokument plánovat neodvážil.
Což o to, peněz na podporu české vodíkové produkce se nabízí hodně. Jen ve dvou již vyhlášených výzvách Modernizačního fondu, z nichž se mohou podporovat vodíkové technologie, jsou 2,4 miliardy korun. Zájem zatím projevilo jen pár investorů, ale žádosti budou přibývat, protože v české energetice se s vodíkovými plány právě trhá pytel. Jen dva největší domácí energetičtí hráči, ČEZ a Sev.En Pavla Tykače, podle informací z trhu chystají desítky výroben vodíku u solárních parků či plánovaných větrníků.
Zastánci bezemisní energetiky sní o tom, jak bude vodík sloužit k ukládání energie z obnovitelných zdrojů, čímž se odstraní jejich hlavní handicap – nestabilní produkce, závislá na počasí. Při obrovských energetických ztrátách a celkově nižší výkonnosti českých solárů a větrníků se to ale nebude zvlášť vyplácet. Ani náhodou tak domácí produkce nepokryje spotřebu domácího teplárenství, průmyslu a dopravy. Na dovoz zeleného vodíku ze zemí, které mají dobré podmínky pro jeho výrobu, se navíc chystá celá Evropa.
Větší naděje na uplatnění bude mít vodík v dopravě či průmyslu. České vodíkové aplikace se ale rodí pomalu. Zatímco Poláci už nabízejí na trhu vodíkový autobus Solaris a Slováci svůj vodíkový minubus Rošero předvedli na EXPO v Dubaji aspoň v prototypu, v Česku je posledním větším dopravně-vodíkovým projektem přes deset let starý Trihybus z ÚJV Řež. Z testovacího provozu v Neratovicích byl ovšem vyřazen už v roce 2014 a od té doby o něm není slyšet.
Škoda Transportation své plány na vývoj vodíkových vozidel dala zatím k ledu. O vodíkový náklaďák se pokouší Tatra Kopřivnice – zda projekt vyjde, uvidíme. Originální české vodíkové projekty jinak spočtete na prstech jedné ruky. Řadí se k nim mobilní vodíkové generátory schopné nahrazovat záložní dieselové elektrocentrály, které vyvíjí firma Devin. Ta svá zařízení ale sestavuje z nakupovaných komponentů.
Skutečně původní tuzemský produkt nabízí vlastně jen start-up jabloneckého miliardáře Dalibora Dědka a akademika Vladimíra Matolína zvaný Leancat, který docela úspěšně prodává testovací stanice pro vodíkový průmysl. Hlavně ale vyvinul vlastní elektrolyzér na produkci vodíku a má velkou šanci, že ho dovede k výrobku konkurenceschopnému v zahraničí. Už dřív totiž Leancat vyvinul speciální membrány, které v elektrolyzérech mohou nahradit tradiční membrány platinové a tím celé zařízení zlevnit.
Aby se originální česká technologie dostala do měřítek průmyslové velkovýroby, bude muset Leancat zdolat ještě pár překážek. Ale vypadá to, že tady je jedna z mála českých originálních vodíkových inovací.
Pokud se podpora nových technologií nezaměří na podobné využití původního českého know-how, hrozí nám vodíková blamáž. Může se stát, že obrovské peníze mířené právě teď z veřejných zdrojů na vodíkovou podporu vyvolají stejný neúčelný boom, jako mizerně nastavená podpora solárů v letech 2009 a 2010. Neblahá solární zkušenost přinesla finanční ztráty a způsobila v Česku obrovskou skepsi vůči solární technologii a obnovitelné energetice vůbec. Země s následky bojuje dodnes.
Když se štědrá vodíková (a jakákoliv další inovační) podpora nezaměří na projekty, které mají potenciál prorazit v globální konkurenci, a rozmělní se na spousty neefektivních výroben drahého vodíku, promarníme šance vodíkového století. A „Country for the Future“ i přes dotační smršť zůstane v zajetí minulých věků.
Zajímají vás tipy na investice i jednoduché vyřízení daní, rozhovory s bankéři nebo nové nadějné start-upy? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
