Cash Only: Začíná boj o čtyři koruny za lahev, zálohovací zákon je hotov

Vyhazovat plastové lahve jen tak se nemá, to ví skoro každý. Ale proč? V Norsku kvůli tomu před lety vznikla série motivačních videí, která by se teď v Česku mohla hodit.

Podstatou jejich sdělení je, že i prázdná lahev má svoji cenu. Když se vrátí do oběhu, klesne spotřeba surovin na výrobu dalších plastů. Jedna zrecyklovaná lahev tak ušetří zhruba jednu kilowatthodinu energie. A norské reklamy názorně ukazují, že to není málo.

Stejných úspor – v žánru televizní nadsázky – lze docílit třeba tím, že cestou na chatu necháte stát auto pět kilometrů před cílem a zbytek dojdete pěšky. Proto jeden z norských šotů začíná záběrem na zchvácenou rodinu, jak se s kufry brodí přes řeku. A přitom – jak se divák dozví ke konci – by místo odstavení auta stačilo zachránit jednu PET lahev.

Podobných motivů dali Norové dohromady víc. Svlečený otužilec ráno seškrábe námrazu ze zrcadla v koupelně a se sebezapřením vleze pod ledovou sprchu. Aby ušetřil za teplou vodu. Mladý pár chroustá u televize zmrzlou pizzu, aby nemusel zapínat mikrovlnku. Vtipný je i šot z pánských sprch o tom, že jednou lahví lze ušetřit dost energie na hodinový provoz trenažéru plivajícího tenisáky.

Šlo by namítnout, že v Česku přece máme žluté popelnice, plasty třídit umíme a žádné rady z ciziny nepotřebujeme. Oproti Norsku a jiným zemím tu ale jedna věc chybí. Jedni v tom vidí výhodu, jiní zaostalost – každopádně Česko se ocitá čím dál víc mimo hlavní proud, ve kterém je (nebo brzy bude) už 18 evropských států, kde se plastové lahve a plechovky zálohují jako pivní sklo.

Brzy naplno začne boj o to, zda se přidat. Ministerstvo životního prostředí dopsalo tento měsíc dlouho chystaný zálohovací zákon. Ostatní resorty už ho viděly a shromáždily své připomínky, v nejbližších týdnech má výsledek posoudit Legislativní rada vlády a pak vláda. Do parlamentu by norma měla doputovat před prázdninami, ministerstvo by ji rádo prosadilo do konce roku.

Když zákon projde, všechny nápojové PET lahve a plechovky od jedné deci do tří litrů budou od ledna 2026 zatížené jednotnou čtyřkorunovou zálohou. A všechny prodejny potravin s plochou nad 50 čtverečních metrů (včetně benzinových pump a e-shopů) budou povinně obaly vybírat. Buď ručně, ale spíš s pomocí zálohovacích automatů, které už lze leckde po Evropě vidět.

Návyky od žlutých popelnic bude v tom případě třeba změnit. Lahve a plechovky se budou vracet nesešlapané, přiměřeně čisté a s etiketou kvůli načítání čárového kódu. Což pro obchody bude práce navíc, za kterou dostanou zaplaceno od státem zřízeného „operátora“. A to z peněz, které v systému zůstanou díky tomu, že část lahví lidé nevrátí a zálohy za ně propadnou.

Zdrojů by mělo být dost. Češi ročně koupí 2,6 miliardy lahví a plechovek, což (vynásobeno čtyřmi korunami) znamená nový koloběh peněz za víc než deset miliard.

Ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) hájí zálohování dvěma způsoby. Jednak aby se lahve a plechovky neválely po ulicích a v přírodě, jak se to povedlo na Slovensku. A jednak kvůli podpoře třídění, ve kterém si sice Češi připadají jako mistři světa, ale třeba u plechovek jsou hodně pozadu, do oběhu vrací jen každou čtvrtou. „Nemůžeme přece těžit hliník, abychom ho zase vyhazovali,“ argumentuje Hladík.

Není ale jisté, že uspěje. Námitek je hodně, proti je Ministerstvo průmyslu, hospodářská komora nebo svaz obchodu. Koalici k přijetí nic nezavazuje, protože nejde o unijní legislativu a ve vládním programovém prohlášení je jen jedna vágní zmínka – a to že vláda záměr „zváží“. Ve Sněmovně jsou proti i zástupci vládních stran. „Myslím, že nemá,“ říká v odpovědi na otázku, zda má zákon šanci, předsedkyně Sdružení místních samospráv a poslankyně za STAN Eliška Olšáková. Sama je proti a jak upozorňuje, není sama, vypořádání připomínek zabralo ministerstvu 543 stran.

Zákon nevymýšlí nic, co by v Evropě nefungovalo. Odpor ale nepřekvapí. Vedle tradičních jevů, kdy v Česku musí být všechno jinak a nic „nejde“, je třeba mít na paměti, že se jedná o změnu zaběhlých věcí. A to obnáší starosti navíc. Přibude nová regulace, kdy stát bude po lidech a firmách zas něco nového chtít, byť z dobrých důvodů. A to se před volbami neprodává snadno, obzvlášť v zemi milovníků přírody, kde ale nemalá část veřejnosti bůhvíproč považuje jakoukoli zelenou novotu za útok na základní svobody.

Hlavní argument odpůrců je ten, že stávající systém žlutých kontejnerů funguje dobře. Lidé by na ně prý mohli zanevřít, když se hlavní plastová surovina odkloní jinam. Což ale nezní moc přesvědčivě, protože plastového odpadu je v domácnostech pořád dost – a žluté popelnice by v novém režimu byly jen méně plné a nemusely by se vyvážet tak často.

Poctivější námitkou je, že pro firmy, které se odpadovým hospodářstvím živí, je PET výnosným artiklem a logicky o něj nechtějí přijít. Obce se bojí, že by kvůli tomu musely za svoz odpadu platit víc. Některé samy do třídiček investovaly a nechtějí svůj funkční systém narušovat. Proti jsou logicky i prodejci – s argumentem, že by neradi fungovali jako sběrné dvory a že nosit odpadky do obchodů považují za absurdní.

Na to vše je pádný protiargument druhé strany, kde stojí hlavně výrobci nápojů. A sice že míchat PET se zbytkem plastů ve žlutých popelnicích je plýtvání, protože špinavá směs často končí na skládkách a ve spalovnách. Anebo u ní nastane takzvaný „downcycling“: Z recyklátu se vyrobí mikiny nebo pleny, které skončí na skládce v dalším kole.

Proto se jako čistší řešení jeví „uzavřít smyčku“ a držet čistý PET v potravinářství, kde budou navíc brzy platit nové předpisy, požadující od firem, aby se o obaly postaraly a aby dohlédly na to, že při výrobě se víc používá recyklát.

„Pokud by zálohování nebylo podpořeno, tak to znamená, že jsme se k životnímu prostředí otočili zády,“ říká ministr Hladík. Brzy – do konce roku – se ukáže, kolik lidí ve vládě a ve Sněmovně vidí situaci podobně.

Zajímají vás vyhlídky akciových trhů, plány developerů nebo kybernetická bezpečnost? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.