Cash Only: V tuzemsku vládne fanatismus vlastnického bydlení

V tuzemsku vládne doslova fanatismus vlastnického bydlení. Kdo nebydlí „ve svém“, cítí se nejistě a téměř nesvůj a žije v obavách z budoucnosti. Kdo naopak bydlí ve vlastním a kupuje si druhý či třetí byt, nepočítaje v to venkovskou chalupu, má pocit, že nad životem vyhrál.

Tato situace není Čechům nijak geneticky daná, ale historicky vyplývá z hluboké nedůvěry v kapitálový trh, který se dosud nevzpamatoval z velkého třesku v 90. letech minulého století. Z necelých dvou tisícovek tehdy veřejně obchodovaných firem většina zkrachovala, zrušila kotaci, anebo z burzy zmizela způsobem často netransparentním. Výsledkem byla pro běžného investora ztráta.

Na důvěře investorům nepřidává ani špatně regulovaný trh korporátních dluhopisů, který přinesl v minulých letech řadu velkých krachů. Tisíce lidí přišly o peníze v kauze mladého „tradera“ Ondřeje Janaty z Growing Way nebo při pádu investiční firmy Arca Capital. A problematický je nefunkční systém penzijních fondů, v němž je většina prostředků zakonzervována ve „starých“ fondech, které nemohou prodělat, a tím pádem ani vydělat.

Naopak zájem o nemovitosti byl v poslední dekádě živen nízkými úrokovými sazbami, které umožnily kupovat nemovitost i domácnostem, které by jinak na hypotéku nedosáhly.

Hypoteční úvěrování je přitom nesporně jedním z motorů hospodářského růstu. Problém je v tom, že úvěry se musí promítat do nové bytové výstavby. To se u nás neděje. Bytů se staví málo, stavební aktivitu tlumí chronicky pomalé povolovací procesy, kdy postavit byt trvá developerům sedm či osm let.

Lidé během boomu od roku 2016 nakupovali nikoli nové byty, ale většinou stávající. Poptávka se promítala do růstu cen nemovitostí.

Vznikla tím nebezpečná situace, kdy je bydlení pro mladé rodiny takřka nedostupné, a Česko drží nechvalný rekord nejméně dostupného vlastnického bydlení v Evropě.

Pořízení vlastního třípokojového bytu v Praze vychází na patnáctinásobek průměrné roční mzdy. Ve Varšavě je to devítinásobek, v Kodani jedenáctinásobek, ve Spojených státech čtyřnásobek.

Dalším z důsledků vysokých cen nemovitostí je pomalejší ekonomický růst. „Pro ekonomiku je vhodnější, když bohatství založíme na produktivních aktivech namísto neproduktivních pozemků. Nedostatek bytů může zvýšit ceny a vytváří sice individuální bohatství majitelů domů, ale na celostátní úrovni prostě brzdí hospodářský růst,“ píše například bloger a komentátor Bloombergu Noah Smith.

V potenciálně nejperspektivnějších aglomeracích jako Praha či Brno se nestaví tolik, kolik by odpovídalo přílivu nových obyvatel – i proto, že stávající majitelé nemovitostí brání další výstavbě, aby hodnota jejich nemovitosti neklesla –, a v Česku pak zaostává i dopravní infrastruktura, která lidem komplikuje dojíždění za prací.

Pokud by si lidé koupili levnější nemovitost k bydlení (anebo si pronajali levněji byt), zůstalo by jim víc disponibilního příjmu, který pak mohou zainvestovat na kapitálovém trhu či do rozvoje vlastního podnikání. Anebo by si mohli dovolit prostě víc utrácet v restauracích, za zážitky a hobby. V ekonomice by pak měly vyšší váhu služby a nižší váhu průmysl včetně proslulých nízkomaržových továren. Česko by tím během hospodářských krizí bylo odolnější vůči vnějším šokům.

Subtilnější argument pak spočívá v tom, že v českém finančním systému půjčují banky mnohem radši firmám na zástavu pozemků a nemovitostí než na růstový příběh. Pro konzervativní a pohodlné bankéře je to jednodušší.

Daň z nemovitostí, kterou chce stát navýšit, je z tohoto pohledu pozitivní, protože část populace odradí od držby více nemovitostí. Rozhýbat trh však v posledku pomůže jen volnější výstavba včetně výškových staveb. Skoro všichni bychom se mohli mít líp.

Zajímají vás potíže českého automobilového průmyslu nebo plány na nové digitální měny? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.