Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Jistě, rozpočtové škrty a nové daně jsou z podstaty nepopulární, nemohou být neostřelovány. Tím spíš, že se je vláda snažila rozprostřít co nejvíc doširoka, takže se dotknou nejrůznějších sociálních i zájmových skupin.
Bezbolestně se státní finance ozdravit nedají a je dobře, že se vláda do nevděčného úkolu konečně pustila. Bohužel na vládním ozdravném plánu zaráží nepřipravenost a nahodilost jednotlivých kroků.
Příkladů nepřipravenosti a nahodilého rozhodování je víc, asi nejilustrativnější je nepochopitelné zachování výjimky ze spotřební daně pro tichá vína. „Spotřebku“ na víno navrhují ekonomové už od covidové pandemie. Doporučovala ji i současná Národní ekonomická rada vlády (NERV). Kdyby se daň podle jejího návrhu zavedla ve výši 2340 korun z hektolitru, přinesla by do rozpočtu až pět miliard korun ročně.
Proti nápadu vystartovala vinařská lobby, podle níž by daň na víno zničila domácí vinohrady, postihla drobné výrobce, pohřbila moravskou turistiku a zlikvidovala tisíce pracovních míst. Víno by prý zdražilo tak, že by se přestalo kupovat, takže by stát stejně nedosáhl očekávaného výnosu.
Část předkládaných argumentů byla lživá – třeba báchorky o tom, jak by malí vinaři museli ve svých sklepech zřizovat daňové sklady a zavírat je pro návštěvníky a turisty.
Jak vysvětluje člen NERV Daniel Prokop v podcastu Prostor X, poradci navrhovali vinaře s roční produkcí do 50 hektolitrů z nové daňové povinnosti zcela vyjmout. Daň měla padnout na střední a velké vinařské firmy a dovozce vína. Právě import přitom podle Prokopa pokrývá až 70 procent českého trhu.
Taková spotřebka by domácí drobné vinaře naopak podpořila. Zvlášť ty s kvalitnější produkcí, protože daň by se víc promítla do ceny nejlevnějších krabičáků, ale do ceny dražšího pití by se tolik nepromítla.
Ekonomové dokonce navrhovali, aby větší vinaři, zatížení povinností zřizovat daňové sklady, mohli odečítat zvýšené náklady od svých daňových základů. Stejně to neprošlo. Ani přesto, že tady šlo nejen o pět miliard do státní kasy, ale i o zdravotní hledisko.
Alkohol je u nás ve srovnání se zahraničím levný a dostupný, Češi se v jeho spotřebě drží v popředí světových žebříčků. Nadměrné pití zhoršuje zdravotní stav populace a zvedá výdaje na zdravotnictví. „Škrtáme každou slevu na studenta za pár set milionů a necháme tam díru za čtyři pět miliard, která by ještě pomohla redukovat škodlivé dopady konzumace alkoholu,“ shrnul to Daniel Prokop.
Nezavedení daně, pro niž mluvily všechny logické argumenty, je vítězstvím úzké byznysové skupiny, která svůj zájem prosadila přes lidovce a jihomoravské politiky, jak to v našem podcastu 5:59 popsal kolega Jirka Pšenička. Prostě čistá politika, čirý populismus, žádné věcné argumenty, žádná analýza, společenský zájem jde stranou.
Druhý příklad? Zvýšení daně z nemovitostí. Aneb prošustrovaná šance, jak vláda mohla aspoň trochu zatlačit na trh s byty.
Už léta se řada domácích ekonomů shoduje, že je-li někde v českém systému prostor pro zvedání sazeb, jsou to majetkové daně. Jistě, takto postihujeme (ne vždy, ale často) Čechy, kteří se vlastní prací, nápady a pílí propracovali k majetku, který zaplatili z už jednou zdaněných peněz. Také proto pravice s ODS v čele jakékoliv úvahy o vyšším zdanění nemovitostí dlouho odmítala.
Před minulými parlamentními volbami, když se o něm začalo diskutovat mezi Piráty, to ostatní strany využily ke sbírání voličských hlasů. „Mít kde bydlet není luxus, odmítáme vyšší zdanění nemovitostí,“ hlásala koalice Spolu na sociálních sítích. Piráty tak jejich nápad na vyšší zdanění realit ve volbách poškodil.
Každá daňová progrese je nepěkná, vždy jde svým způsobem o trest za úspěch. Jenomže v situaci, v níž se státní kasa nachází, moc pěkných řešení k dispozici není. Daň z realit je u nás po Estonsku druhá nejnižší v zemích OECD.
„Je na extrémně nízké úrovni. Její reálný výnos výrazně degradovala a poslední dobou degraduje inflace, zátěž daňových poplatníků se snižovala s růstem mezd,“ psal NERV už loni ve svém souboru možných opatření ke konsolidaci státních financí. A tak vláda se zaťatými zuby rozhodla o zdvojnásobení daně.
Majitele domu či bytu to zpravidla nepoloží, zvýšení je v řádu stokorun, výjimečně nízkých tisícikorun ročně, a i nová daň je stále pod průměrem OECD. Dalo se to ale udělat chytřeji. Kdyby stát stanovil daňová pásma – nízké zdanění pro lidi s nemovitostí pro vlastní bydlení, vyšší daň pro další domy či byty – mohl zároveň tlačit na oživení trhu s bydlením.
Nebo mohl po vzoru Velké Británie či kanadského Vancouveru nasadit vyšší daň z neobydlených domů či bytů. Nebo sáhnout po „speculation tax“, která v některých státech víc daní nemovitosti zahraničních vlastníků.
Podobné mechanismy by sice nevyřešily nedostupnost bydlení pro mladé rodiny, ale mohly pomoci dostat na hladový trh větší počet bytů, motivovat k opravám prázdných chátrajících domů, přibrzdit vylidňování venkova. Jenomže to by někdo musel původně pirátský návrh prozkoumat, zanalyzovat, posoudit varianty, přistoupit k němu věcně.
Úplnou absurditou je třetí příklad fiskálního diletantství: Škrty v dotacích na Ministerstvu průmyslu, jež mají stát na retroaktivním zrušení podpory pro solární elektrárny. Návrh je zřejmě v rozporu s evropskou legislativou i českou ústavou. Šokuje solárníky i právníky. Straší banky, které stále drží řadu nesplacených úvěrů z těchto projektů, které by po ztrátě podpory mohly zdefaultovat, jak nám potvrdila třeba UniCredit Bank.
Vládní politici zřejmě doufají, že oživit letitou nenávist vůči „solárním baronům“ je tak politicky vděčné, že to stojí i za riziko soudních sporů a arbitráží. Ministr financí Zbyněk Stanjura řekl, že se jich nebojí. Jenomže v téhle hře je hodně kapitálu a pár silných firem z Česka i ciziny. Vládní chlapáctví může přerůst v podobný malér, jakým je kauza Diag Human.
Mohla bych předkládat další příklady, svědčící o tom, že kabinet poskládal konsolidační balíček bez podrobnějších analýz, oponentury, bez srovnávání různých variant, často jen metodou politického kšeftu.
Přitom už před půl rokem dostala vláda od NERV seznam možných kroků, ale partaje ho příliš dlouho nechávaly ležet ladem. Opakovaly stranické mantry o nezvyšování daní, nekonkrétních úsporách a podporách tu rodin, tu seniorek… K akci se rozhoupaly – jak premiér sám bezelstně přiznal – „za pět minut dvanáct“. A na koncepční práci už nezbyl čas.
Vláda pak narychlo spíchnutý balíček představila jako hotovou věc, aniž návrhy nejdřív probrala s odbory, zaměstnavateli, širší odbornou veřejností, natož s opozicí. Chtěla se vyhnout hádkám, jenomže si sama komplikuje práci na úpravách a dává kritikům do ruky klacky, jimiž ji mohou mlátit.
Navíc to vypadá, že kabinet vedený klidným a uhlazeným profesorem z Brna je ve skutečnosti parta hazardérů, kteří milují risk. V ozdravném balíčku je hned několik opatření, která mohou skončit u soudů a zaměstnat justici na několik politických garnitur.
Přitom ve Strakovce přibývají stále odvážnější nápady se stále silnějším potenciálem soudních tahanic. Naposled čerstvý vládní návrh zákona, umožňujícího státu snadno ovládnout ČEZ. Zpráva o něm ihned srazila akcie největší české energetiky o plných 47 miliard korun, čímž vláda naštvala zhruba 150 tisíc českých občanů, kteří akcie ČEZ drží. Prostě politický vabank.
Zajímají vás kauzy z české energetiky nebo dopady daňových změn na trh s nemovitostmi? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
