Článek
Z Ukrajiny přicházejí informace o válečných zvěrstvech a Evropa řeší Sofiinu volbu: Vyhrotit konflikt s Ruskem natolik, že přijdeme o dodávky ruského plynu a ropy? Nebo sice odsuzovat ruskou agresi a podporovat Ukrajinu, ale dál dovážet ruské suroviny a fakticky tak pomáhat Putinovi financovat válku?
Ropa je problém, větším oříškem je ale plyn. Naše země tu má na rozhodování pramalý vliv. Česko nevlastní dlouhodobý obchodní kontrakt s Gazpromem, na rozdíl od všech svých sousedů. Zatímco v Německu, Polsku, na Slovensku, v Rakousku či Maďarsku si mohou lámat hlavu, zda Rusům platit či neplatit v rublech, české vlády se to prakticky netýká.
K českým spotřebitelům přichází plyn dovážený z Ruska hlavně německým Uniperem. Obchodníci ho pro Česko nakupují na burze v Lipsku nebo od dalších traderů. Mimochodem, doplácíme na to. Jednatel poradenské společnosti Enas Group Vladimír Štěpán tvrdí, že plyn dovážený do Evropy v ceně pět korun za kubík nakupujeme kvůli přeprodejům nejméně pětkrát dráž. „Proto máme také v Evropě nejvyšší cenu,“ říká.
Na ruském plynu jsme ovšem stejně jako Němci těžce závislí. Produkce Gazpromu u nás pokrývá skoro 100 procent spotřeby. Vůbec nejde jen o energetiku, ačkoliv o ní se nejvíc mluví. Plynové elektrárny lze pořád ještě do značné míry nahradit uhlím a jádrem. V domácnosti se dá plynový sporák vyměnit za elektrický, hřát se v nejhorším můžeme svetry nebo se vracet k pevným palivům. Drahý plyn zdražuje elektřinu a jeho nedostatek pořádně zkomplikuje domácnostem provoz, ale pořád by to bylo řešitelné kompenzacemi, daňovými úlevami a sociální výpomocí.
Hlavní plynová potíž leží jinde. Většina zemního plynu se spotřebuje v průmyslu: vytápí sklářské a keramické pece, automobilky s ním formují plechy, jedou na něj pekárny, mlékárny i pivovary, vyrábí se z něj čpavek, nenahraditelný při výrobě hnojiv.
„Jen chemický koncern BASF má takovou spotřebu jako všechny německé domácnosti dohromady. To se nedá nahradit dovozem zkapalněného LNG,“ tvrdí bývalý šéf Pražské plynárenské, energetický konzultant Pavel Janeček. Nedostatek plynu by zcela ochromil motor evropské ekonomiky – průmysl.
Proto to zatím vypadá, že import ruského plynu pro Německo, Česko a okolní země prozatím přežije. Pokud se tedy ukrajinský konflikt nezmění v otevřenou válku Evropa–Rusko, při níž bude vzájemný obchod neudržitelný. Důsledky by pak víc bolely nás, v plynovém pokeru držíme horší karty než Kreml.
Jistě, ruské státní kase by peníze za plyn a ropu chyběly. Jenomže Putin nejspíš udrží svou zemi bezpečně v rukou i při velkém ekonomickém propadu. Zato Západu hrozí při ochromení průmyslu vedle hluboké ekonomické krize také společenský, politický a hodnotový rozvrat netušených rozměrů. Prudký pokles životní úrovně a prázdné státní kasy se mohou stát politickou rozbuškou s neznámým vyústěním. Jsme v pasti vlastního blahobytu, prosperity a pohodlí, k nimž nám donedávna pomáhaly levné energie.
Dobrovolně jsme do této pasti padali 20 let, opojeni iluzí volného energetického trhu. Ještě v minulém tisíciletí byla energie vnímána jako veřejný statek, který garantuje stát – podobně jako cesty, bezpečnost nebo zdravotnický systém. Pak zvítězilo pojetí energie jako běžného zboží, jemuž zajistí dostupnost trh a konkurence.
Česko se po této cestě nadšeně rozběhlo. Počátkem milénia jsme dovršili privatizaci státního podniku Transgas, tehdejšího dovozce ruského plynu, který měl s Gazpromem dlouhodobou smlouvu. Vítali jsme evropská pravidla, umožňující konkurenci dodavatelů. Rozpohybovaný trh, na nějž vstupovali noví hráči, srazil ceny, jednorázové obchody na burzách byly náhle levnější než dlouhodobé kontrakty s Gazpromem.
Začátkem roku 2009 došlo k několikatýdenní plynové krizi, kterou hasil jako šéf tehdejšího předsednictví EU český premiér Mirek Topolánek. Rozbuškou byl spor o cenu plynu mezi Ruskem a Ukrajinou. Následovala urychlená dostavba rusko-německého plynovodu NordStream, který obešel Ukrajinu, zajistil nové dodávky do Německa i k nám, a utáhl tak i naše plynová pouta.
Plynu bylo dost, ceny šly dolů, spotové obchody na burze byly stále lákavější a Evropská komise je podporovala. Němci na plynu jako hlavní záloze obnovitelných zdrojů stavěli svou Energiewende. Ruský podíl na evropské spotřebě stoupal a s ním i závislost na Gazpromu.
Vývoj začal znepokojovat i Spojené státy, jimž přílišné evropsko-ruské sepětí nevyhovuje obchodně ani politicky. Letos se měl stát symbolem dalšího evropského přimykání k Rusku nový plynovod Nord Stream 2, jehož spuštění nakonec zhatila válka. Přišlo procitnutí.
Dnes je zjevné, že evropští politici – o českých nemluvě – byli neuvěřitelně liknaví. Zatímco Kreml na posilování své pozice systematicky pracoval, Brusel i Berlín jen přihlížely. Němci i celá Evropská komise se soustředili na snižování emisí, Česko řešilo domácí banality.
Střídající se české vlády ani jejich voliče energetika nezajímala. Čeští premiéři i ministři evropské energetické legislativě, plánům na snižování emisí i německé strategii ovlivňující náš vlastní trh léta kývali, byť si na ně doma občas stěžovali. Země se plně spolehla na německého souseda, nepokoušela se proti ruské závislosti pojistit, nemá vlastní energetickou koncepci.
Hlavní plynovody k nám vedou přes Slovensko z Ukrajiny, nebo z Německa zcela závislého na Gazpromu. Zvažované alternativní přepravní trasy na sever i na jih se nepostavily. Domácí obchod s plynem, přeprava i skladování jsou v rukou soukromých firem, jejichž hlavním zájmem je ze zákona vlastní zisk. Nikoliv bezpečnost dodávek, nikoliv udržitelné ceny. Mizerná legislativa nechrání spotřebitele.
Až do loňska to u nás nebylo téma. Jenomže loni udeřila energetická krize, odstartovaná covidovými turbulencemi a drahými emisními povolenkami a tažená obavami z nedostatku plynu. A letos vypukla válka, která nám právě otvírá oči.
Nechceme-li znovu skončit v ruském impériu a ztratit svobody, na něž jsme zvyklí, musíme se z ruské pasti vymanit. Cesta je těžká a potrvá roky. Jsme ve válce a musíme počítat, že budeme mít ztráty a bude nás to bolet. Politici to musí svým občanům otevřeně říct a připravit je na „pot, krev a slzy“.
Musíme najít náhradu za ruské dodávky, ale hlavně vybudovat nové přepravní trasy mířící do střední Evropy. A musíme se přinejmenším na nějakou dobu smířit s drahou energií. Nebudeme-li na Rusku závislí, budeme mít větší šanci s ním pak i jednat o dalších obchodech.
Tento proces nezvládneme sami, je třeba postupovat s Evropskou unií. Ale tentokrát bude třeba v Evropě hlasitě hájit náš vlastní zájem a potřeby. Nespoléhat na Berlín ani na Brusel. Zatím se nezdá, že by si to vládní garnitura uvědomovala.
Kromě toho se ale právě teď musí vláda starat, aby naše ekonomika přežila. Většina manažerů, s nimiž v SZ Byznys mluvíme, žádá rychlý zásah proti zdražování elektřiny a plynu, jež drtí průmysl a ohrožuje jeho konkurenceschopnost i budoucnost. Na stole je řada návrhů, od mimořádných daňových úprav přes změny v obchodování až po různé kompenzace.
„Vláda musí srazit ceny elektřiny,“ říká i zmiňovaný energetický expert Pavel Janeček. A dodává: „Klíčové je získat dlouhodobý kontrakt na plyn. Třeba přesvědčit Němce, ať jejich kontraktor přibere k tomu svému kontraktu náš ČEZ.“ Dalším důležitým krokem je podle něj skoupit domácí zásobníky plynu, aby měl stát pod kontrolou jejich plnění před příští zimou. Šest jich nedávno nabídla na prodej německá RWE Gas Storage, stát ale neměl zájem.
Pak je podle Janečka potřeba masivně podpořit energetické úspory. A postupovat s Evropskou unií, aniž bychom se pasivně spoléhali, že náš problém bude řešit za nás. Což neznamená uhýbat Putinovi. „Rusko musíme drtit sankcemi, kam až to jde, ale nemůžeme při tom ohrozit vlastní funkční stát,“ shrnuje bývalý šéf Pražské plynárenské.
Zajímají vás nové investice Warrena Buffetta nebo dopady snížené dostupnosti hypoték? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
