Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Česko má geografickou výhodu. Leží ve středu Evropy, kde přes něj sice každý den přejedou tisíce kamionů, ale je také blízko silným ekonomikám, které v tuzemsku investují, a má silný průmyslový základ.
Jak ale zemi „přetočit“ ze subdodavatelské ekonomiky na ekonomiku, kam firmy přenášejí svá sídla – když už ne pro celou Evropu či svět – aspoň pro střední a východní Evropu?
V tom nás nebrzdí ani tolik politická reprezentace, která je ve srovnání se sousedy – Polskem, Slovenskem, Maďarskem či Balkánem – velmi klidná a předvídatelná, jako spíš silná byrokracie, ztělesněná nepružnými stavebními předpisy. Připomeňme, že ekonomika v Česku dosud nedosáhla předcovidové úrovně, zatímco v sousedním Polsku ji výrazně přerostla.
Česko je součástí silného automobilového „hubu“, který soustřeďuje dodavatele a výrobce automobilů, kteří obchodují převážně s Německem. Provázanost je obrovská, protože 31 procent českého exportu směřuje do Německa a zpět přichází do Česka 21 procent importu, především auta a autodíly. Tato část ekonomiky se smršťuje, a zřejmě bude smršťovat dál, protože rychle mizí naše výhoda levné pracovní síly. Posílí jen ta část, která si sahá na finální produkt a výraznější marži.
Už v současnosti probíhají prodeje firem od slabých až k těm, které dokážou pracovat efektivněji. Tuzemského kapitálu v rukou jednotlivců není tolik. Finanční a průmyslové skupiny by bylo možné spočítat – s nadsázkou – na prstech rukou i nohou. Ale organicky tu v posledních letech vzniká nová kapitálová větev – fondy kolektivního investování (FKI), v nichž se kumuluje víc kapitálu, než jsou jednotlivým firmám schopny poskytnout banky. V těch největších jako J&T Arch Investments jsou desítky miliard korun.
Středoevropský hub
To je nesmírně pozitivní vývoj, který ukazuje pružnost a sílu českého kapitálového trhu, jehož vlajková loď – pražská burza – úplně neplní svou roli. Jeden můj známý tvrdí, že pokud prostředí FKI zůstane stabilní, nebude se hýbat svévolně se zdaněním a kontrolním systémem depozitářů, pak má Česko šanci stát se středoevropským hubem těchto typů fondu.
Musíme se však vyhnout další vlně mezinárodních arbitráží, které v zahraničí pověst solidní a stabilní právní struktury v Česku neposilovaly.
Pokud má Česko začít výrazně růst, musí pokračovat přísun zahraničního kapitálu a lokální kapitál musí přestat mířit do aktiv vyspělých západních států.
V tuzemsku se tvoří finančního kapitálu poměrně dost, avšak podobně jako v Německu a dalších přebytkových zemích v čele s „ropnými státy“ a Čínou tento kapitál míří do finančních aktiv na vyspělé, stabilní trhy (a tedy nikoli, jak říká ekonomická teorie, do míst, kde je kapitál potřeba, aby se úroveň s vyspělými státy srovnávala). Toto je velký psychologický skok a nejsem si jist, jestli jsme ho schopni udělat.
O malém sebevědomí českého národa svědčí prudké reakce spotřebitelů na krize. Po minulé světové krizi 2008/9 se Evropa ponořila do dluhové krize, ale Češi v letech 2011 a 2012 naprosto přestali utrácet z obav z budoucnosti a patřili k nejpesimističtějším v celé Evropské unii. Mohutně k tomu přispěla tehdejší vláda, která nastavila „šetřící“ modus bez úvah o budoucím růstu.
Ekonomiku to srazilo na kolena a v současnosti hrozí, že debata ve veřejném prostoru způsobí to samé. Vydatně k tomu přispívá vysoká inflace, v níž v rámci Evropy rovněž vynikáme. V debatách o úsporném balíčku a konsolidaci rozvrácených veřejných financí naprosto chybí úvahy o podpoře budoucího růstu. Nevede se diskuze o veřejných programech a investicích, které by růst mohly za pár let výrazně podporovat.
Český Mittelstand
Katarzí by při změně ekonomiky na tu s „vyšší přidanou hodnotou“ mohlo být paradoxně další posilování koruny, která prověřuje schopnost exportérů vyrovnat se s vyššími mzdami a u některých schopnost vůbec přežít. Nutí podniky modernizovat, stavět solární panely na střechách, investovat do optimalizace výroby.
Pokud výhoda nízkých mezd a slabé koruny v ekonomice přestane existovat, bude to konec ekonomiky, která subvencuje domácí exportéry. V současnosti přitom situace nejvíc a disproporčně dopadá na malé a střední firmy, které si nemohou půjčovat za nižší sazby v eurech a musí žít v prostředí vyšších úrokových sazeb, které nastavila Česká národní banka.
Právě český „mittelstand“ zažívá největší krizi a transformaci. Většina vysoké ziskovosti firem v ekonomice, která loni činila 46,1 procenta a zůstala tak vysoko nad 40procentním průměrem Evropské unie (stejně tak míra firemních investic), připadá na velké firmy. Ty obcházejí nevýhodu drahého financování přes euro, a – jak se ukázalo v posledním roce – disponují poměrně velkou tržní silou, která jim dovoluje navyšovat ceny pro domácí spotřebitele i zahraniční odběratele, takže jejich marže paradoxně rostou.
Nový odraz české ekonomiky tedy přijde, až znovu klesnou úrokové sazby na úroveň tři až čtyři procenta. Modernizované malé a střední firmy budou mít prostor znovu vytvářet vyšší zisky, spotřebitelé po odeznění ožebračující inflační vlny znovu získají tolik potřebný optimismus a spustí se konjunktura nového cyklu.
Zajímají vás vládní opatření proti byrokracii nebo vývoj v oblasti komunitní energetiky? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
