Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Česká vláda chce lépe kontrolovat českou energetiku. „Platí náš úmysl v rámci posilování energetické bezpečnosti získat větší kontrolu státu nad energetickou infrastrukturou,“ řekl premiér Petr Fiala minulý týden pro ČTK.
Detailnější být nechtěl, podrobnější komentáře by mohly zahýbat kurzem. I tak jeho prohlášení straší minoritní akcionáře ČEZ. Chápou ho zpravidla tak, že Ministerstvo financí už usilovně pracuje na scénáři, který je připraví o podíl v nejzajímavější veřejně obchodované firmě v zemi. Pochopitelně s co nejmenšími náklady pro státní kasu a k jejich co největší škodě.
K obavám je vede zkušenost. Akcie ČEZ spadla za poslední půlrok o 37 procent, přestože firma patří k vítězům energetické krize. Za loňský rok čeká až 75miliardový zisk a rekordní dividendu.
Pád z 1100 na čtvrtečních 806 korun za akcii má na svědomí ořezání zisků firmy mimořádnými odvody a windfall daní i strach ze zestátnění.
Podle informací SZ Byznys ale polévka v této chvíli není tak horká, jak vypadá.
Ve vládní koalici totiž zatím není jasno, co si s mocnou českou polostátní firmou počít. Tedy jestli by stát měl zvednout svou dnes 70procentní účast v ČEZ na 100 procent. Nebo jestli by se ČEZ měl rozdělit a zestátnit jen zčásti (a v tom případě jak). Anebo jestli kontrolu nad ním vykonávat jiným způsobem, třeba regulací cen nebo odsátím části zisků, jak se to děje nyní.
Ministerstvo financí, které je za správu státního podílu v ČEZ zodpovědné, není sdílnější než premiér. „Ministerstvo financí se zabývá různými variantami dalšího směřování ČEZ a způsobu, jak se vypořádat s aktuálními výzvami v oblasti energetiky a energetické bezpečnosti. Rozhodnuto není, jasno o dalším postupu by mělo být zhruba do poloviny tohoto roku,“ sdělil na dotaz SZ Byznys tiskový odbor. Ministr Zbyněk Stanjura svůj osobní pohled upřesnit odmítá s ohledem na to, že by mohl ovlivnit kurz akcií.
Zajímavě mi ale na dotaz ohledně restrukturalizace ČEZ odpověděl ministr průmyslu Jozef Síkela. Také byl v komentářích na adresu ČEZ opatrný, ale svůj postoj celkem jasně vysvětlil na příkladu francouzské společnosti EdF. Ta do krize vstupovala s podobnou akcionářskou strukturou jako ČEZ, stát v ní měl dokonce víc než dvoupětinový podíl.
Loni vláda EdF nařídila, aby zvýšila prodej levné jaderné elektřiny do rukou státu, aby ji mohl prodávat zranitelným zákazníkům. Minoritáři se vzbouřili, přišly žaloby a vláda musela rozhodnout o odkoupení akcií soukromých podílníků s tučnou prémií.
„Francouzský postup, který pro Francouzskou republiku nebude nejlevnější, je jen jedna z cest. Francouzi rádi zestátňují, s bankami nebo automobilovým průmyslem to provedli už několikrát,“ řekl Síkela.
„Na trhu jsou i soukromé subjekty, které upřednostňují dlouhodobost a velký objem obchodů nad maximalizací marže. Dosavadní konstrukce, kdy ČEZ má minoritní soukromé vlastníky, částečně je obchodován na burze a má i zahraniční investory, má výhody. Pokud je nějaká firma čistě státní, tak si s ní stát může dělat, co chce, chybí určité brzdy. Pokud máte zahraniční investory, nutí vás to k tomu, abyste se chovali podle mezinárodních pravidel. Teď je tu společenská poptávka po ovládnutí ČEZ ze strany státu. Říkám ano, ale je to jen jedna z možných cest. Další z možných cest je nechat strukturu takovou, jaká je. Může to mít výhody zejména v případě, že by se dostala k moci nějaká nerozumná vláda,“ dodal ministr průmyslu.
Zdá se tak, že zatím skutečně není o dalším postupu vlády vůči nejsilnější domácí veřejně obchodované firmě rozhodnuto a otevřené jsou různé cesty.
Nejjednodušší model zestátnění ČEZ je výkup soukromých akcií samotnou firmou, o čemž může rozhodnout valná hromada. Pokud by nabídka byla pro minoritáře dobrá, může jejich podíl klesnout pod hranici, pod níž je možné zbytek vytěsnit.
Stát může také skupovat akcie z trhu, což by ale bylo pro veřejný rozpočet náročnější. Další variantou je rozdělení ČEZ a výměna podílů v rozdělených částech mezi státem a soukromníky. Případně rozdělení ČEZ, prodej státního podílu v jedné části a z výnosu vyplacení minoritářů z části určené k zestátnění. Tohle už je ale náročné na čas i organizaci. Rozdělení musí schválit většina 90 procent akcionářů, kterou stát ve firmě nemá.
„Čekám tudíž od vlády nějakou kulišárnu, nějakou brutální změnu zákona, která nás poškodí,“ říká hlavní tvář minoritářů Michal Šnobr. Investoři, mezi nimiž jsou i zahraniční fondy a banky, se podle něj budou bránit žalobami, což zakládá na riziko podobných blamáží, jakou byla slavná kauza Diag Human.
I kvůli těmto rizikům je dobré bedlivě zvážit, co přesně z ČEZ stát potřebuje a co může případně nechat na trhu. Státní kontrolu si nejnaléhavěji žádá dceřiná firma ČEZ, pod níž spadá výstavba nových jaderných zdrojů. Ty se dnes stavějí téměř výlučně v režii států.
Další motivací pro zestátnění je možnost odkupu levnější elektřiny od ČEZ státním obchodníkem či státem pověřenou firmou, tedy francouzská cesta k lepší kontrole cen pro ohrožené zákazníky. Stát by kvůli tomu mohl převzít jaderné či fosilní elektrárny. Případně také ČEZ Distribuci, jejíž činnost je tak jako tak regulovaná. Zbývá otázka, co s obchodní divizí.
Když se před pěti lety o restrukturalizaci ČEZ uvažovalo poprvé – nápad pak shodil ze stolu tehdejší novopečený premiér Andrej Babiš – měl obchod zůstat polosoukromý, šlo hlavně o elektrárny. To je ale podle někdejšího šéfa ČEZ Jaroslava Míla zcela chybná úvaha.
Míl připouští, že by stát měl odkoupit výstavbu nového jádra, s čímž počítají už uzavřené smlouvy. A převzít i dnešní Dukovany a Temelín, v jejichž lokalitách se nové reaktory mají stavět. Kvůli kontrole nad cenou elektřiny pro spotřebitele ale podle něj není třeba zestátňovat vlastně nic. A už vůbec ne výrobní zdroje.
„Rozhodující je obchod,“ říká Míl. Ani obchod ale podle něj není třeba kvůli tomu kupovat. „Stačí, kdyby stát elektřinu na trhu vykoupil,“ radí Míl. Kdyby stát nabídl dlouhodobý kontrakt, mohla by vyhlídka stabilního odbytu uspokojovat i minoritní soukromé podílníky ČEZ.
„Když vlastníte výrobu, musíte elektřinu transparentně nabídnout všem. Důležitý je obchod, ne výroba. A z hlediska bezpečnosti a stability dodávek pak také přenosová a distribuční síť,“ říká Míl. A varuje: „Vyvlastnění drobných akcionářů ČEZ je značně nákladově podceněno. Mohlo by vést k ohromné ekonomické zátěži budoucích generací, přitom kontrolu kritické infrastruktury by to ovlivnilo velmi málo, tu má stát již nyní.“
Ušetřené peníze by stát podle něj měl poslat spíš na výstavbu plynárenské a petrolejářské infrastruktury. A také do technického školství, aby země nepropásla nástup malých modulárních reaktorů a měla dost lidí, kteří mohou zemi „vrátit na světovou špičku“ jaderné energetiky a strojírenství.
„Vykupovat minoritní akcionáře není třeba. Pokud ovšem není cílem zabezpečit některé z nich. Návrh na rozdělení ČEZ žádný soudný politik nemůže předložit,“ uzavírá svou úvahu Míl.
Netvrdím, že má pravdu. Jen mne překvapuje, že k tak závažnému kroku, jakým restrukturalizace ČEZ je, se nevede vlastně vůbec žádná odborná veřejná debata. Nepočítáme-li vzteklé výkřiky na twitteru.
Zajímají vás ceny nemovitostí, investiční návyky Češek a Čechů nebo poučení z krizového roku ve Footshopu? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
