Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Je to další milník vycházející z evropské Zelené dohody známé jako Green Deal. V ní se členské země shodly, že do půli tohoto století dosáhne Evropa uhlíkové neutrality. Nejbližší platný cíl je k roku 2030, kdy mají být evropské emise oproti roku 1990 nižší o 55 procent. Nový návrh je pokračováním nastolené cesty.
Pokud doporučení projde v europarlamentu a jednomyslně ho schválí členské státy, vtělí ho Evropská komise – už ta nová, po červnových evropských volbách – do konkrétních legislativních opatření.
Nový cíl v Česku nevzbudil zvláštní pozornost. Veřejná debata o evropské legislativě se u nás pravidelně spouští teprve v momentě, kdy už je o ní rozhodnuto a těžko se bere zpátečka.
Jak se na návrh dívají čeští politici? Zatím se jich veřejně vyjádřilo jen pár. První byli europoslanci hnutí ANO Ondřej Knotek, Martin Hlaváček a Ondřej Kovařík. Ti už koncem ledna v otevřeném dopise vyzvali šéfku Evropské komise, aby doporučení nových klimatických cílů odložila na dobu, až budou vyhodnoceny dopady dosavadních cílů a opatření. Je docela pikantní, že nejdřív a nejhlasitěji se proti návrhu vymezili zástupci hnutí ANO, jehož předseda Andrej Babiš v roce 2019 Green Deal za Českou republiku schválil.
Později návrh odmítl europoslanec za ODS Alexandr Vondra, podle něhož je nereálný, snaží se Evropanům nutit jiný životní styl a omezovat jejich svobodnou volbu, a vedl by ke zdražování potravin.
Další člen europarlamentu Luděk Niedermayer (zvolený za TOP 09, spolu s Vondrou bude na společné evropské kandidátce vládní koalice do eurovoleb), naproti tomu věří, že cíl je dosažitelný a k jeho splnění pomohou technologické změny. Hlavně vodíková ekonomika, která se rozjede už „na konci této dekády“. Europoslanec Stanislav Polčák (STAN) řekl, že návrh je „ambiciózní i dosažitelný“.
Stanovisko české vlády neznáme. „Naše pozice je připravována,“ říká Petr Hladík, ministr životního prostředí a hlavní garant domácí klimatické politiky. Podle něj je teď třeba se soustředit na dosažení prvního povinného milníku, tedy snížení emisí o 55 procent k roku 2030.
Dobré je, že z toho už máme my Češi velkou část odpracovanou i bez Green Dealu. Trochu nám nahrává, v jak mizerném stavu u nás byla péče o životní prostředí před pádem socialismu. Od roku 1990, k němuž se nové emisní cíle vztahují, se u nás mohutně investovalo do odsíření elektráren a filtrování zdraví škodlivých emisí z průmyslových i energetických provozů.
Díky tomu tak už jen pamětníci vědí, jak vypadaly ještě v 80. letech smogové kalamity na Mostecku, jak vás po příjezdu do Ostravy omráčil zápach z dýmajících komínů, jak krajinu na Berounsku pokrýval bílý prach a jak v horách vymíraly lesy kvůli kyselým dešťům.
Ke splnění evropských emisních cílů ovšem už dávno nestačí nasazovat odlučovače a filtry na komíny. Kromě opatření, která už dávno běží – rozvoj obnovitelných zdrojů, nahrazování uhlí čistším a v energetice efektivnějším plynem, tlak na čistou mobilitu a úspory – má být do budoucna hlavním nástrojem technologická změna v průmyslu.
Jde o konec dosavadních špinavých technologií a přechod na nové, čisté, často postavené na „zeleném“, pomocí obnovitelných zdrojů vyráběném vodíku. K tomu se přidává zachycování, ukládání či zpracování CO2 z průmyslových spalin (tzv. CCUS – carbon capture storage/utilisation), cirkulární ekonomika a další tlak na energetické i materiálové úspory.
„Jedná se zejména o urychlení stávajících trendů. Naprosto zásadní by měla být elektrifikace všude tam, kde to bude možné, a to s využitím bezemisních zdrojů energie,“ říká ministr Hladík.
Před přijetím návrhu EK už varovaly české zaměstnavatelské svazy z chemického, ocelářského, cementářského, sklářského a keramického průmyslu i další oborová sdružení. „Návrh de facto znamená dekarbonizaci průmyslu o deset let dříve, než bylo původně zamýšleno, a to v situaci, kdy v řadě odvětví zatím ještě neexistuje technologie bezemisní výroby,“ říká Roman Blažíček, šéf cementářského Lasselsbergeru.
Podle ministra Hladíka zatím není možné dopady nového navrhovaného cíle na Českou republiku posoudit. „Je potřeba to vidět realisticky. Nyní vycházíme z aktualizovaného Národního energeticko-klimatického plánu, kde jsme předložili scénář ke snížení emisí do roku 2040 o 83 procenta. Nevidíme zde příliš prostor pro větší zrychlování,“ uvedl.
Hladík soudí, že celounijní cíl ale může být klidně vyšší. „Například Rakousko či severské státy na tom budou v roce 2040 lépe, dá se předpokládat, že budou na 100 procentech. Ale my máme jinou strukturu, jsme průmyslová a technologická země, zajišťujeme technologie pro Evropu. Takovou zemí chceme zůstat,“ říká. „Jednotlivé státy mají rozdílné výchozí pozice. Klimatická politika musí být spojená s politikou modernizace. To zohledníme i v dalších vyjednáváních, která se k nastavení cíle 2040 v dalších týdnech a měsících povedou,“ dodává.
Nově stanovený cíl pro rok 2040 podle něj musí být „realistický, dosažitelný, a to s ohledem na jednotlivé země“.
Ve skutečnosti se nehraje o postupný cíl k roku 2040, ale o celý koncept Green Dealu s dosažením uhlíkové neutrality v roce 2050. V pohledu na něj přibývá skepse, a to i přes optimistické články o loňském rekordním poklesu emisí a o slibně klesající spotřebě energií. Hezký výsledek nezpůsobila ani tak modernizace průmyslu a energetiky, ale spíš zpomalení evropské ekonomiky a vážné problémy jejího motoru – Německa.
Co bychom museli udělat pro naplnění Green Dealu? Hraje se především o energetiku a dopravu. „Podíl fosilní energie na celkové energetické spotřebě je v EU aktuálně pořád okolo 70 procent. Procesy mimo spalování fosilních paliv, jako je zemědělství, odpadové hospodářství a průmysl činí přibližně 18 procent celkových emisí skleníkových plynů. Až 35 procent celkové spotřeby primárních zdrojů činí ropa a ropné produkty v dopravě. Tam bude dekarbonizace velmi složitá a mnohem pomalejší než v elektroenergetice,“ varuje Michal Macenauer z poradenské firmy EGÚ.
„Stoprocentní dekarbonizace v první polovině tohoto století je absurdní a naprosto nesplnitelný politický cíl. Mohli bychom ho splnit, jen pokud bychom přešli na jakýsi typ válečného řízení společnosti a byl to náš jediný cíl, hlava nehlava,“ dodává.
Ukazuje to podle něj i dosavadní tempo dekarbonizace od počátku 90. let. Ke splnění Green Dealu bychom museli opravdu prudce zrychlit, v úvahu je ale třeba vzít stav evropských veřejných financí. Podle Macenaura je nereálná nejen uhlíková neutralita v roce 2050, ale o to víc i 90procentní pokles emisí v roce 2040. „To je totiž ještě mnohem ambicióznější cíl,“ říká.
Macenauer připomíná takzvané Paretovo pravidlo z pera italského sociologa Wilfreda Pareta (1848–1923). To říká, že 80 procent důsledků pramení z 20 procent příčin. A zbývajících 20 procent důsledků pramení z 80 procent příčin. „Přeloženo do problému dekarbonizace: Na 80 procent dekarbonizace potřebujeme jen 20 procent úsilí, které bychom vynaložili na stoprocentní dekarbonizaci,“ říká Macenauer.
Jinými slovy: Srazit emise o 80 procent je ještě relativně snadné. Nejvíc práce, peněz a úsilí nás bude stát poslední pětina. I proto expert EGÚ odhaduje, že se v roce 2040 v EU budeme muset spokojit s jen asi s 65procentním snížením emisí a v roce 2050 se snížením jen o 80 procent.
„O dekarbonizaci se plamenně mluvilo, když byly termíny cílů daleko. Ochota a prostředky se tenčí, když se cíle blíží,“ říká Macenauer.
Jeho slova potvrzuje klesající ochota samotné Evropské komise k důslednému tlaku na dodržení Green Dealem vytyčeného tempa. Když vyjely do ulic evropských měst traktory zemědělců protestujících proti regulacím omezujícím jejich hospodaření, zmizely z únorového návrhu původně očekávané nástroje na snižování emisí v agrobyznysu.
Drolí se také plány v dopravě. Elektromobilita i v bohatých evropských státech postupuje pomaleji, než politici čekali, a stále závisí na dotacích. Německá automobilka Mercedes-Benz oznámila svým investorům odsun původního plánu na ukončení výroby vozů se spalovacími motory v roce 2030, ale bude vyrábět i po tomto termínu.
Šéf lidovecké frakce v Evropském parlamentu, německý politik Manfred Weber, prohlásil už koncem minulého roku, že pokud jeho skupina získá po volbách v europarlamentu většinu, zasadí se o zrušení unijního zákazu nových spalovacích aut k roku 2035.
Evropští průmyslníci varují před ztrátou konkurenceschopnosti, žehrají na drahé energie a smrtící byrokracii. Přibývá firem, které hlásí odchod z Německa, ale odchází se už i z Česka. Banky a investiční fondy snižují sázky na bezemisní investice. „Investoři začali mnohem víc počítat,“ shrnuje Vojtěch Křenovský, šéf české firmy 2JCP, která dodává globálním hráčům části vodíkových elektrolyzérů a výroben syntetických paliv. „Fáze bezbolestné dekarbonizace pomalu končí, dopady intenzifikace cílů se stupňují,“ vysvětluje Macenauer.
Další osud Green Dealu bude záležet na budoucí podobě Evropského parlamentu a Evropské komise. Političtí analytici čekají, že se promění a poněkud „odzelení“. „Debatu o nových cílech povedeme po evropských volbách,“ říká ministr Hladík.
Vzdá-li Evropa navrhované emisní cíle pro roky 2030 a 2040, nedobereme se uhlíkové neutrality v roce 2050. Pokud Green Deal padne, pro planetu to žádnou tragédii znamenat nebude: Evropské země se na globálních emisích podílejí zhruba sedmi procenty.
Důležitějším cílem by pro nás měla být kondice evropského hospodářství, pozice našich firem na globálním trhu a bezpečnost. Bez dobrého výkonu ekonomiky a masivních investic se dekarbonizovat nedá. Platí to pro Unii i pro Česko. Je ale třeba mít na paměti, že bez modernizace, vývoje nových technologií a budování účinnější energetiky to nepůjde.
Zajímají vás investice do nemovitostí, úspěchy výrobců polovodičů nebo trendy na finančních trzích? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
