Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Do růstu cen nájmů se promítnou ještě dozvuky vysoké inflace v uplynulých letech a zvýšený zájem lidí o bydlení v nájmu.
Asociace pro nájemní bydlení předpokládá, že do roku 2030 bude bydlet v Česku v nájmu až 25 procent obyvatel, což by znamenalo oproti současnosti nárůst zhruba o půl milionu lidí. I přes pokles cen nemovitostí v uplynulém roce se Česko drží na špici zemí, kde je bydlení s ohledem na příjmy obyvatel jedno z nejdražších na světě.
Týdeník Economist zveřejnil TOP 10 nejdražších měst podle nájmů v Evropské unii a Praha je druhým nejdražším městem za Budapeští. Dostupnější bydlení v nájmu je podle Economistu i v takových městech, jako je Londýn, Dublin, Brusel, Bonn a další města. Pozici na špici si Česko drží i v cenách nemovitostí. Podle webu Numbeo jsou ceny nemovitostí v Praze v poměru k příjmům jedny z nejvyšších na světě, ale řadu evropských metropolí poráží v cenách nemovitostí už i Brno.
O příčinách drahých cen nemovitostí se již napsalo spoustu článků a odpovědi jsou stále stejné. Poptávka převyšuje nabídku, za zdražením cen bytů je řada státních zásahů z minulosti, ceny ženou nahoru i investoři, kteří do „cihel“ ukládají své peníze, a neskutečná byrokracie spojená s výstavbou nových nemovitostí, která výstavbu prodlužuje a tím prodražuje.
Lze souhlasit s názorem odborníků, že vlastní byt či dům bude do budoucna dostupný výrazně menšímu počtu lidí a poroste význam bydlení v nájmu. Proto by si oblast nájemního bydlení zasloužila prioritní pozornost odpovědných ministerstev.
Z nedávné analýzy Ministerstva pro místní rozvoj vyplynulo, že zhruba polovina ze všech lidí bydlících v nájmu nemá nájemní smlouvu delší než na rok. Tento podíl se bude zvyšovat spolu s tím, jak budou končit staré nájemní smlouvy platné ještě z doby regulovaných nájmů. Z toho plyne i skutečnost, že velká část nájemníků zažívá každoroční stres, zda o bydlení nepřijde, či zda nedojde k dramatickému zdražení.
Občanský zákoník sice upravuje vztahy mezi majitelem a nájemníkem, ale jak už to v Česku bývá, praxe je dost odlišná. Právě krátkodobé smlouvy umožňují majitelům obcházet řadu ustanovení, například přípustné zdražení nájmu maximálně o 20 procent v průběhu tří let.
Krátkodobé smlouvy také majitelům umožňují po nájemnících vyžadovat věci, na které nemají žádné právo, či naopak neplnit některé povinnosti, které by od nich nájemce měl chtít. Riziko ztráty bydlení vede nájemníka často k submisivnímu chování vůči svému pronajímateli, souhlasu s nejrůznějšími omezeními či obavě vyžadovat po majiteli, aby naopak on plnil své povinnosti.
Již loni na podzim začaly expertní skupiny Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva spravedlnosti debatovat o změnách, které by zlepšily postavení obou stran nájemního vztahu. Jednoduše řečeno, majitel má mít možnost efektivně se zbavit neplatícího nájemníka a nájemce chce mít možnost cítit se v nájemním bytě jako doma. Ne jako na místě, o které může i při plnění všech svých povinností rychle a snadno přijít.
Člověk by očekával, že s ohledem na žhavou problematiku bydlení už ministerstva přinesou návrhy, které budou nájemní oblast kultivovat, ale jak už to v Česku bývá, nejdřív je třeba vše dobře analyzovat a vyhodnocovat. A také se může stát, že výsledkem hodnocení bude, že nebudeme dělat téměř nic, jak naznačují i slova mluvčího MMR Petra Waleczka.
„V souladu s osvědčenou praxí v zahraničí vyhodnotíme všechny varianty řešení problému, jejich přínosy, náklady a další souvislosti. Jedná se o první krok přípravy kvalitní legislativy nebo novely. Standardně se také vyhodnocuje varianta „nulová“, tedy pokračování stávajícího stavu, varianty různých opatření bez změny legislativy,“ říká mluvčí.
Trochu legračně tak působí sdělení Ministerstva pro místní rozvoj z uplynulého týdne, které oznámilo, že se neví, kolik je v Česku bytů. A že se jedná o stav, který je třeba napravit a začít data systémově sbírat. Jinak to komplikuje efektivní cílení investic do oblasti bydlení.
Nic proti registru bytů, už tu mohl dávno být, ale k čemu existuje katastr nemovitostí, ze kterého řada organizací čerpá informace o realitním trhu a situaci v Česku? K čemu proběhlo v roce 2021 Sčítání lidu, domů a bytů?
Nemyslím si, že tím hlavním problémem je, že neznáme v daném okamžiku přesný počet bytů, když víme, že jen Praha by jich ke zvýšení dostupnosti bydlení potřebovala 50 tisíc. Je opravdu nutné znovu počítat byty, abychom po pár letech zjistili, co víme, že jich je málo? A že tady máme kolem 200 tisíc neobydlených bytů, což ministerstvo také ví?
Spíše to vypadá, že se do skutečného řešení problému nikomu moc nechce, protože prosadit změny nebude snadné a výsledky se neprojeví okamžitě.
Problémy jsou známé. Staví se málo, staví se dlouho a občanský zákoník je pro velkou část lidí bydlících v nájmu jen pro legraci, protože řada majitelů domů si stanovuje pravidla vlastní. Také by si už konečně ministerstva mohla vzít k srdci doporučení expertů NERV, kteří v oblasti bydlení doporučují řadu změn, které by dostupnost bydlení zvýšily. Například odstranění přebujelé byrokracie, která omezuje výstavbu více než například v sousedním Německu či Rakousku. A neexistuje žádný pochopitelný důvod, aby tomu tak bylo.
Zajímají vás zisky technologických firem, politická jednání okolo ČEZ nebo kariérní představy českých studentů? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
