Cash Only: Alois Rašín a jeho žák Aleš Michl

Rašín byl velmi zarputilý a také osvícený muž. Chápal, že základem stability a budoucí prosperity nově vzniklého Československa je stabilní měna. V jeho pojetí se však stabilní měna rovnala československé koruně na úrovni předválečné rakouské měny.

To ale po finančním rozvratu první světové války nebylo možné. Rakousko-Uhersko si podobně jako ostatní státy na financování války půjčilo obrovské množství peněz od vlastních občanů i prostřednictvím tištění nových peněz nebo prodejem zlatých rezerv. Jak píše Rašín ve svém spisku z roku 1922 s názvem Inflace a deflace, oběh bankovek v roce 1914 činil 2129 milionů a v říjnu 1918 už 30 680 milionů.

Nevyhnutelně přicházela inflace. Nebylo zboží, protože podniky začaly vyrábět pro válečný průmysl a zásoby potravin skupoval stát. Rostly mzdy i ceny.

Rašín proto hned v roce 1919 při měnové odluce zadržel téměř třetinu bankovek předložených ke kolkování ve formě nucené státní půjčky. Snažil se osekat rozbujelé státní výdaje, protože „nový československý stát byl chápán nejen jako realizace národních tužeb a národní svobody, ale jako jakýsi otevřený roh hojnosti“, jak píše ekonomický historik Vlastislav Lacina ve studii o Rašínovi.

Byly vypláceny velké sumy na podpory v nezaměstnanosti, obrovské finanční prostředky si vyžádalo subvencování cen mouky a poskytování různých sociálních dávek.

Ke skutečně deflačním krokům ale Rašín přistoupil až s příchodem nové vlády Edvarda Beneše, která v září 1921 nahradila dosavadní úřednickou vládu Jana Černého. Jako ministr financí začal podnikat kroky na posílení koruny. K intervencím použil například i půjčku ve výši 10 milionů liber a 50 milionů dolarů od velké britské banky Baring Brothers, kterou se mu podařilo získat na rekonstrukci československého hospodářství.

Koruna záhy začala na švýcarské burze posilovat v době, kdy okolní státy zažívaly vysokou inflaci, a v případě Německa dokonce hyperinflaci. Československo se jevilo jako ostrůvek středoevropské stability. „Rašín věřil, že zvýšení směnné hodnoty koruny bude působit jako očistná bouře, která sice zničí vše slabé a neživotné, ale prověří a ponechá konkurenčně schopné podniky,“ píše Lacina.

Deflační kůra byla nesmírně tvrdá. Mezi roky 1921 a 1923 se cenová hladina snížila o 43 procent, export klesl o 53 procent a v prosinci 1922 bylo už 438 tisíc úředně registrovaných lidí bez práce. Podobně jako ostatní státníci v Evropě následoval Rašín po válce sen o předválečné stabilitě v rámci zlatého standardu. Stejně výrazně posílila měnu například Velká Británie, která znovu navázala libru na zlato v roce 1925. Následoval propad exportu a masivní stávky horníků.

I československá ekonomika se v roce 1922 prudce propadla, obyvatelstvo se začalo bouřit, v proexportní ekonomice byly s Rašínovou politikou nespokojené i firmy. Úvěr byl drahý a firmy měly problém financovat provoz i modernizaci. Hrozila obrovská krize, takže i Rašín mírně ustoupil a stabilizoval korunu na o něco slabší úrovni. Události se už však daly do pohybu a vše vyvrcholilo na začátku ledna 1923, kdy byl na Rašína spáchán atentát, jehož následkům za šest týdnů podlehl v Podolské nemocnici v Praze.

Deflace však měla i pozitivní účinky. Díky silné koruně mohly rakouské podniky přecházet snadněji do českých rukou, jen Živnobanka pod sebou měla ve dvacátých letech desítky průmyslových podniků. Státu zlevnily mezinárodní dluhy. Rašínova nekompromisní politika připravila půdu pro další růst československé ekonomiky, který přerušila až celosvětová hospodářská krize v roce 1929.

Jak ale na Rašína navazuje Michl? U něho zatím kromě převzetí hesla „pracuj a spoř“, jímž se Rašín řídil i v soukromém životě a nekupoval ze zásady například drahé pomeranče z dovozu, aktivita není příliš vysoká.

Bankovní rada pod Michlovým vedením ponechala sazby na úrovni sedmi procent, kam je zvedla předchozí garnitura vedená Jiřím Rusnokem.

Michl si od Rašína bere důraz na silnou korunu, která snižuje cenu dováženého zboží, hlavně energetických surovin. Stejně jako Rašín je připraven používat na podporu a stabilizaci koruny intervence, které zahájila rovněž předchozí garnitura Jiřího Rusnoka. Současná silná koruna na úrovni 23,8 Kč za euro je ale výsledkem spíše příznivějšího makroekonomického prostředí ve světě než domácí politiky.

Michl samozřejmě není ministrem financí, jako byl Rašín, a nemá vliv na fiskální politiku, která zůstává velmi uvolněná a „živí“ tak inflaci. Hlavním úkolem bankovní rady však zůstává udržení stability cen.

Rychlý růst spotřebitelských cen nyní nerovnoměrně dopadá na obyvatelstvo, které má uloženy úspory v bankách. Domácnosti mají v bankách 2,5 bilionu korun vkladů a za loňský a letošní rok se ceny zvýší dohromady o 25 procent. „Můžeme tak říct, že lidé přišli o přes 600 miliard korun reálné kupní síly svých vkladů,“ uvedl v rozhovoru pro SZ Byznys radní České národní banky Tomáš Holub.

Michl argumentuje, že další zvýšení úrokových sazeb by způsobilo v ekonomice recesi, mimo jiné proto, že firmy by měly neúměrně vysoké náklady na úvěry. Firmám se však za poslední rok marže zvýšily, protože dokázaly vyšší náklady na energie promítnout do konečných cen, takže by pro ně nebyly vyšší úrokové sazby takovým nákladem.

Rašín byl skutečně nekompromisní. Chtěl nesmírně bolestivě snížit cenovou hladinu na předválečnou úroveň. Firmy krachovaly a vysloužil si nenávist obyvatelstva. Michl jde nejjednodušší cestou. Současná inflace bude delší a její náklady nerovnoměrně ponesou hlavně běžní občané, jejichž úspory kvapem ztrácejí reálnou kupní sílu. Tyto náklady inflace jsou rozptýlené mezi obrovské množství obyvatelstva, které není – na rozdíl od firem – natolik organizováno, aby se mohlo bránit. Nebude klást odpor, takže jejich majetek bude inflací zkonfiskován.

Zajímají vás žebříčky nejžádanějších akcií nebo plány na rozvoj jaderné energetiky? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.