Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Každé auto čeká poslední cesta: na vrakoviště. Každé průmyslové odvětví musí počítat se svým zánikem. A konec aut s vůní benzinu a nafty v Evropské unii se blíží. Jen asi pomaleji, než by se po nedávném jednání Evropského parlamentu mohlo zdát. Nejen pro český byznys, ale i ten investiční je to příležitost, jak najít cesty k novým výnosům z bohatství, které v Evropě automobilový průmysl vytvořil.
Evropští zákonodárci sice v říjnu schválili plán ukončit v EU od roku 2035 masový prodej a výrobu nových vozů se spalovacími motory. Nyní ale Thierry Breton, evropský komisař pro vnitřní trh, navrhuje záchranou ruční brzdu, která může celý proces významně ovlivnit.
Požaduje novelu čerstvě přijatého zákona, podle které se má v roce 2026 ověřit, je-li stanovený termín popravy benziňáků a nafťáků v souladu se stavem ekonomické připravenosti Evropy a s jejím hlavním cílem zelené politiky EU. To je, aby od roku 2050 po evropských silnicích jezdila jen vozidla s bezemisním pohonem.
Thierry Breton zjevně ví, o čem mluví. V minulosti zachraňoval jako krizový generální ředitel nadnárodní společnosti před krachem. Byl mezi nimi třeba France Télécom. Jeho vedení převzal po strmém propadu tržní hodnoty firmy v roce 2001 kvůli obrovskému zadlužení. Podobně tahal za záchranné brzdy v Groupe Bull či Thomson-RCA. Nyní v Bruselu dohlíží také na regulaci technologických firem a nedávno se proslavil varováním Elona Muska, že jím čerstvě ovládnutý Twitter musí v Evropě hrát podle unijních pravidel. Dál dělá, co umí. Pasoval se do role ochránce evropského autolandu. V rozhovoru pro Politico Brussels Playbook (povinné čtení nejen pro unijní úředníky a politiky) řekl, že nechce, aby Evropa svůj boj proti výfukovým emisím přehnala a zabila tím významné průmyslové odvětví.
Podle Evropské komise tvoří výrobci automobilů a autosoučástek 7 % unijního HDP a jsou lídři v investicích do výzkumu a nových technologií, včetně elektromobility. A právě její úspěšný rozvoj si vyžádá nejen rozsáhlé investice do sítě nabíjecích či čistých elektráren, ale povede k masivnímu růstu poptávky po těžbě niklu, kobaltu a lithia (jen toho bude podle EK potřeba patnáctkrát více než nyní).
Je dobře, že se v Bruselu objevil racionální manažerský přístup. Tím, že Breton chce průběžně sledovat plnění dílčích milníků na cestě k ekologické čisté dopravě, nabízí Evropě a Evropanům jistotu, že se „gigantická proměna celého průmyslového sektoru“ dá zvládnout bez ekonomického rozvratu.
Teď je na jednotlivých členských zemích EU, jestli onu Bretonovu záchrannou brzdu chtějí a pomohou mu ji do rozjetého bezemisního vlaku přidat. Jestli ne, nebudeme se moct divit, až dojedeme někam, kam nikdo z nás nemířil.
