Nové léky proti covidu nemohou fungovat bez starého pomocníka: testování

Jak bude vypadat léčba covidu-19 za několik let? Řada odborníků doufá, že mnohem méně dramaticky než dnes. Jednou velkou nadějí jsou léky, v podstatě „pilulky“, které pacienti mohou brát doma a které by měly snížit počet vážných průběhů především u těch nejohroženějších.

Zatím jsou k dispozici dva přípravky určené speciálně proti covidu. Jak velkou změnu budou znamenat, nevíme přesně. Přes počáteční optimismus v jednom případě podrobnější výsledky přinesly spíše zklamání. Nejistota je tedy veliká, jedno je však jisté: případné léky proti covidu vyžadují rychlou reakci pacienta i zdravotnického systému.

Důvod je jednoduchý: oba léky jsou zaměřeny na potlačení covidu v jeho „virové fázi“. To znamená ve chvíli, kdy pacient nemá žádné vážné obtíže. Přípravky mají zpomalit či zcela zastavit šíření viru v těle předtím, než napáchá nějaké velké škody nebo než pacientovi způsobí problémy jeho vlastní poplašený imunitní systém.

Proti tomu už tyto protivirové léky nijak nepomohou; v těle v té době žádný virus obvykle není. Zavedenou léčbou jsou v takovém případě léky na utlumení imunity, například kortikosteroidy jako dexametazon. Tato levná látka je dnes zavedenou součástí léčby, ale musí se používat až v pozdní fázi těžké nemoci. Při dřívějším podávání může uškodit, protože imunitní systém „utlumí“ a virus se může namnožit ještě více než obvykle. Tento lék se má začít nejdříve podávat až ve chvíli, kdy „pilulky“ proti covidu už nemají být nasazovány: dexametazon se má podávat nejdříve 6. den od projevu klinických příznaků, oba nové orálně podávané přípravky se mají podávat nejpozději do 5. dne od objevení prvních příznaků.

Zacílení na samotnou první fázi infekce je osvědčená metoda, kterou medicína použila během jiné velké pandemie: šíření viru HIV. Infekce tímto virem byla smrtelná téměř pro všechny pacienty, dokud nebyla vyvinuta antivirotika proti enzymům klíčovým pro virovou replikaci a dokud vědci nepřišli na to, jak tyto léky kombinovat, aby se maximalizoval jejich účinek a omezil vznik rezistentních virových variant.

Tyto změny způsobily revoluci v léčbě HIV a výrazně zlepšily prognózu lidí, kteří měli přístup k antivirotikům. Pacienti, kteří mají přístup k těmto lékům, mohou místo těžkého a smrtelného onemocnění očekávat, že budou žít bez větších zdravotních obtíží bez toho, aby byli infekční (nemohou tedy nakazit nikoho jiného), a po zhruba stejně dlouhou dobu jako člověk, který se virem nikdy nenakazil.

Ovšem setkání s virem SARS-CoV-2 je v mnoha ohledech odlišné. Tím nejdůležitějším rozdílem je čas. Infekce virem HIV je extrémně pomalá. Často se může projevit poprvé až několik let po nákaze. Nákaza SARS-CoV-2 také může proběhnout bezpříznakově, ovšem s výjimkou lidí s velmi vážně poškozenou imunitou skončí během několika dnů až týdnů. Na léčbu není tedy mnoho času.

Výrobci „pilulek proti covidu“ to samozřejmě vědí, a tak v klinických zkouškách pacienti léky dostávali co nejrychleji. V některých případech to bylo dokonce jen do tří dnů od prvních příznaků. V praxi se počítá s tím, že by lék měli dostávat pacienti do pěti dnů od objevení příznaků.

To vyžaduje opravdu rychlou reakci. V řadě míst Česka se dnes na potvrzující PCR test čeká několik dnů. „Naše laboratoře jsou na hranici svých kapacit,“ například řekl Seznam Zprávám minulý týden hejtman Libereckého kraje Martin Půta (za ANO).

Představte si jednoduchý scénář: v pondělí se náš anonymní Čech probudí jako rozlámaný. Nad tím mávne rukou, není to zdaleka poprvé (hlavně během sezóny respiračních onemocnění). V úterý se objeví bolest hlavy a odpoledne také horečka. Na následující ráno – tedy středu ráno – se přihlásí na PCR test.

Je polovina týdne, třetí den od projevu prvních příznaků – kdy bude výsledek? Předpokládejme, že dotyčný je skutečně nakažený. Pokud dostane potvrzení do 24 hodin, má dost času zažádat si o lék, vyzvednout si ho a zahájit léčbu. Pokud by měl čekat na výsledek 2–3 dny, tak jak je to dnes běžné na řadě míst Česka, může snadno vhodné „okno“ propásnout a lék už nedostane. Samozřejmě, pokud šlo o zdravého třicátníka (ideálně očkovaného), je to asi jedno. Ovšem pokud šlo o člověka staršího 60 let ještě s nějakými přidruženými zdravotní obtížemi, je to nevyužitá příležitost snížit riziko nějakých vážnějších obtíží.

My z praxe dnes již dobře víme, že jde o scénář velmi pravděpodobný. Na chřipku dnes máme alespoň do jisté míry účinné přípravky, které mohou snížit pravděpodobnost vážného průběhu běžné chřipky – pokud je tedy pacient dostane včas. Zkušenosti v USA však ukazují, že během pěti posledních chřipkových sezón vyhledalo lékařskou péči do tří dnů od onemocnění jen asi 40 % vysoce rizikových pacientů. Byť podobnou studii v Česku provedenou nemáme (či o ní autor alespoň neví), není jasné, proč by v Česku měla být situace lepší.

Pokud skutečně „pilulky“ budou v praxi účinné a my je máme efektivně využívat, součástí jakékoliv budoucí strategie v boji proti viru by tedy mělo být i nadále testování. Ne v současném rozsahu, ale tak, abychom skutečně mohli používat dostupné nástroje v případech, kdy mají nějaký účinek.

Česko si v testování nevedlo tak špatně jako v některých jiných ohledech (počtu úmrtí). Dostupnost (a to i cenová) testů je u nás výrazně vyšší než například ve zmíněných Spojených státech. Na druhou stranu najdou se také země, které svým občanům umožňují pravidelné testování domácími (antigenními) testy zcela zdarma, jako například Velká Británie nebo Německo (které se k tomuto opatření během podzimní vlny vrátilo zhruba po měsíční přestávce).

I vzhledem k tomu, že „pilulky“ nejsou dostupné, na vyhodnocování přínosu takových kroků je nejspíše příliš brzy. Na přípravu na další roky a další fázi našeho soužití s virem SARS-CoV-2 ovšem ne.