Německo zrušilo jádro a vsadilo na ruský plyn. Z problémů se bude sbírat léta

Píše se rok 2011. V japonské Fukušimě došlo k největší jaderné katastrofě od dob Černobylu. Havárie způsobená vlnou tsunami zdvihla ve světě protijaderné nálady a německá kancléřka Angela Merkelová se rozhodla uzavřít jaderné elektrárny v zemi. Po dně Baltského moře začal v témže roce z Ruska do Německa proudit zemní plyn plynovodem Nord Stream 1 s kapacitou 55 miliard metrů krychlových ročně. Stal se hlavním zdrojem nerostné suroviny pro největší ekonomiku Evropy a třetí největší ekonomiku na světě.

Od slavnostního spuštění plynovodu uteklo 11 let. Moskva v únoru 2022 napadla svého souseda Ukrajinu a Angela Merkelová opustila na konci předchozího roku úřad. Její nástupce Olaf Scholz tak zdědil nezáviděníhodnou situaci. Německo se po invazi Ruska na Ukrajinu snažilo snížit svou závislost na ruském plynu, zatímco Rusko na oplátku v srpnu tok plynu zcela ukončilo. Nastala energetická krize.

„Svou roli sehrála politika bývalé kancléřky Merkelové, ale důvodů krize je více. Varovné signály politici nevnímali tak jasně, aby je to vedlo k přehodnocení obchodního modelu založeného na levné energii. Rozhodnutí o postupném odstavení jaderné energetiky a dlouhodobé spoléhání na ruský plyn bylo také součástí širší strategie transformace energetiky směrem k obnovitelným zdrojům,“ říká pro SZ Byznys vedoucí oddělení komunikace Česko-německé obchodní a průmyslové komory Christian Rühmkorf.

Jeho slova potvrzuje i expert na energetiku Michal Šnobr.

„Největší chybou Německa byl částečně odchod od jaderné energetiky a hlavně tempo, které Němci zvolili. Hned na počátku odstavili skoro polovinu výkonu svých jaderných elektráren a pak do roku 2023 zbytek. Za chybu Angely Merkel považuji v obecné rovině i to, že energetiku učinila politickou hračkou nejen ve své zemi, ale i celé EU. To je neslučitelné,“ vysvětluje odborník pro SZ Byznys.

Němci cestu z energetické krize hledají ještě tři roky po začátku války. Podle studie, kterou pro Bavorský svaz průmyslu vypracovala výzkumná společnost Prognos AG, stojí nyní elektřina průmyslové uživatele v Německu v průměru 5 korun za kilowatthodinu. V USA a Číně, kde se nachází mnoho konkurentů německých společností, jsou tyto náklady ekvivalentní 2,1 koruny. Dlouho budovaná závislost Německa na ruském plynu tak dopadá i na konkurenceschopnost tamních firem.

„Energetická strategie, která vedla k vysoké závislosti na ruském plynu, se zpětně ukázala jako problematická, protože nepočítala s geopolitickými riziky. V tom spočívá chyba napříč politickým spektrem Německa. Zároveň je však třeba si uvědomit, že tato strategie byla v dané době ekonomicky výhodná. Současná situace ukazuje, že diverzifikace energetických zdrojů měla proběhnout dříve,“ vysvětluje Rühmkorf.

Podle Šnobra se Německo dostalo do krize, protože udělalo geopolitickou chybu.

„Byla to geopolitická chyba zvláště po varování, které přišlo po anexi Krymu. Jenže potrubní plyn byl levný a logisticky nejjednodušší variantou. K už rozjeté změně energetické politiky Německa nebyla alternativa,“ říká odborník.

Energetická krize není jediným problémem, s nímž se největší ekonomika Evropy potýká. Německo v posledních dvou letech také vykazuje slabý hospodářský růst, přičemž rok 2025 nemá být o nic lepší. Analytické výhledy, jako například ten od Goldman Sachs přisuzují Berlínu letos růst o 0,3 procenta, což je slabší než průměr eurozóny, která podle téhož zdroje vzroste o 0,8 procenta. Podle ekonoma Goldman Sachs  – Jariho Stehna, německá ekonomika víceméně stagnuje již od roku 2019, zatímco Spojené státy vzrostly ve stejném období o zhruba 12 procent a zbytek eurozóny o 5 procent.

„Na prvním místě to je dané větším podílem průmyslu na HDP a větší exportní expozicí Německa. Vedle toho bych asi zmínil i to, že německé domácnosti jsou extrémně opatrné a míra úspor v zemi je extrémně vysoká. Pohybuje se podobně jako u Česka v blízkosti 20 procent,“ vysvětluje pro SZ Byznys hlavní ekonom Patria.cz Jan Bureš.

Je jistým druhem umění vybrat si správné obchodní partnery. Němci to zřejmě v dlouhodobém měřítku moc neumí. Bráno alespoň podle Ruska a Číny, s níž upevňovala vztahy rovněž bývalá kancléřka Merkelová.

„Představitelé politiky i hospodářství podcenili rizika dosavadních ekonomických vztahů s Čínou. Závislost na čínském trhu je výzvou, ale Německo a celá EU už podniká kroky k diverzifikaci exportu. Posiluje obchodní vztahy s jinými částmi světa, od Indie až k zemím Mercosuru,“ připomíná Rühmkorf jednání mezi EU a státy Jižní Ameriky o volném obchodu.

Podcenění Číny ze strany Německa se neprojevilo hned. Berlín dlouhá léta těžil ze vstupu Pekingu do světové ekonomiky. Firmy evropského státu našly u asijské velmoci obrovský trh pro průmyslové stroje, chemikálie a vozidla. Čínské společnosti totiž při vstupu Německa na tamní trh vyráběly hlavně nábytek a spotřební elektroniku, které nekonkurovaly silným stránkám německých firem. V roce 2010 tak společnosti Mercedes-Benz, Volkswagen a BMW sklízely tučné zisky z prodejů na asijském trhu. Jenže období hojnosti v Číně zřejmě pro evropskou automobilovou velmoc skončilo.

Asijští výrobci totiž začali vyrábět stejné věci jako Němci. Například v roce 2010 byli čínští výrobci solárních panelů závislí na dovážených německých zařízeních. Jenže vláda v Pekingu zvýšila úsilí o podporu a dotování výroby na export a ejhle. Čínské solární panely, ale i třeba baterie pro elektromobily nyní na exportních trzích konkurují německému zboží. A to nemluvíme o hlavním bolavém problému, automotivu.

Ještě před pěti lety nepatřil Peking k hlavním exportérům dopravních prostředků. V roce 2024 vyvážela Čína zhruba 5 milionů aut, zatímco německý vývoz automobilů upadl ve stejném čase o 1,2 milionu.

Ve stejnou chvíli tradiční německé automobilky zápolí i na domácím hřišti. Přechod na elektromobilitu částečně vynucený emisními limity Unie ztěžuje konkurenceschopnost i největším evropským hráčům a asijská konkurence v čele s BYD dokáže nabízet elektrovozy se stejnými parametry, jenže za nižší ceny.

Strašák uhlíkové neutrality, za niž mohou evropské firmy podle ředitele Renaultu Lucy de Meo zaplatit až 15 miliard eur (345 miliard korun), se vznáší nad automobilkami Starého kontinentu a společnosti z celého dodavatelského řetězce doufají, že dokážou najít cestu z krize ven. Podle Bureše ale není na místě nadnárodní automobilové koncerny z Německa podceňovat.

„To, že jsou automobilky pod enormním tlakem, neznamená, že nemají silné stránky. V případě automotivu jde o know-how ve škálovatelnosti produkce. Německé značky jsou přítomné po celém světě. To v celé řadě čínských startupových společností může trvat opravdu dlouhou dobu,“ říká ekonom pro SZ Byznys.

Příznivě nevypadá pro exportní ekonomiku Německa ani situace za oceánem. Po více než deseti letech se USA stalo největším obchodním partnerem Německa a zhruba 10 procent německého exportu míří tam. Jenže strach z cel Donalda Trumpa vrhá na vzájemný obchod špatné světlo. Americký prezident se snaží nalákat německé firmy, a to pro Berlín není dobré, protože by se tak objem vývozu do USA snížil.

„​​Německá ekonomika je pod tlakem z více stran. Na tamní podniky dopadají vysoké ceny energií a náročné regulatorní prostředí obzvlášť ve srovnání s USA a Čínou. Možná obchodní válka dopadá na exportně orientované ekonomiky nejvíce. Z hlediska podílu zahraničního obchodu na HDP má Evropa výrazně vyšší podíl než Spojené státy. Z tohoto pohledu má Německo hodně co ztratit,“ vysvětluje Bureš.

V globálně nepříznivém ovzduší pro vývoz vykazují problémy už i německé tradiční firmy. Stálice průmyslu sousední země, který tvoří zhruba čtvrtinu tamního HDP, propouští. Mezi nimi například Bosch, který v listopadu roku 2024 oznámil škrty pěti tisíc zaměstnanců nebo automobilka Volkswagen, která hodlá v následujících pěti letech zrušit 35 tisíc pracovních míst.

Německo se dlouhodobě potýká také s nedostatkem pracovní síly. Zemi chybí vysoce kvalifikovaní lidé například v IT, ale i ti méně kvalifikovaní od pečovatelů o děti po hotelový personál. Podle webu Statista se pohybuje nezaměstnanost kolem 6,5 procenta. Bureš upozorňuje, že ta reálná je ještě o zhruba 3 procenta nižší, protože statistické společnosti jako Statista počítají nezaměstnanost podle uchazečů na pracovním úřadě, což může data zkreslit.

V průzkumu Německé obchodní a průmyslové komory mezi 23 tisíci firmami uvedlo 43 procent společností, že nemohou obsadit volná pracovní místa. U společností s více než jedním tisícem pracovníků číslo vzrostlo na 58 procent.

„Německo podobně jako Česko má dlouhodobě nízkou míru nezaměstnanosti, která se pohybuje v blízkosti takzvané přirozené míry nezaměstnanosti. Jednoduše řečeno to znamená, že každý, kdo chce pracovat, tak práci najde. Zaměstnavatelé jsou proto v nevýhodě, protože nemají z čeho brát,“ vysvětluje příčiny Bureš.

Problém umocňuje stárnutí populace a zdlouhavé schvalovací procesy snižující motivaci ke vstupu vysoce kvalifikovaných přistěhovalců. Vidle do řešení demografických problémů hází také byrokratické překážky.

Podle mnichovského institutu Ifo, který se zabývá hospodářským výzkumem, německé podniky ročně vydají 65 miliard eur na povinnou dokumentaci a zprávy související s plánovacími a certifikačními procesy. Některé normy působí až bizarně. Například restaurace musí ručně zaznamenávat teplotu v chladničkách a uchovávat papírové kopie záznamů po dobu jednoho měsíce, i když byly údaje uloženy digitálně.

Berlín také dlouho odkládal investice do dlouhodobých projektů. Výsledkem jsou stárnoucí železniční tratě, na nichž neustále přerušují provoz opravy opotřebovaných kolejí. Do některých venkovských oblastí ještě nedorazil vysokorychlostní internet.

Podle deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung se v zemi nachází zhruba 4000 dálničních mostů, které potřebují opravit. Symbolem zchátralé infrastruktury bylo zřícení jednoho z mostů v Drážďanech, k němuž došlo v září loňského roku. Jenže v sousední zemi funguje takzvaná dluhová brzda. Ta je zavedená v tamní ústavě a omezuje roční strukturální rozpočtový deficit spolkové vlády na 0,35 procenta HDP.

Navzdory všem těmto faktorům nečekají oslovení experti další prohlubování ekonomických problémů. Země chlubící se roky kvalitními výrobky, pro něž zlidovělo označení „Made in Germany“, má stále silnou ekonomickou pozici i exportní možnosti k tomu, aby se z problémů dostala. Hodně bude záležet na nové vládě, která se musí s výše zmíněnými potížemi vypořádat.