„Takovou beznaděj jsem ještě nezažil.“ Mezi zemědělci to vře

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco v Evropě traktory blokují silnice, čeští zemědělci sbírají odvahu pustit se do podobných protestů. Jejich nespokojenost roste, a to nejen na pozadí nesmiřitelného ideologického boje o „správné“ nastavení dotací, ale i z jiných důvodů – bobtná byrokracie, přibývá kontrol, regulací a také ekologických požadavků Evropské unie.

Nejvýbušnější spor se vede o zemědělské dotace, které jsou ovšem jen jedním z mnoha problémů. Zemědělci, na které dopadlo krácení dotací, od roku 2023 vědí, že mají šanci naklonit dotační kyvadlo na svou stranu.

Plán na dotační obrat chystá Ministerstvo zemědělství, které zvažuje rozložení takzvané redistribuční sazby na větší výměru. Co to znamená? Zjednodušeně řečeno: pohoršili by si mikrozemědělci do 150 hektarů, kterým se právě před rokem přidalo, a peníze by se přelily k větším farmám. Ministerstvo zvažuje různé varianty, mj. 300, 400 či 500 hektarů, z agrární lobby zaznívají požadavky až na 1500 ha. Čím víc, tím víc si sedláci pohorší.

Zaznívá přitom námitka, že na přehodnocení dotační politiky je brzy. Vždyť platí teprve rok a poslední léta jsou plná výkyvů, které výrazně zamávaly s ekonomikou zemědělských podniků.

Menší zemědělci si díky redistributivní platbě polepšili až o několik tisíc korun na hektar. Nejvíce pak ti, kteří hospodaří ve znevýhodněných, například horských oblastech.

Zemědělci, kteří byli pokráceni na dotacích, to vnímají jako křivdu. Ti radikálnější mluví o metodách, které připomínají vyvlastňování komunisty po druhé světové válce. Středně velké podniky s řádově několika málo tisíci hektary (co do zaměstnanosti malé firmy, protože mají desítky zaměstnanců), přišly na dotacích o miliony korun.

„Podnikám v zemědělství už třicet let a takovou beznaděj jsem ještě nezažil. V minulém a tomto roce největší změny v dotacích a podmínkách. Nerozhodují se odborně, ale politicky,“ říká Svatopluk Müller z podniku Zemagro Strážovice. Za rok 2023 podnik s třemi tisíci hektary přišel na dotacích o 25 procent, tedy osm milionů korun.

Dotace ale nejsou jediný problém. Müller zmínil také vyšší náklady na hnojiva, energie, mzdy, zdražení pachtu… Oproti vysokým vstupům stojí nízké ceny obilovin a olejnin jako před válkou. Nájemné ze státní půdy vzrostlo z 2,2 procenta na 5,8 procenta.

Podle Petra Kubíčka, předsedy představenstva podniku ZOD Brniště, je situace v oboru katastrofální, přestože podnik sám patří dlouhodobě diverzifikací činnosti k ekonomicky velmi dobře prosperujícím firmám v oboru. Hospodaří na 2400 hektarech v Lužických horách, je největším chovatelem krůt s vlastní sítí řeznických obchodů, chovatelem dojnic, a také provozuje ekocentrum a investuje do ekologických projektů, jako jsou lesní stezky. Není to zkrátka ten „producent řepky“, přisátý na státní dotace a i bez dotací by slušně vydělával.

V posledních letech vykazuje podnik zisky v desítkách milionů, ale loni se situace zlomila. Ještě na jaře přitom firma čekala celoroční zisk kolem 42 milionů. „Budeme rádi za pět až osm milionů. Současné realizační ceny se blíží cenám, které tady byly před 30 lety,“ líčí Kubíček. Podle něj totiž došlo k propadům cen klíčových komodit (obilí, řepka) vlivem zaplavení evropského trhu ukrajinským a dalším zbožím původem mimo EU. „Tím jsou zásoby zemědělců v gigantických ztrátách.“

Proti vpuštění levnějšího zboží z Ukrajiny na unijní trh protestuje mnoho evropských farmářů. Nejde o projev protiukrajinských nálad, ale o pragmatický přístup a nápravu situace, kdy EU v reakci na válku zrušila dlouhodobě platná cla na zboží z Ukrajiny. Evropští zemědělci ukrajinským cenám nedokáží konkurovat, protože navíc započítávají náklady např. na ochranu krajiny, které jsou vynuceny unijní legislativou.

Jedním z důvodů, proč stát po tak krátké době připouští změnu v dotacích, je ohrožení středně velkých farem žraločími úmysly holdingů a investičních skupin. Zemědělství se v poslední době rychleji koncentruje do velkých celků a dotace jsou vedle nadměrné byrokracie a problémů s generační obměnou podle ministra Marka Výborného jedním z důvodů.

„Stoupá počet prodejů středních zemědělských podniků kolem 2500 hektarů. Skupují je investiční skupiny nebo velké agroholdingy,“ řekl ministr redakci SZ Byznys. Připustil však, že tyto farmy mají víc problémů.

Jedním z nich je rostoucí byrokracie a regulace. Paradoxně kvůli zavedení satelitního monitorovacího systému (AMS), který měl snížit byrokratickou zátěž na farmách, loni naopak počet kontrol narostl o sto procent. Někteří farmáři jsou vyloženě frustrováni situací, kontroloři na některé farmy přišli i několikrát týdně.

Dalším důvodem zvýšených prodejů farem je stárnutí zemědělců, kteří v 90. letech zakládali družstva a jejich potomci nechtějí zůstat v oboru.

Jedna z velkých investičních skupin, která v posledních letech nakupuje farmy, potvrdila, že středně velké podniky jsou nyní častěji na prodej. „Máme více nabídek, než jsme schopni zpracovat. Dříve jsem měl na stole třeba pět, teď 10–15 nabídek. Velmi často je to spojeno s nejistotou a strachem z budoucnosti,“ říká pod podmínkou anonymity zástupce této firmy. Myslí si, že důsledkem bude největší koncentrace v zemědělství od roku 1989.

Skupování farem zemědělskými giganty považují za špatný trend i rodinné farmy z Asociace soukromého zemědělství. „Výroba se koncentruje do rukou pár oligopolů, které budou diktovat ceny zemědělských komodit a potravin víc než teď,“ varuje místopředseda Jan Štefl. Ale namísto přisypání dotací středně velkým navrhují, že by se měly všechny dotace naopak zastropovat.

„Měly by se zastropovat veškeré zemědělské dotace, jako je to jinde v EU a tím dát jasný signál: pomůžeme vám do začátku, pak už je to na vaše podnikatelské riziko. Peníze mají podpořit ekonomickou bezpečnost na prvních sto nebo 500 hektarů,“ je přesvědčen Štefl.

Říká, že zastropování celé řady dotací je běžné v Rakousku, Německu i v Polsku. Zatímco v České republice se vyplácejí dotace na všechny dojnice, v Polsku je dostupná maximálně na 20 krav. Stejně tak se v sousední zemi vyplácí redistributivní platba ve výši 40 eur na hektar pouze podnikům s výměrami do 300 hektarů, a to jen na prvních 30 hektarů. V Česku se vyplácí cca 140 eur, navíc všem podnikům na prvních 150 hektarů.

„Stejně tak jsou v zahraničí omezeny dotace na welfare zvířat na počet kusů, ale my to vyplácíme na tisíce prasat, slepic i dojnic. To není normální,“ říká Štefl. Podle něj určitě za problémy zemědělců nemohou změny v dotacích.

Polské zemědělství má výrazně jinou strukturu, je podstatně méně koncentrované. Má 1,2 milionu zemědělců, kteří hospodaří v průměru na 11 hektarech. Oproti Česku má 4× vyšší rozlohu obhospodařované půdy, ale počet zemědělců je v Polsku 40× vyšší než v České republice (v ČR je 30 tisíc, z toho 26 tisíc jsou rodinné farmy). I tam však existují obří agrokomplexy.

Zcela jinak by postavil dotace Jan Šimek, předseda představenstva JTZE, které je zemědělskou divizí investiční skupiny J&T. „Dnes se vůbec nezohledňuje počet zaměstnanců. Jsem přesvědčen, že by tomu tak mělo být, protože zaměstnanost je jedním ze základních pilířů pro udržení života na venkově,“ myslí si.

Dnes obecně platí, že na každých 100–150 hektarů je v zemědělství potřeba jeden zaměstnanec.

Šimek si myslí, že současná distribuce dotací není vhodná, protože zhruba 12 tisíc ze současných 30 tisíc žadatelů o dotace jsou mikropodniky, které hospodaří na ploše menší než 10 hektarů. „Na takové ploše se ale upřímně moc nedá zemědělská výroba dělat s výjimkou ovoce a zeleniny. Mnoha lidem tak stát dotuje jejich koníček nebo ‚velkou zahradu‘,“ říká a domnívá se, že by se redistributivní platba měla podmínit dobrou péčí o půdu a zvířata. Vysvědčením dobrého hospodáře podle něj mohou být půdní rozbory a porodnost zvířat.

Výplata redistributivní platby není podmíněna plněním žádných specifických požadavků na péči o krajinu, požadavků na chov hospodářských zvířat, která chybí v krajině (v půdě je nedostatek organické hmoty), ani požadavků na zaměstnanost.