Článek
Dosud poslední závažná globální finanční krize odstartovala přesně před 15 lety, kdy americká vláda převzala hypoteční agentury Freddie Mac a Fannie Mae. Stalo se to přesně 7. září 2008. První varovné signály se však začaly objevovat již koncem roku 2006, kdy se začala americkému nemovitostnímu trhu podlamovat kolena.
Jednoznačnou příčinou otřesů trhu s nemovitostmi ve Spojených státech byl narůstající počet nesplacených hypoték. Doutnajícím problémem bylo to, že mnoho takových hypoték bylo nabízeno lidem s mizernou úvěrovou historií, a tedy i s velkým rizikem, že nebudou mít na splácení, přičemž dohledové orgány naprosto selhaly.
Americký spisovatel Michael Lewis v knižním bestselleru „Big Short – V útrobách stroje zkázy“ s trochou nadsázky, zato trefně popisuje, že hypoteční úvěr dostal snad kdokoli, kdo měl ruce a nohy. Nebylo vůbec žádnou výjimkou, že naprosto nespolehlivý plátce, často i nezaměstnaný člověk bez příjmu, dostal několik hypoték na vícero nemovitostí. Jenže chamtivým prodejcům to bylo jedno, ti se radovali především z tučných provizí.
Toxické hypotéky
Logickým vyústěním jejich nenasytnosti bylo, že v průběhu let 2006 a 2007 rapidně stoupl počet nesplácených a předčasně ukončených hypoték na rekordní hodnoty. První vážné problémy začaly vyplouvat na povrch, když bankrot postupně oznamovaly desítky věřitelů.
Znatelné šrámy hypotečních ústavů se proto logicky začaly propisovat do výkonu amerických akcií, které vystartovaly k rychlému poklesu. Trhy zavalila obava, že problémy mohou být dalekosáhlejšího charakteru a dopadnout na celý finanční systém a ekonomiku. Tyto americké toxické hypotéky byly totiž převáděny na složité obchodovatelné finanční deriváty, které byly ve skutečnosti „skrytými zbraněmi hromadného ničení“, jak je nazval i věhlasný investor Warren Buffett.
První obavy se začaly naplňovat v roce 2007, kdy francouzská banka BNP Paribas stopla výběry hotovosti ze svých fondů, což odůvodnila právě napětím kolem rizikových hypoték v USA. Tím se krize pomalu, ale jistě přesouvala i na evropský kontinent. I evropské banky totiž obchodovaly s těmito hypotékami a mnoho firem muselo ve svém účetnictví odepsat cenné papíry, které s nimi souvisely.
Silná zbraň
Centrální banky po celém světě se snažily požár hasit pumpováním peněz do ekonomiky, ale šlo pouze o dočasný nádech. Americká centrální banka (Fed) v čele s jejím tehdejším předsedou Benem Bernankem posléze vytasila nástroje na podporu ekonomiky. Kromě očekávaného snížení úrokové sazby šlo především o nalití peněz do ekonomiky – takzvané kvantitativní uvolňování.
Kvantitativní uvolňování
- Kvantitativní uvolňování je způsob, jakým centrální banka „tiskne“ nové peníze a používá je k nákupu cenných papírů, jako jsou státní dluhopisy.
- USA použily tento nástroj jako reakci na globální finanční krizi, která způsobila propad poptávky, nezaměstnanost a pokles cen. Fed snížil úrokovou sazbu téměř na nulu, ale to k oživení ekonomiky nestačilo.
- Proto Fed začal nakupovat cenné papíry v hodnotě bilionů dolarů, aby zvýšil množství peněz v oběhu.
Zdroj: Investopedia
V březnu onoho roku pak došlo k jedné z klíčových dohod, kdy krachující bankovní dům Bear Stearns vzala pod svá křídla JPMorgan Chase, které šéfoval úspěšný bankéř Jamie Dimon. Tehdy ještě netušil, že jeho role zachránce se naplní znovu o 15 let později, kdy se do problémů dostaly tentokrát menší a střední banky v USA.
Křehkost finančního systému se naplno ukázal osm dní po převzetí Fannie Mae a Freddie Mac, které v USA hrají ústřední roli ve financování trhu hypoték. Lehman Brothers totiž 15. září požádala o bankrotovou ochranu před věřiteli a největší bankrot v dějinách Spojených států byl na světě.
Právě tato událost způsobila řetězovou reakci v globálním finančním systému a vyvolala obrovskou paniku mezi investory a bankami. Následné období bylo logicky poznamenáno ohromným množstvím různých akvizic, dalších bankrotů, ale také citelnými propady akciových trhů.
V reakci na rostoucí napětí začaly do dění zasahovat vlády a centrální banky různých zemí, aby finanční systém postavily na nohy. Řada bank byla znárodněna a byla přijata masivní stimulační opatření. Navzdory tomu utrpěla globální ekonomika vážné šrámy. Tisíce lidí přišly o svá pracovní místa, hodnota nemovitostí klesla a domácnosti i firmy se potýkaly s fatálními finančními obtížemi.
Řada států musela o záchranné laso v podobě podpůrných úvěrů žádat u Mezinárodního měnového fondu a některé země, kupříkladu Řecko, se ocitly na prahu státního bankrotu. Jednotlivé země na krizi reagovaly záchrannými plány v hodnotě stovek miliard dolarů.
Kdo byl viník?
Celosvětová finanční krize v roce 2008 byla komplexní událostí a mnozí ekonomové, analytici a kritici se pokoušeli identifikovat různé faktory a aktéry, kteří mohli hrát roli v jejím vzniku.
Banky a finanční instituce: Mnozí kritici ukazují na chování některých bank a finančních institucí, které vytvářely a prodávaly komplexní finanční produkty založené na rizikových hypotékách. Tyto produkty byly často nedostatečně ohodnoceny a banky je prodávaly investičním fondům a dalším investorům bez dostatečné transparentnosti ohledně jejich rizika.
Regulátoři a dohledové orgány: Kritici tvrdí, že dohledové orgány a regulátoři selhali při monitorování a regulaci finančního sektoru. Nedostatečná regulace umožnila, aby se na trhu objevily rizikové finanční produkty, aniž byly dostatečně kontrolovány.
Nesprávná monetární (měnová) politika: Někteří ekonomové poukazují na nesprávnou monetární politiku, která přispěla k tvorbě bubliny na trhu s nemovitostmi. Nízké úrokové sazby amerického Fedu měly za následek přehnaný růst cen nemovitostí a nadměrné půjčování.
Globalizace a propojenost finančního systému: Krize ukázala, jak je propojený a globalizovaný finanční systém. Problémy na americkém trhu s hypotékami měly globální důsledky, protože finanční instituce a investoři na celém světě byli tímto kolapsem zasaženi.
Poučení
Ekonom České spořitelny Michal Skořepa pro SZ Byznys shrnuje, že světová finanční krize byla poučením a podnětem pro změny v mnoha ohledech.
„Došlo k významnému zpřísnění regulace bankovního a obecněji finančního sektoru. Převážil pocit, že šlo o důsledek přehnaného ekonomického liberalismu, nicméně částečně byla tato krize i odrazem předchozí regulace, která byla nastavena nezdravě.“
Právě některé nezdravé části finanční regulace podle Skořepy bohužel přetrvávají, protože jejich politická motivace je příliš silná. „Jde například o uměle nízkou rizikovou váhu přiřazovanou státním dluhopisům,“ uvádí ekonom, podle nějž se doposud nepodařilo vyřešit i některé zásadní problematické rysy fungování moderních finančních trhů.
„Tím je například konflikt zájmů ratingových agentur, za jejichž hodnocení platí vydavatelé dluhopisů, nikoliv věřitelé, nebo existence institucí, které jsou příliš velké na to, aby je vlády mohly nechat padnout,“ tvrdí Skořepa.
„Nepříjemným důsledkem krize byl nárůst veřejných dluhů způsobený vládními zásahy na podporu finančních institucí v potížích. Krize vedla k poklesu důvěry ve stávající vládní a finanční instituce a posílila populistické protisystémové a protiglobalizační politické proudy,“ dodává ekonom České spořitelny.
