Komentář: Vláda proti „keťasům“. Do boje s inflací jdeme z divného směru

Že se vláda, hlásící se k pravicové politice, nepřetrhne v boji s rozjetou inflací, to vlastně není zase tak zvláštní. Zvláštní ale je, k jakým nástrojům tato vláda sahá, když už se skutečně rozhodne nějakou aktivitu směrem k raketově rostoucím cenám vyvinout.

Tváří v tvář růstu cen energií, pohonných hmot i potravin dělal kabinet Petra Fialy dlouho mrtvého brouka. Když okolní státy stropovaly ceny, snižovaly DPH nebo zaváděly daňové úlevy, Petr Fiala se tvářil, že on věří trhu a jeho síle.

Nakonec po dlouhém váhání a opozičním tlaku přišla vláda s „ropným trojlístkem“. V něm byl jeden prvek kosmetický (zrušení silniční daně), jeden pomstychtivý (zrušení biosložky) a nakonec – úřední kontrola marží.

Budiž, mohli jsme si tehdy říkat, pohonné hmoty jsou pro fungování země strategickou surovinou, v době války zvlášť citlivou, jejich cenotvorba je krajně neprůhledná, tak proč by stát na benzin a naftu trochu nedohlédl. Jenže s jídlem roste chuť. A na kontroly marží už se vydává i lidovecký ministr zemědělství Zdeněk Nekula. Tentokrát jej pohoršily nikoli pohonné hmoty, ale točený salám. Až se s tím musel svěřit na Twitteru.

A tady už to začíná být fakt divné. Točený salám, ač jde jistě o klenot české gastronomie, lze za strategickou surovinu považovat jen stěží. Putin z jeho nákupů nijak netyje, takže ani morální rozměr nemá tato komodita kdovíjaký. Přesto si právě obchodní přirážku na tomto zboží ministr zemědělství vytáhne, aby ukázal, že „to nemůžeme tolerovat“. „Ano, máme volné tržní prostředí, ale…,“ volá ministr pravicové vlády. Tenhle boj s inflací začíná nabírat groteskní rozměry.

Obchodní přirážky ve velkých obchodech jsou složitá alchymie, v níž se obchodníci „hojí“ na jednom zboží, aby mohli zákazníky lákat na slevy u jiného. Vytáhnout z tohoto systému kus točeňáku a pohoršeně s ním zamávat na sítích může být efektní, ale smysl v tom není žádný.

Obchodní přirážka sama není ziskem obchodníka. Jsou v ní započítány náklady na provoz, zaměstnance, energie či logistiku, přičemž i tyto položky v současné inflační divočině citelně zdražují. Koncová cena zboží navíc není dána jen marží obchodníka, ale vzniká postupně v často dlouhém řetězu výrobních a dodavatelských vztahů. Na kolika článcích tohoto řetězu chce vláda své regulace a kontroly marží uplatňovat? Nebo chce prostě ztrestat obchody, protože je na ně dobře vidět a představují v tažení proti vysokým cenám ideálního obětního beránka?

Jestli chce ministr Nekula řešit postavení menších dodavatelů vůči silným obchodních řetězcům, máme tu zákon o významné tržní síle. Ano, je špatný, ale měnit legislativu je nezpochybnitelné právo sněmovní většiny. Jestli má ministr Nekula dojem či podezření, že zdražování v obchodech je výsledkem nějaké nekalé domluvy, máme tu antimonopolní úřad. Jestli má ministr Nekula dojem, že ceny v obchodech jsou sociálně neúnosné, mohl by konečně přesvědčit koaliční kolegy Jurečku a Stanjuru, aby nastavili sociální a daňový systém tak, aby nejchudším pomohl cenové šoky vstřebat. To jsou všechno standardní nástroje, jimiž lze z vládní pozice trhu dodávat motivační impulzy a vyrovnávat jeho selhávání.

Naproti tomu náhlá fascinace ministrů maržemi a obchodními přirážkami v regálech připomíná spíš prvoválečné a prvorepublikové tažení proti tlustým překupníkům – „keťasům“ –, které vyvrcholilo zaváděním lidových cenových soudů a zabavováním zboží za miliony tehdejších korun. Cenová regulace mimo tradiční svázaná odvětví, jako je energetika, je extrémní nástroj, jehož využití by bylo omluvitelné snad přímo v otevřeném válečném stavu nebo při hrozbě hladomoru. Za současné situace, kdy má vláda pořád po ruce mnoho standardních a nevyužitých politických i ekonomických instrumentů, působí takové tendence podivně.

Nedá se vyloučit, že celé rozhořčení nad předraženým točeňákem je jen symbolické gesto – snaha vykázat před očima drahotou utrápené veřejnosti nějakou činnost. A také dostat obchodníky pod psychologický tlak, aby do budoucna byli povolnější a promítali do koncových cen standardnější a mírnější opatření, například plošné snížení DPH. Takový krok sice vláda zatím odmítá, ale to odmítala i snížení spotřební daně na paliva – a ejhle.

Hlavní příčinou inflační vlny nejsou keťasové v obchodních řetězcích. Vnější příčinou jsou covidem a válkou vyšroubované ceny energií a přetrhané dodavatelské řetězce, vnitřní příčinou nezodpovědná politika předchozího volebního období, na níž má (v daňové oblasti) lví podíl i část současné vládní garnitury. Líbivá gesta v regálech s uzeninami žádnou z těchto příčin nijak neřeší.