Článek
Je neuvěřitelné, jak zmatené jsou vládní informace o tak důležitém kroku, jakým je pomoc domácnostem s energiemi. Konečné parametry úsporného tarifu na příští topnou sezonu zatím nikdo nezná, přesto se o ně vedou politické bitvy. A vládní komunikace tomu jen nahrává.
Před čtvrteční schůzí Sněmovny, která o novele energetického zákona a úsporném tarifu rozhodovala, uspořádal tiskovku ministr průmyslu Jozef Síkela. Téma bylo jasné: vysvětlení principů tarifu.
Hlavní sdělení se vzápětí objevilo jako hlavní titulek na všech zpravodajských webech: Ministr uvedl, že na jedno odběrné místo (tedy fakticky na samostatně hospodařící domácnost) se bude vztahovat maximálně 16tisícová sleva.
V návrhu zákona, který chvíli po tiskovce začali projednávat poslanci, ale vláda stanovila na plyn a elektřinu na jedno odběrné místo limit 20 tisíc korun. Nakonec Sněmovna hranici ještě zvýšila na 30 tisíc. Proč? Protože do normy – formou pozměňovacího návrhu samotného Síkelova ministerstva! - zapracovala ještě slevu na teplo.
Celkově zatím vyčlenila vláda na úsporný tarif 30,6 miliardy korun - odtud Síkelův výpočet 16tisícové hranice. Vyšší limity budou vyžadovat vyšší rozpočet na celou operaci. Jak se to bude řešit, není zatím jasné. Jasné naopak je, že po třech měsících práce na úsporném tarifu je výsledkem komunikační chaos.
Chaos vás ovládne ještě víc, podíváte-li se do důvodové zprávy ke schválené novele. Ta uvádí různé varianty možné slevy. Například 20procentní slevu z ceny komodity (elektřiny či plynu), případně 20procentní slevu z celkové roční platby za elektřinu či plyn (včetně poplatků za služby a distribuci), tedy z celkového vyúčtování zákazníkovi podle jednotlivých produktů.
Pak tu jsou propočteny různé alternativní výše paušálních slev na megawatthodinu odebrané elektřiny, opět podle konkrétních tarifů. Například domácnost, která elektřinou svítí a vaří na ní, by dostala dvou- či třítisícovou slevu na spotřebovanou megawatthodinu. Rodina, která topí plynem, by na spotřebovanou megawatthodinu dostala 5 tisíc či 7,5 tisíce slevy.
Obě varianty s dvacetiprocentní slevou ovšem vysoce překračují vládou vyčleněný balík peněz na úsporný tarif, tedy oněch 30,6 miliardy korun. Už z toho je vidět, že jde jen o zcela hypotetické příklady, jimiž nemá smysl se zabývat.
O přesné podobě slevy bude rozhodovat vláda koncem léta. Je to logické. Zatím totiž stále nevíme, jak vražedná energetická drahota na domácnosti dopadne. Růst cen na příští rok zatím překonává i nejpesimističtější předpovědi expertů, protože se v něm odráží rostoucí nejistota kolem pokračujících dodávek ruského plynu.
Pokud se koncem července nerozjede po plánované servisní odstávce plynovod NordStream, dojde na krizové scénáře. Ceny nedostatkového plynu vyletí do těžko představitelných výšin a strhnou s sebou ceny elektřiny i tepla. Trh by se rozpadl a došlo by na nouzový přídělový systém, fakticky už za regulované ceny. Úsporný tarif i vládní rozpočet na něj by pak asi vypadal úplně jinak než dnes zvažované varianty.
Je dobře, že poslanci konečně schválili alespoň nějaký zákonný rámec, podle nějž bude stát moci spotřebitelům v energetické krizi pomáhat. Vůbec ale nemá smysl mluvit zatím o konkrétních částkách a výši této pomoci. Nevíme, jaká bude na podzim situace a jak velký požár bude muset vláda hasit. Pak je ale nepochopitelné, že se ministr Síkela zaplétá do nejasných sdělení o hypotetických částkách možné dotace. A že se pak odpůrci a zastánci vlády hádají o to, je-li slibovaná pomoc dostatečná.
Co je ale už dnes naprosto jasné: Vláda podobou úsporného tarifu popřela sama sebe. Místo slibované cílené pomoci, zaměřené jen na skutečně potřebné domácnosti ohrožené energetickou chudobou, pošle plošnou pomoc všem. Dokonce i těm spotřebitelům, kteří mají to štěstí, že jim ještě po celou příští topnou sezonu zůstávají ceny zafixované z lepších časů.
Takových zákazníků stále není málo. Podle informací od jednotlivých obchodníků jde o víc než deset procent jejich klientely, což by představovalo asi 800 tisíc odběrných míst a necelých půl milionu domácností.
Důvod vládní velkorysosti vůči domácnostem s fixovanými produkty je zřejmý. Zúřadovat cílenou podporu jen pro potřebné by bylo příliš složité a tím pádem drahé. Plošná pomoc může být rychlejší a snazší. Stejnou cestou ostatně vyráží i většina evropských států. Ideální to není. Horší ale je, že další rozpor mezi vládními sliby a realitou dál snižuje důvěru voličů v to, že si kabinet ví s prohlubující se krizí rady.
Rozhodující bude nakonec konkrétní provedení i časování celé operace. To má podle schvalované novely energetického zákona kabinet plně v rukou. Nezbývá než doufat, že úsporný tarif nakonec namodeluje v optimální podobě. Neznamená to, že vláda občany uchrání od dopadů šílícího trhu. Je válka, z energií se stala regulérní zbraň.
Česká vláda nemá k dispozici nástroj, jímž by mohla válečný pokles životní úrovně zcela odvrátit. Ideální řešení ovšem nepřináší ani opozice. Teď jde o minimalizaci škod a solidaritu. Což ale v politické komunikaci vlády i jejích oponentů pozoruhodně chybí.
