Článek
Guvernér ČNB nás ve svých nedávných článcích pro deník MF Dnes a týdeník Ekonom vyzývá, abychom všichni – lidé, firmy i stát – začali šetřit. Kumulovat kapitál, hospodařit vyrovnaně. Protože jen tak můžeme inflaci dostat pod kontrolu.
Velmi nízké úrokové sazby posledního desetiletí, jež slovy guvernéra „rozjížděly filozofii půjčte si, půjčte si, půjčte si, kupte si, kupte si, kupte si“, mají prý společně s uměle oslabovanou korunou lví podíl na tom, že se dnes potýkáme s nejhorší inflací od 90. let. Řešením má být návrat ke střídmosti, spoření, investování, učení se.
Je to tak jednoduché? A dělá ČNB vše pro to, aby tomu tak bylo? Předně bych chtěl na zmíněných guvernérových textech ocenit dvě věci.
Zaprvé, osobně se nedomnívám, že umělé oslabování koruny, které skončilo v roce 2017, má na stávající inflační situaci významnější podíl. Nicméně kvituji, že guvernér na rozdíl od minulosti konečně připouští, že za naším inflačním problémem je z podstatné (dominantní?) části domácí poptávka. Na tento názorový posun usuzuji z Michlova poukazu na dlouhodobě nízké úrokové sazby předcovidových dob, a hlavně z absence zmínky o nákladové inflaci ve zmíněných textech.
Zadruhé, oceňuji, že vrchní centrální bankéř ukazuje na nestřídmý stát jako na spoluviníka vysoké inflace. „Úspory, akumulace kapitálu, šetření a vyrovnaný rozpočet jsou receptem, který jak v době Aloise Rašína, tak i dnes je třeba proti inflaci,“ píše jasně Michl. Poslední dvě vlády (Babišova a Fialova) totiž skutečně zcela ztratily smysl pro fiskální uměřenost. Žily nebo žijí v iluzi, že k vyřešení problému postačí se opakovaně zaklínat tím, že chceme vyrovnané hospodaření státu, aniž by bylo nutné činit reálné kroky.
Jenže obecně v guvernérových textech chybí to podstatné – jak dosáhnout toho, aby lidé a stát spořili? Ekonomičtí aktéři reagují na konkrétní stimuly, nikoli na povzbuzování, doporučování a poučování centrálních bankéřů. A konkrétní stimuly dnes ke spoření motivují jen málo.
Reálné očekávané úrokové sazby (což je rozdíl mezi očekávanou nominální úrokovou sazbou a očekávanou inflací na daném horizontu) jsou téměř jistě záporné.
Podívejme se na firmy. Ty podle průzkumu ČNB z loňského prosince očekávají letos inflaci na úrovni 10 procent a v letech 2023 až 2025 na průměrné úrovni 7 procent. Lze z toho dovodit, že v nejbližších dvou letech, v nichž trh čeká pokud něco, tak pokles sazeb ČNB, očekávají firmy záporné, v nejlepším případě pak nulové reálné sazby.
U domácností centrální banka inflační očekávání sice neměří, ale z prosincového průzkumu Evropské komise plyne, že třetina respondentů očekává v nejbližších 12 měsících vyšší inflaci než v posledních 12 měsících. Vzhledem k tomu, že v prosinci 2022 byla inflace někde kolem 18 procent, nevypadá to, že by průměrná očekávání domácností pro příští rok byla zrovna dvouprocentní. Ostatně z růstu mezd, který pozorujeme (v listopadu 13 procent v průmyslu a 10 procent ve stavebnictví), nebo z toho, jaký platový růst pro letošek naplánoval stát, se mi nezdá troufalé tvrdit, že rychlou desinflaci moc lidí nevyhlíží.
Nulové či záporné reálné úrokové sazby ovšem nijak nemotivují ke spoření. Očekáváte totiž, že vám inflace „ukousne“ nejenom úrok, ale také něco z jistiny případného dluhu. Je proto vlastně až trochu s podivem, že podle posledních dat ČSÚ vzrostla míra úspor domácností ve 3. čtvrtletí skoro na 17 procent. To je (s výjimkou vynuceného spoření během pandemie) výrazně více než kdykoli dřív.
Mimochodem v tomtéž čtvrtletí vzrostla na nejvyšší míru od půlky roku 2021 také míra zisku firem. Firmy tedy i v prostředí rostoucích úspor domácností dokázaly přenést na domácnosti zvýšené náklady, a ještě zvýšit míru své ziskovosti.
A co stát? Donutí vládu s krátkým horizontem pozornosti k odpovědnému fiskálnímu chování sedmiprocentní nominální úroková sazba? Vždyť pro letošek čeká skoro devítiprocentní inflaci. Navíc nelze vůbec vyloučit, že velká inflace, jež zvyšuje vládní příjmy, tu s námi zůstane i v roce 2024…
Odložit spotřebu ke zkrocení inflace určitě pomůže, v tom guvernér ČNB apeluje naprosto správně. Jenže úrokové sazby, jejichž výše je výsostným rozhodnutím bankovní rady v čele s týmž guvernérem, zjevně nejsou dost vysoko. Rozhodně ne tak, aby vzhledem k inflačním očekáváním k takovému odkladu spotřeby zřetelně motivovaly.
