Komentář: Rusko je klíčový hráč ve výrobě hnojiv. Máme se bát o potraviny?

Nižší úrodnost a závislost na umělých hnojivech ohrožují potravinovou bezpečnost Evropy. S rostoucí poptávkou po potravinách a vyčerpáváním půdních živin je role hnojiv v konvenčním zemědělství zásadní, přestože mají negativní dopady na životní prostředí, půdu i kvalitu vody. Snižování závislosti na fosilních palivech a na Rusku jako dodavateli živin do Evropy by mělo být motivací k transformaci hospodaření.

Česká republika společně s evropskými státy existenčně závisí na dovozu syntetických hnojiv. Jejich cena je přímo závislá na ceně zemního plynu a dostupnosti fosfátů a potaše, zdrojů, jež musí EU tradičně nakupovat ze zahraničí.

Jedním z hlavních dodavatelů syntetických hnojiv do EU je dlouhodobě Rusko, které má rovněž prst na kohoutku zemního plynu, klíčové surovině pro výrobu dusíkatých hnojiv. Když kvůli Ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 došlo ke skokovému nárůstu ceny plynu, zvýšily se zároveň výrobní náklady na hnojiva. Prudkým nárůstem ceny plynu o pár měsíců později evropští výrobci hnojiv odůvodnili zastavení nebo omezení výroby. Jelikož současné evropské zemědělství nemůže bez hnojiv fungovat, výpadek v domácí produkci nahradily členské země z velké části dovozem levnějších hnojiv právě z Ruska.

Rusko je jedním z největších producentů a vývozců hnojiv na světě, mezi roky 2021-2023 zvýšilo vývoz všech hlavních druhů s výjimkou bezvodého amoniaku. Zisky z prodeje hnojiv slouží mj. k financování invaze na Ukrajinu. EU se rozhodla sankce na potraviny a zemědělské komodity včetně hnojiv nebo jejich meziproduktů neuvalit, protože by došlo k ohrožení globální potravinové bezpečnosti, zejména pak v nejzranitelnějších zemích globálního Jihu. I tak mají členské státy EU možnost hnojiva z Ruska nekupovat nebo jejich import omezit, což Česká republika neudělala. Naopak import ruských hnojiv výrazně navýšila z důvodu nízké ceny.

Rusko je ve výhodné pozici, z níž si může podmínky určovat. Již v listopadu 2021 Moskva zavedla kvóty na vývoz dusíkatých hnojiv ve snaze zabránit jejich nedostatku a zvyšování cen na domácím trhu. Tyto kvóty původně stanovené na šest měsíců následně Rusko prodlužovalo a ovlivnilo tím ceny potravin na celém světě. Situace se ještě zhoršila po invazi na Ukrajinu v únoru 2022, kdy raketově vzrostla cena energií, především plynu, který je nezbytnou součástí výroby dusíkatých hnojiv. Kombinace obou šoků poslala ceny hnojiv na nejvyšší úroveň od globální ekonomické krize v roce 2008. Od října 2023 Rusko navíc zavedlo vývozní clo na hnojiva až 10 %. Ta pomáhají Rusku financovat válku proti Ukrajině v době, kdy jeho příjmy z vývozu ropy a zemního plynu klesají.

V reakci na příliv levnějších hnojiv z Ruska lobbují agrochemické podniky napříč EU za dlouhodobé sankce na ruská i běloruská hnojiva s odůvodněním, že pokračování dovozu z těchto států ohrožuje kromě potravinové bezpečnosti EU také domácí produkci hnojiv. Jak ale zdůraznil Michael Fakhri, zvláštní zpravodaj OSN pro právo na potraviny ve svém veřejném prohlášení z května 2022: „Základním problémem není to, že přístup zemědělců k chemickým hnojivům byl narušen válkou na Ukrajině, ale to, že tolik zemědělců je na chemických hnojivech vůbec závislých.“

Jinými slovy, i když přestaneme dovážet hnojiva z Ruska, nevyřeší to dlouhodobou závislost našeho potravinového systému na agrochemických společnostech, jež sice hnojiva vyrábí v Evropě, ale jsou stále zranitelné vůči častým výkyvům na trhu se zemním plynem a dalšími meziprodukty.

Zásadní bezpečnostní otázkou je provázanost výroby a cen potravin na fosilní paliva. Takzvaná Haber-Boschova syntéza dusíku otevřela ve 20. století cestu k masové výrobě dusíkatých hnojiv. Od roku 1960 se celosvětové používání syntetických dusíkatých hnojiv zvýšilo přibližně desetkrát. Hlavním zdrojem vodíku k výrobě základní složky, čpavku, je však zemní plyn. I proto se výroba společně s používáním dusíkatých hnojiv na celosvětových emisích skleníkových plynů podílí až pěti procenty, což je dvojnásobek oproti emisím z globální letecké dopravy.

Kromě negativních geopolitických a hospodářských dopadů závislosti na syntetických hnojivech mají zásadní dopad na životní prostředí i kvalitu potravin. Syntetická hnojiva přispívají k degradaci půdy tím, že poskytují ve vodě rozpustné živiny rostlinám přímo, a vylučují tak půdní organismy z koloběhu živin. Přirozený zdroj živin pro půdu i rostliny totiž obsahuje i organickou hmotu, tedy uhlíkaté a energeticky bohaté látky, jež slouží půdním organismům jako potrava. A tuto organickou hmotu syntetická hnojiva vůbec neobsahují. Výsledkem je „vyhladovění“ mikroorganismů a rozpad půdní struktury. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu - jelikož degradovaná půda už rostliny nevyživí, musíme přidávat více hnojiv, abychom udrželi výnosy.

Dusíkaté složky hnojiv navíc vedou k okyselování půdy, jež omezuje dostupnost živin, jako je fosfor, vápník a hořčík, a negativně ovlivňuje půdní mikroflóru, což snižuje přirozenou úrodnost půdy a vede k nižším výnosům. Další postupy intenzivního zemědělství, jako je pěstování monokultur a používání pesticidů, odolnosti a zdraví půdy také nepomáhají. A nezdravá půda hůře odolává suchu a erozi.

Živiny z hnojiv, které rostliny nevyužijí, se dostávají do podzemních vod a povrchových vodních toků a přispívají k eutrofizaci vodních nádrží (obohacování vod o živiny, zejména dusík a fosfor), nadměrnému růstu řas, mikroorganismů a toxických sinic, což může vést k poklesu koncentrace kyslíku a otravě ryb a vodních organismů. Potenciálně i ke znehodnocení zdrojů pitné vody a ohrožení lidí. Fosfátová hnojiva často obsahují těžké kovy, především kadmium.

Rizika syntetických hnojiv jsou tedy jak bezpečnostní, tak environmentální. Řešením jsou tzv. agroekologické postupy podporující ekosystémové služby a regeneraci přirozené úrodnosti půdy. Vzhledem k budoucím výzvám, souvisejícím s docházejícími zdroji fosfátů, závislostí na nespolehlivých dodavatelích, degradací a znehodnocením půd je jasné, že syntetická hnojiva a potažmo i konvenční zemědělství představuje jízdu na mrtvém koni.

Abychom ale setřásli tuto nebezpečnou zátěž, bude potřeba přijmout komplexní změny v  zemědělství, potravinářství a nakládání s krajinou. Výhody takového přechodu jsou mnohé: od potravinové a geopolitické bezpečnosti, soběstačnosti, snížení nákladů na výrobu až po zvýšení zdraví krajiny, půdy, potravin, zdraví a konečně schopnosti půdy ukládat uhlík z atmosféry. Zásadní pak je i eliminace obřího příspěvku výroby a používání syntetických hnojiv, zejména dusíkaté složky, ke zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a projevům změny klimatu jako je sucho, povodně, jarní mrazy, extrémní bouře a krupobití, které jen v roce 2024 napáchaly škody v řádu desítek miliard Kč.

Nutná změna celého zemědělsko-potravinového systému musí řešit co nejvíce současných výzev najednou. V roce 2018 možnost a proveditelnost takové změny představili vědci z francouzského Institutu pro udržitelný rozvoj a mezinárodní vztahy. Jejich scénář modeluje přechod evropského zemědělství k agroekologickému hospodaření do roku 2050 a je založen na postupném vyřazování pesticidů a syntetických hnojiv, obnově přirozených travních porostů a rozšiřování krajinných prvků. Autoři vypočítali, že navzdory poklesu zemědělské produkce uspokojí takový scénář potravinové potřeby Evropy a zároveň zachová vývozní kapacitu pro strategické komodity jako obiloviny, mléčné výrobky a víno. Přechod by navíc vedl ke snížení emisí skleníkových plynů v zemědělství o 40 % oproti roku 2010.

Evropa se musí závislosti na syntetických hnojivech postupně zbavit a k tomu bude potřebovat rozhodnou politickou vůli a jasný plán útlumu jejich využívání, aby zajistila svojí potravinovou, politickou i environmentální bezpečnost.

Obnova půdy po dekádách znehodnocování a přechod na agroekologické techniky se nemůže odehrát přes noc, ale ani za rok. Hloubková odvykací kůra ale musí začít ihned, abychom se vyhnuli ještě větším problémům do budoucna a zajistili potravinovou bezpečnost, větší soběstačnost i dlouhodobou udržitelnost.