Komentář: Rozporná slova, chaos. Vláda vysvětluje pomoc s účty za energie

Tragická vládní komunikace zhoršuje atmosféru a zvyšuje napětí ve společnosti. Vláda přitom nepostupuje ve srovnání se svými kolegyněmi v Evropě v boji s krizí o tolik hůř, ono to nikde moc dobře nejde. Ale hlavní potíž Fialova kabinetu je v tom, jak zmateně působí.

Eskapáda s úsporným energetickým tarifem z posledních dní je dobrý příklad. Před měsícem vláda protlačila Sněmovnou zákon, který umožňuje rozdělit občanům na kompenzaci prudce rostoucích nákladů na energie až 30 tisíc korun na domácnost. S tím, že přesnou výši pomoci a způsob jejího rozdělení upřesní kabinet koncem srpna.

Přesto padají od vládních politiků už týdny různé sumy s různě definovanými podmínkami. Politici slibují na jednu domácnost pomoc tu do 16 tisíc, tu do 30 tisíc. Nejdřív má být sleva odstupňována podle tarifů, pak se ukáže, že alespoň letos dostanou všechny rodiny stejné peníze. Nejdřív má být dotován zvlášť plyn a elektřina, pak jde letošní podpora přes účty za elektřinu. Nejdřív je na úsporný tarif vyčleněno z rozpočtu 30 miliard korun, pak se ukáže, že letos je rezervována třetina slíbeného balíku. A tak dál.

Těžko se v tom orientují obchodníci, přes které sleva poputuje, natož lidé, vyděšení změnami ceníků a apokalyptickými zprávami o vývoji trhů.

Pak je tu další rozpor: Vládní politici tvrdí, že pomáhat budou nástroji cílenými na skutečně potřebné, které drahota existenčně ohrožuje. Těch bude hodně, podle některých obchodníků to hrozí více než polovině ze čtyř milionů českých domácností. Na druhou stranu bude nezanedbatelná část spotřebitelů ještě nějakou dobu chráněna staršími smlouvami s pevnými cenami. Nebo mají vysoké příjmy či dobře vyřešenou domácí energetiku. Přesto je úsporný tarif určen skoro pro všechny.

Důvod je jednoduchý: Ministerstva nedokážou včas shromáždit potřebná data o odběratelích, aby pomoc dokázala namodelovat efektivněji. Pochopit se to dá, proč se ale z vládních kruhů stále ozývají fráze o cílené pomoci? Jen to vytváří další zmatek.

V situaci, kdy ceny energií rostou takovým tempem a v takovém rozsahu jako teď, neexistuje jednoduchý nástroj, který by dokázal krizi zahnat. Každé řešení má plusy i minusy.

Vláda může občany a firmy zasypat penězi, ty by si ovšem musela půjčit, navíc by přitopila pod inflací. Pokud bude státní dluh dál rychle stoupat, může se rozpočet dostat během příštích let do kolapsu. Erár pak nebude schopen financovat všechny služby, na které je občan zvyklý – školství, zdravotnictví, bezpečnost, obranu, výplatu penzí…

Pak jsou tu zbraně určené přímo na energetickou drahotu. Třeba zastropování cen, k němuž se rozhodlo sousední Slovensko. Jak to tam funguje?

Slovenská vláda podepsala s největším místním producentem elektřiny, skupinou Slovenské elektrárne, už v únoru dohodu, podle níž má „slovenský ČEZ“ dodat v příštím roce na trh 61 terrawatthodin elektřiny za garatovanou cenu 61,21 eura za MWh. Tedy asi čtyřikrát méně, než jaká bude tržní cena. Slovenské elektrárne se tak vyhnuly hrozbě mimořádného zdanění.

Levná elektřina má být určena pro „zranitelné zákazníky“, mezi něž patří domácnosti a malé podniky. Vysoká cena ovšem drtí i další spotřebitele, tedy školy, nemocnice, obce či výrobce tepla. Nasmlouvaná levná elektřina nestačí pro všechny, navíc dodnes není jasné, jak se bude distribuovat, nejsou podepsané prováděcí dokumenty. Jednání o slovenském zastropování cen působí také pěkně chaoticky.

Ve Francii vláda nařídila největší energetické skupině EdF, aby část své elektřiny poslala na trh za nižší než tržní ceny. Akcie EdF nato klesly tak, že část soukromých akcionářů na vládu podala žalobu. Výsledkem je rozhodnutí vykoupit 16 procent akcií EdF z rukou soukromých investorů za téměř 10 miliard eur, tedy výrazně nad jejich současnou burzovní cenu. Je to cesta. Ale pro daňového poplatníka drahá.

Ve Španělsku se vláda rozhodla dotovat plynové elektrárny, aby je přiměla k prodeji elektřiny pod tržní cenou, od čehož si slibovala i snížení cen elektřiny z vody nebo jádra. I po zásahu se ale megawatthodina proudu prodává za 180 eur, dotace mají menší efekt pro spotřebitele, než vláda doufala. Kromě toho ve Španělsku stoupla spotřeba plynu, o který je v Unii taková nouze.

Podobně v Maďarsku vedlo zastropování cen pohonných hmot k tomu, že stoupla jejich spotřeba, což vyvolalo nedostatek. Některé pumpy omezovaly odběr, snížená cena pak začala platit jen pro maďarské řidiče, s levnějším palivem se začalo šmelit. Největší maďarský hráč na trhu s pohonnými hmotami MOL, donucený prodávat doma pod cenou, se hojí v zahraničí: Proto je v Česku u jeho čerpaček tak draho.

Jde jen o pár příkladů, které ukazují, jak komplikované je zasahovat do volného trhu. Pokud se ho chceme vzdát a vrátit se ke stoprocentní státní regulaci, musela by vláda znárodnit domácí elektrárny. Těžko lze ale majetek soukromých investorů prostě sebrat, bylo by třeba za něj zaplatit.

Stát by pak kromě výroby a prodeje elektřiny (a nejspíš i těžby uhlí) musel sám nakupovat a prodávat plyn a odejít z přeshraničního trhu s energiemi, který má ale v normálních dobách pro českého spotřebitele spoustu výhod. A zapomenout na evropské dohody o solidaritě v distribuci nedostatkového plynu.

Podíváme-li se střízlivě na to, co vláda skutečně dělá, není to tak strašné, jak to v její chaotické komunikaci působí.

Máme schválený právní rámec i první pevně stanovený balík peněz v letošním a příštím rozpočtu pro základní pomoc spotřebitelům ve formě úsporného tarifu. Jeho detaily se upřesňují, zatím ale v rámci lhůty, kterou si na to kabinet dal.

Ministerstvo průmyslu se snaží zajistit kritické množství plynu pro nadcházející sezonu: Máme slušně naplněné zásobníky, chystají se nové plynové trasy i dodávky. Pravda, bude to velmi drahé. Ale dává to šanci, že domácnosti přežijí jakž takž v teple a většina firem udrží provoz.

Připravuje se založení státního obchodníka s energiemi, který – pokud se ho podaří vytvořit a bude fungovat – by mohl paniku na energetickém trhu v budoucnu trochu brzdit.

Máme sociální síť, která je nedokonalá a v dosavadní podobě nezvládne zcela zabránit energetické apokalypse, na jejím látání se ale (doufejme) pracuje.

Vláda uvažuje o mimořádné dani pro firmy, kterým inflace a energetická krize zvedá mimořádně zisk. Zcela jistě by nebyla tato daň spravedlivá a není to ideální řešení. Může ale dočasně trochu pomoci státní kase, rozšířila by možnosti pro pomoc spotřebitelům.

A pak jsou tu tržní mechanismy, které stojí za to zachovat: Vysoké ceny komodit motivují k investicím do nedostatkové energetiky, konkurence v delším horizontu hraje pro zákazníka.

České domácnosti - stejně jako jinde v Evropě - čekají těžké měsíce. Výdaje na bydlení i další životní potřeby ještě nějakou dobu porostou. Pravděpodobně přijde na řadu měsíců krize, bankroty některých energeticky náročných a oslabených firem, růst nezaměstnanosti a další pokles reálných příjmů.

Úlohou státu není zachovat v této situaci všem dosavadní komfort a životní úroveň. Úlohou státu je pomoci ze společných peněz těm, kteří by bez občanské solidarity padli na existenční dno. Zajistit solidární sociální systém a udržet ekonomiku v chodu.

Úlohou politiků pak je vysvětlit to občanům. A nezvyšovat chaotickou komunikací ani nereálnými sliby rostoucí společenskou frustraci.