Článek
Česká spotřebitelská inflace v únoru dále zrychlila a překonala hranici 11 procent. Ještě na počátku března člen Bankovní rady ČNB Tomáš Holub očekával (zcela nedůvodně vzhledem k vývoji cen komodit po ruském vpádu na Ukrajinu) podobné hodnoty až někdy v dubnu a květnu. Na únorovém meziměsíčním růstu cen o 1,3 procenta se podepsaly zejména ceny potravin a energií. Ale z faktu, že vzrostly i ceny služeb a zboží, je evidentní, že cenové tlaky jdou napříč hospodářstvím. Za všechno mluví třeba meziroční růst cen aut (o 10 procent) nebo v restauracích (o 13 procent).
A bude hůř. Tomáš Holub říká, že „zatím nepředpokládá, že by Česko dospělo do stadia stagflace, tedy že by se ekonomický růst úplně zastavil“. Já bych takový optimista nebyl. Ruská agrese na Ukrajině může být tou poslední kapkou.
Předvídat, kdy válka skončí, je nemožné. Války obecně (snad kromě šestidenní v roce 1967) vždy trvají déle, než si myslíme. A i když by to ze striktně racionálního pohledu nemělo mít vliv na rozhodování o budoucnosti, Rusko vidí obrovské utopené náklady – politické, ekonomické i vojenské. A bez něčeho, co bude možné prezentovat jako vítězství, se z Ukrajiny podle mého názoru bohužel hned tak nestáhne.
Ale i kdyby k ukončení konfliktu došlo relativně rychle, je zřejmé, že inflační tlaky i tak přetrvají. Jejich původ je totiž mnohem různorodější, netkví jen ve stávajícím konfliktu. Ruská agrese se spíše přidala jako další pramen k původním zdrojům inflačního vzedmutí. K nim patří hlavně extrémně uvolněné fiskální a měnové politiky. Důsledky války navíc ani po případném příměří hned tak nevymizí a jejich povaha je vysloveně stagflační.
Rozpočtová politika u nás (i v celé EU) bude muset i přes očekávaný a nevyhnutelný růst daní zůstat velmi uvolněná po delší dobu. Jinak prostě nebude možné zaplatit ani plány na urychlené snížení energetické závislosti na Rusku, ani výrazně vyšší náklady na obranu. I ty budou zcela nezbytné poté, co se ukázalo, že za východní hranicí EU navzdory tenkému povlaku modernity a „západnosti“ leží revanšistický pohrobek Sovětského svazu.
Ano, toto je pohledem ekonoma pořád ještě proinflační, ale také prorůstový šok. Ty další jsou však již jasně stagflační – tedy proinflační, ale nikoli prorůstové.
Zaprvé – desítky tisíc mužů, kteří se vrátili na Ukrajinu, nejspíš po konci války zůstanou pomáhat při obnově země a nevrátí se v dohledné době do Česka. Což při nejnižší míře nezaměstnanosti v EU znamená nejenom silný tlak na mzdy, ale i omezení stavebních aktivit. Mzdový efekt sice může být na čas utlumen přílivem ukrajinských žen, ale ten zcela jistě nebude trvat věčně. A dá se očekávat, že s případným příměřím se také většina z nich rychle vrátí domů.
Zadruhé – válka zpřetrhala dodavatelské řetězce (v Evropě stojí automobilky kvůli zničeným ukrajinským továrnám na kabely) a jejich obnova bude trvat. A je otázkou, zda to s ohledem na ruské hrozby znárodňováním zahraničních investic vůbec půjde.
Zatřetí – komoditní trhy se budou z válečného šoku vzpamatovávat dlouho. Ohrožení letošní úrody na Ukrajině je zcela zřejmé stejně jako například narušení tamní těžby železné rudy. Bezprecedentní růst cen komodit vysaje lidem spoustu peněz z peněženek. Na diskreční (tedy nikoli životně nezbytné) útraty, jimiž se promazávají kola ekonomického růstu, logicky zbude méně peněz.
Začtvrté – sankce mezinárodního společenství nezmizí hned po podpisu případného příměří. A jejich efekt může být ještě více stagflační, to znamená, že budou tlačit ceny vzhůru, aniž by zároveň stimulovaly růst. Zejména pokud se k embargu na ruský plyn a ropu přidá po USA a Británii také EU. V každém případě si můžeme být jisti, že hospodářská studená válka mezi Západem a Východem bude po zjištění, co je Rusko zač, trvat dlouho.
A konečně zapáté – ruská agrese vůči Ukrajině zvýší i dlouhodobý tlak na zvrácení globalizačních trendů a bude narůstat takzvaný insourcing, tedy přesun výroby či služeb z ekonomicky výhodných globalizovaných struktur zpět na politicky jistější a stabilnější domácí hřiště. Úprk západních společností z Ruska již teď v mnoha firmách vyvolává nepříjemné debaty o tom, nakolik je z pohledu budoucí bezpečnosti i PR rozumné zůstávat například v Číně.
Těchto pět stagflačních tlaků plynoucích ze současného vývoje by mělo být dostatečným argumentem pro to, abychom v debatách o budoucnosti nepodceňovali riziko souběhu vysoké inflace a bídného ekonomického růstu.
