Článek
Německo, nejvýznamnější advokát cenové stability (a rozpočtové prudérnosti) v eurozóně, má problém. Německá spotřebitelská inflace v březnu vyskočila na 7,6 procenta, což je hodnota neviděná 40 let. I stávající hodnoty poptávkové inflace (3,5 až 4 procenta) jsou něčím, co Němci neviděli od sjednocení v 90. letech.
Fakt, že je to ve srovnání s dvoucifernou poptávkovou inflací v Česku ještě relativně dobré, asi moc lidí s historickou zkušeností Výmarské republiky neuspokojí.
A nezdá se, že by byl konec. Růst cen průmyslových výrobců v březnu dosáhl pětiprocentního meziměsíčního tempa, čímž tempo meziroční přesáhlo dost neuvěřitelných 30 procent. Za dlouhých 73 let, co Spolkový statistický úřad data o tempu růstu v cenách výrobců sbírá, nebylo tohle číslo nikdy vyšší.
Česká republika – strukturálně v podstatě sedmnáctá spolková země Německa – je na tom podobně, ne-li hůř. Spotřebitelská inflace je vinou rozpustilé rozpočtové politiky v předcházejícím období nikoli osmiprocentní, nýbrž zřetelně dvouciferná. Růst cen výrobců do jisté míry tlumí silnější koruna, ale ani tak jeho tempo (22 procent meziročně v prvním čtvrtletí) příliš nezaostává za Německem. Ostatně ani nemůže, hlavní viník je stejný: růst cen energií a komodit, sám o sobě dost divoký, teď navíc urychlený válkou na Ukrajině.
Společná Česku i Německu je také makroekonomická situace nahrávající rozvolnění inflačních očekávání. Česká nezaměstnanost je po té německé druhá nejnižší v Evropské unii. Lze tedy lehce říct, že jiná než dobrovolná nezaměstnanost dnes ani v jedné, ani ve druhé zemi fakticky neexistuje.
Napjatý trh práce se sice v Německu prozatím neprojevil v růstu mezd, vzhledem k tempu růstu cen je ale spíše otázkou kdy, nikoliv zda vůbec se to stane. S dodatečným impulsem v podobě velmi slabého eura, podporujícího zahraniční poptávku, a tudíž přiživujícího inflaci, to platí tím spíš.
Jednu věc ale s Němci společnou nemáme. Německo nemá něco, co Česká republika naštěstí má – nezpolitizovanou, nezávislou centrální banku. Německá ekonomika by byla zralá na sazby nejméně o čtyři celé procentní body vyšší, než jaké jí ordinuje Evropská centrální banka, spoutaná obavami o fiskální zdraví evropského jihu. Česká národní banka dělá pro ekonomiku to, co je logické a nutné – na dvacet let neviděné hodnoty inflace reaguje dvacet let neviděnou výší sazeb. Její frankfurtský protějšek se prozatím odhodlal toliko k prohlášení, že někdy ve třetím čtvrtletí patrně ukončí kvantitativní uvolňování! O růstu sazeb ani zmínka.
Vyplývá z toho jediné. Německo bude nadále zdrojem inflace i pro Česko, a to i poté, co se české centrální bance podaří tuzemský růst cen dostat pod kontrolu prostřednictvím bolestivé recese a prasknutí realitní bubliny. Na tuto pro nás vpravdě nepříznivou zprávu se zkrátka musíme připravit. Inflační eurozóna (a Německo zvláště) bude svým vlivem udržovat české sazby výš, a tedy české peníze dražší, než by jinak mohly být.
