Článek
Ekologičtí aktivisté si začínají uvědomovat zásadní limity rychlého přechodu z fosilních paliv na obnovitelné zdroje. Takzvaná zelená transformace začíná část Evropanů pořádně strašit. Bojí se, že jim zdraží energie, dopravu i bydlení, zkomplikuje každodenní život, sníží životní úroveň a zvýší nerovnost ve společnosti.
V Česku je tato obava zvlášť silná. Tento týden o tom pro Seznam Zprávy píše výzkumnice think-tanku Europeum Klára Votavová. Upozorňuje na zjištění sociologů, podle nichž má ze zelené transformace z uvedených důvodů strach víc než polovina Čechů. „Buď bude transformace sociální, nebo nebude pro veřejnost přijatelná,“ cituje Votavová závěry výzkumného projektu agentury STEM a Institutu 2050.
Rizika popisuje autorka komentáře správně. Bohužel nabízí chybná řešení.
Podle Votavové má obavy ze zelené transformace odvrátit ještě větší podpora obnovitelných zdrojů. Autorka si hodně slibuje od dalších solárních elektráren na střechách obytných domů. Komunitní energetika podle ní může lidem pomoci „vymanit se díky vlastní elektřině ze závislosti na velkých výrobcích a distributorech“.
A přesně tohle je iluze, která občany může přijít draho. Ani sebevýkonnější solární systémy doplňované domovními bateriovými úložišti neumožní obyvatelům střední Evropy úplnou energetickou nezávislost. Pořád budou při nepříznivém počasí odkázáni na odběr energie z distribuční sítě. Pokud se tedy nesmíří s tím, že se někdy i na týdny ocitnou bez elektřiny.
Přečtěte si komentář Kláry Votavové:
Jistě, majitelé střešních solárů ušetří za energii v době, kdy panelům přeje počasí a vyrábějí. Ale stejně jako všem ostatním spotřebitelům jim porostou poplatky na stále dražší distribuční služby. A stejně jako ostatní spotřebitelé se budou muset podílet na nákladech na záložní systémy. Tedy na flotilu fosilních elektráren, které budou většinu roku stát a rozjedou se vždy jen proto, aby „zaskočily“ za obnovitelné zdroje, jimž zrovna dostatečně „nesvítí/nefouká“. Energetická pohotovost je drahá.
Pak jsou tu rizika spojená s plynem. Spalování uhlí má v rámci zelené transformace co nejrychleji skončit, záložní systémy mají tedy stát především na zemním plynu. Ten ovšem nemáme. A jeho dodávka závisí na tom, zda a jak dobře se podaří vybudovat novou evropskou přepravní infrastrukturu. A zda energetické firmy za asistence vlád dokážou vyjednat v globální konkurenci s producenty zemního plynu cenově výhodné, spolehlivé a dostatečně dlouhé kontrakty.
Nedá se ani počítat s tím, že si majitelé domovních solárů přivydělají prodejem přebytečné energie. Elektrárny na jejich střechách „pojedou“ v době, kdy budou zároveň podobně šlapat soláry v celém regionu. Při rostoucím podílu obnovitelných zdrojů bude vždy při příznivém počasí ve střední Evropě obrovský přebytek elektřiny, která se na trh bude tlačit za záporné ceny.
Klára Votavová ve svém komentáři taky píše, že „elektřina ze slunce je levnější než ta, kterou vyrábí velké korporáty spalováním uhlí“. To je nesmysl, zvlášť pokud srovnáváme produkci decentralizovaných malých solárů s velkými uhelnými elektrárnami. Nejen proto, že k nákladům na solární energetiku je třeba vždy přičítat náklady záložního systému a zvýšené náklady na distribuční služby. Hlavně jde ale o srovnávání nesrovnatelného.
Soláry sice vyrábějí levnou elektřinu, ale jen když jim přeje počasí. Uhelné elektrárny sice jedou spolehlivě a mohou dodávat energii přesně podle momentálních potřeb, zato náklady na jejich výrobu určují emisní povolenky. Tedy zcela nevypočitatelný faktor nijak nesouvisející s technologií či s ekonomikou.
Povolenky dávno nejsou (pokud někdy byly) daní za znečištění životního prostředí. Jejich cenu, a tudíž náklady fosilních elektráren určuje jednak evropská unijní regulace, jednak spekulace finančních investorů, kteří s energetikou často nemají nic společného.
S emisními povolenkami souvisí doporučení, které by podle Kláry Votavové pomohlo zvýšit sociální přijatelnost rychlé dekarbonizace. Vláda by podle ní (i podle dalších propagátorů zelené transformace) měla domácnostem posílat „ekologickou dividendu“. Tedy příspěvek financovaný právě z výnosu prodeje emisních povolenek znečišťovatelům.
Vzorem má prý být Rakousko, které loni v létě tyto klimatické bonusy pro domácnosti v rozmezí 100 až 200 eur zavedlo. Šlo o kompenzaci za to, že Vídeň zároveň začala vybírat novou uhlíkovou daň, která zvedla ceny pohonných hmot, plynu a topných olejů.
Česká vláda ale ve snaze ulevit domácnostem postupuje vlastně podobně. Loni jim poslala v rámci „úsporného tarifu“ příspěvek na energie ve výši dvou až 3,5 tisíce korun. Ani jim k tomu nenapařila žádnou dodatečnou daň. Přesto si tím moc důvěry ve svou energetickou či dekarbonizační politiku nekoupila.
Ekologickým neziskovkám vadí hlavně to, že podstatná část z povolenkového výnosu končí ve státním rozpočtu. Radí rozdělovat víc těchto peněz přímo spotřebitelům. Jenomže ani to by sociální únosnost zelené transformace zásadně nezměnilo.
Česko z evropských povolenkových aukcí získává ročně desítky miliard korun, osm miliard z nich jde podle zákona přímo na podporu obnovitelných zdrojů pro domácnosti a firmy, zbytek míří do státní kasy. Od roku 2021 se z povolenkových dražeb dotuje Modernizační fond, který má sloužit na dekarbonizaci teplárenství, rozvoj obnovitelných zdrojů a energetické úspory.
Celkem má Česko takto získat za devět let 400 miliard korun na budování nové energetiky. Jenomže tu je třeba postavit nikoli na malých nekoordinovaných projektech statisíců drobných investorů. Jejím základem musí být dostatek spolehlivých zdrojů, kapacity na skladování energie, posílená distribuční síť a moderní řídicí systémy. Výstavbu toho všeho musí zajistit a ukočírovat stát.
Obnovitelné zdroje v nové energetice určitě mají důležité místo. Leč zdaleka nejde jen o malé střešní elektrárny. Řeč je taky o pozemních solárních parcích a větrných farmách doplňovaných energetickými úložišti. Takové projekty těžko může stavět někdo jiný než velcí investoři. Tedy ony nenáviděné korporace.
Je ale naivní se domnívat, že se jen na větrnících a solárech dá postavit budoucí energetický systém, který zajistí občanům i průmyslu bezpečné a cenově dostupné dodávky elektřiny. Evropa by musela vybudovat tak obrovské obnovitelné kapacity, že by to narazilo na finanční, materiálové, surovinové i prostorové limity. Už před dvěma lety to v obsáhlé studii propočítala respektovaná finská geologická služba GTK.
Bez fosilních zdrojů se v dohledné době neobejdeme, stejně jako se neobejdeme bez jádra a bez velkých investorů. Hlavně se ale neobejdeme bez koordinační role státu. A bez reálné státní energetické koncepce postavené na faktech. Nikoli na slepé víře v nové technologie a na zelené ideologii.
