Komentář: Nekonečný horizont. Královna byla mnohem víc než „značka“

Nejen dnes s oblibou šířené tvrzení, že Její Veličenstvo mělo jako „brand“, jako značka, hodnotu bilionu korun, je nejenom parodií na ekonomiku (a ekonomii). Dělat z královny „brandovou bilionovou bábu“ znamená naprosto zkreslit její skutečný ekonomický význam.

Ten spočívá především v zachování kontinuity v čase. Investuje se mnohem více – protože bezpečněji – v takové zemi, která například neprošla pozemkovou reformou (konfiskací) po téměř tisíc let, konkrétně od invaze Viléma Dobyvatele roku 1066. Pokud tedy nepočítáme částečná církevní vyvlastnění během vlády toho pána se šesti ženami; ale i takových jsme si v naší kotlině užili mnohem více.

Dědičný panovník má vždy nejdelší investiční horizont ze všech myslitelných politiků či vůdců. V podstatě nekonečný. Alžběta II. byla přímým potomkem nejen Viléma, ale i sjednotitele Anglosasů Alfréda Velikého, který zemřel roku 899.

To se pak pozitivně přenáší i do ekonomiky. Blahobyt vždy roste primárně z investic. Ne nadarmo to byla Británie, kdo zainvestoval průmyslovou revoluci. A ten „královštější“ pohled na investice se odráží i do oněch staveb, za nimiž jezdí ti turisté, přes které bývá někdy „ekonomická hodnota královny“ nesmyslně vyčíslována.

Turisté do Británie nejezdí, „protože královna“. Británii dělají hezkou ty staré baráky, na které se jezdí dívat lidé z celého světa. A ty většinou nepatří královské rodině, nýbrž jsou jen produktem a projevem zmíněného královnina nekonečného investičního horizontu. Tento fenomén do svého života přejal i běžný Brit mnohem více než kontinentální republiky s věčnými proměnami „na špici“.

Brutalistní architektura velmi často jen zahlazovala Hitlerem vybombardované díry. A ty zelené anglické parky nebyly nikdy zastavěny jen proto, že tam lidé měli právo pást ovce „již za krále Klacka“.

Potud ekonomický význam Alžběty II. jako „další britské panovnice“.

A ještě poznámka pro ty, kteří si myslí, že ekonomika je jen o penězích. Alžběta II. byla na mincích během času zobrazena v pěti různých podobách, naposledy z roku 2015. Na mince se dostala okamžitě po své korunovaci v roce 1953 (královnou tehdy byla už skoro půldruhého roku), na bankovky však až o sedm let později. Král Karel III. teprve bude stát modelem a pak si se svým komořím vybere, co bude raženo. Zatím víme jen to, že „v záběru“ bude jeho levá tvář. Od 17. století se vždy pravé a levé tváře veličenstev na mincích střídají. Od dob – koho jiného než krále Karla II.

Pokud jde o ekonomický význam Alžběty II. jako Alžběty Windsorské, tak ten tkví především v „ukočírování“ politických nápadů oplývajících přílišnou zbrklostí, unáhleností a radikalismem. V tom už je skutečný přínos nikoli královského úřadu, nýbrž Alžbětin osobní.

Na rozdíl od své jmenovkyně Alžběty I. (kterou většinou známe bohužel hlavně z maturitních otázek o Shakespearovi), Alžběta II. neměla ústavní pravomoc k ničemu radikálnějšímu než k pravidelným týdenním (každou středu!) schůzkám s nejmocnějším politikem – ministerským předsedou či předsedkyní.

Třeba dánská královna také pořádá audience, ale s poloviční frekvencí. A je to spíš takové veřejné setkání s občany. Kouzlo Alžbětiných audiencí bylo v tom, že byly tak časté, že byly s hlavou vlády, a hlavně – za zavřenými dveřmi. To se pak i ten nejradikálnější politik ve svých vyjádřeních – a často lživých slibech – bude trochu krotit, když je týden co týden musí vysvětlovat královně, která se proslavila tím, že politiku své země velice přesně a do detailu sleduje.

Pro ekonomický rozvoj je vždy lepší, když se krotí ty nejradikálnější politické plány. Málokdy bývají cestou k lepšímu, a i ty, které jsou, s sebou nesou vysoké „transformační“ náklady.

Všichni premiéři odcházejí po zásadním neúspěchu. Ať už volebním, nebo politickém. Ne tak panovníci. Pokud je nesvrhne revoluce, odcházejí s čistým štítem. Přirozeně.

Druhá Alžbětinská doba. Tak dobu její vlády při korunovaci otitulovala Alžbětina sudička Winston Churchill. „Její“ první ministerský předseda. Ten se narodil roku 1874. „Její“ poslední ministerská předsedkyně v roce 1975, o 101 rok později.

Pokud posuzujeme britskou ekonomiku za její vlády, prošla podobně revoluční proměnou jako za první Alžběty. Dnes se vše mění rychleji a Alžběta II. navíc vládla o čtvrtstoletí déle. Takže „druhoalžbětinská“ ekonomika se logicky proměnila více. Ale strukturou hospodářských revolucí se obě vlády podobaly.

Tim Berners-Lee, kterého Alžběta II. učinila v roce 2004 sirem, spoluvytvořil třetí průmyslovou revoluci vynálezem systému internetových stránek. Od něj pramení ono „http“ i „www“, která máme denně na očích. Dodnes londýnský „Křemíkový kruhový objezd“ soutěží s kalifornským „Křemíkovým údolím“. Většina dnešních špičkových IT profesionálů, i v Česku, vyrůstala na britském počítači ZX Spectrum. Královna poslala svůj první e-mail již v roce 1976.

Vraťme se o pár set let zpátky. Bez velké reformy za Alžběty I. bychom dnes možná neměli ani tu původní první, natož třetí průmyslovou revoluci. Byl to její Zákon o chudých z roku 1601, který o 150 let později umožnil, aby na této planetě vznikl průmysl. To bychom jako nejprůmyslovější země EU (s největším podílem průmyslu na hospodářské výrobě) měli ocenit.

Proč to bylo klíčové? Až do zrodu průmyslu byla řemeslná výroba (oděvy tehdy byly hlavní vyráběnou věcí) roztroušena po statcích a chalupách. A polotovary (rouno, vlákno, sukno) se převážely mezi nimi. Manufaktury to obrátily, lidé začali chodit do práce, namísto aby práce chodila za nimi. Nejdříve k řekám a vodním kolům, později k parním strojům.

Ale když jste první lidé na světě, kteří by se měli přestěhovat za prací do města, je to velice nebezpečné investiční rozhodnutí. Když zůstanete na statku, aspoň neumřete hladem. Ve městě si nic nevypěstujete.

Alžbětin zákon však přikazoval místním komunitám postarat se o své vlastní chudé podle místa pobytu. V takové Francii jste byli papírově svázáni s místem svého původu, takže záchranná sociální síť téměř nebyla zeměpisně přenositelná. Ani ostatní země starého kontinentu by proto bez alžbětinské inspirace nebyly schopny namotivovat dostatek pracujících, aby učinili rizikový krok a odešli do měst, za průmyslem.

První žena, která chodila na audience ke královně Alžbětě II., skutečně proměnila tvář britské ekonomiky k nepoznání. V 70. letech byla britská ekonomika „invalidou Evropy“. Velký průmysl byl znárodněn podobně jako ve většině západní Evropy, ale Británie nezvládala svůj vztah k odborům. Margaret Thatcherová to zlomila obří vlnou odstátnění průmyslu a jeho návratu k normálu. Ostatní země – včetně Evropské komise – ji tehdy následovaly.

Také Alžběta I. významně odstátnila podnikání. Zpočátku své vlády se chovala stejně destruktivně jako její kontinentální současníci. Na každé podnikání musela být licence, která podnikateli dávala lokální monopol. Za něj si koruna nechala zaplatit. Co měla také dělat, když – opět na rozdíl od kontinentální Evropy – byla Británie již na cestě k tomu, aby daně určoval parlament, nikoli panovník.

Francouzský poddaný, zvyklý na to, že právo je to, co je někde napsáno (i když si to často nedokázal přečíst), to toleroval. Ne tak poddaný britský, zvyklý na to, že právo je to, co dává smysl. A licence (monopoly) na mletí mouky nebo prodej soli fakt smysl nedávaly. A tak Alžběta I. alespoň přestala (ano, pod tlakem) prodávat monopoly na věci, které byly tradiční a nejednalo se o inovativní patent. (Inovativnost toustového chleba posuzovat naštěstí nemusela, na to bylo tehdy ještě 420 let času.)

Podnikání se tím osvobodilo podobně jako se za Alžběty II. téměř každý Brit stal akcionářem. Podobně jako v kuponové privatizaci.

Za obou Alžbět postihl britské hospodářství zhruba dvouletý pandemický lockdown. V obou případech se jako první zavíraly hospody. Těch bylo mimochodem za první Alžběty v Anglii a Walesu 20 tisíc, jedna na každých 187 obyvatel. Před covidem se do jedné hospody muselo vejít přes tisíc Britů. A dnes ještě víc.

Hned nato přišla na řadu divadla. Včetně toho Shakespearova. Shakespeare během lockdownu napsal Krále Leara a Newton objevil gravitaci.

Obě panovnice reagovaly na lockdown tím, že se stáhly do Windsoru. Ale ta druhá dokázala slavně žít skromně i jinak. Aby šla příkladem. Na svatební šaty sbírala v přídělové poválečné ekonomice ošatní lístky jako každý jiný. A za války opravovala náklaďáky. A to se jí hodilo, například když si dokázala sama opravit svůj Land Rover – proslaveně poruchovou, ale typicky britskou značku – který se jí porouchal na širých skotských pláních.

Na týchž pláních, z nichž ve čtvrtek odešla za svou láskou. Už se jí stýskalo.