Článek
Na prvním letošním zasedání ČNB se nic nestalo. Tedy se sazbami. Ostatně jako na každém zasedání od loňského června. Hlavní, dvoutýdenní sazba zůstává na úrovni sedmi procent. To ale neznamená, že se nestalo vůbec nic. Stalo. A nebylo to nic pozitivního. Poslední zasedání bylo totiž dalším krokem, který negativně ovlivní důvěryhodnost české centrální banky.
Proč? Třeba kvůli nové, zimní prognóze, která působí zvláštním dojmem. Podobně jako loňská letní prognóza posunula i tato zimní výhled měnověpolitické inflace výrazně nahoru. Ovšem bez jakékoli měnověpolitické reakce ze strany centrálních bankéřů.
Zatímco v loňské podzimní prognóze ČNB čekala v roce 2023 průměrnou měnověpolitickou inflaci na úrovni 8,9 procenta, dnes říká, že to letos bude spíš 10,6 procenta. A i to pouze za předpokladu, že základní sazba okamžitě vzroste na osm procent. Což se, jak víme, nestalo.
Pozdvihnuté obočí si zaslouží i další pasáže. Prognóza na jedné straně čeká, že ekonomika letos klesne mezičtvrtletně jen v prvním kvartálu (o 0,9 procenta). A že mzdy v tržních odvětvích letos porostou o více než devět procent a v roce 2024 ještě skoro o osm procent. Ale také se dočteme, že inflace zároveň již počátkem roku 2024 dosáhne 2,3 procenta. To vše se má stát při růstu produktivity práce, který nedosáhne ani třetiny růstu mezd. A za (mírného) oslabení koruny. Tedy ano, stát se to opravdu může. Ale jako nejpravděpodobnější scénář příštího vývoje to opravdu nevypadá.
Ale jsou i další důvody, proč důvěryhodnost, ta nejcennější vlastnost centrální banky, v případě ČNB zrovna neroste. Například tu máme skutečnost, že prognóza spočívá na předpokladu stability inflačních očekávání. Jenže firmy opakovaně deklarují, že čekají průměrnou roční inflaci v příštích třech letech nad sedmi procenty. Centrální banka si v prognóze přesto ponechává dlouhodobě pevně ukotvená dvouprocentní inflační očekávání. Ta pak samozřejmě působí jako kotva, která vždy rychle stáhne inflaci k cíli – ale samozřejmě jen v modelu.
V případě, že by centrální bankéři nechali v modelu nahradit skálopevné dvouprocentní očekávání očekáváním sedmiprocentním pro nejbližší tři roky, sazby potřebné k návratu inflace ke dvěma procentům by nezaostaly ani za těmi maďarskými (momentálně 13 procent).
Už samotný fakt, že bankovní rada ČNB opakovaně ignoruje doporučení svých analytiků, nevyznívá zrovna dobře. Je pochopitelné (a není to výjimkou), že se bankovní rada občas vymezuje proti prognóze. Ale například seznam rizik poslední prognózy nepůsobí, že by bankovní rada byla přesvědčena, že se inflace může vyvinout lepším i horším směrem se stejnou pravděpodobností.
U proinflačních rizik („expanzivnější fiskální politika“, „hrozba ztráty ukotvenosti inflačních očekávání na dvou procentech“) se totiž nejedná ani tak o rizika, jako spíš o fakta. Leda by snad bankovní rada považovala deficity státního rozpočtu kolem 300 až 400 miliard korun za málo expanzivní.
Zatímco u protiinflačních rizik („výraznější než prognózovaný útlum poptávky“, „rychlejší než očekáváný pokles jádrové inflace“) se spíše než o rizika jedná o zbožná přání. Není vůbec jasné, odkud by tato „rizika“ měla přijít v situaci, kdy se ani po roce zvýšených sazeb nezaměstnanost nehnula ani o píď, zatímco v průmyslu rostou mzdy o 13 procent.
Nerealisticky vyznívající prognóza založená na příliš optimistických předpokladech, nedobře zdůvodněné ignorování vlastních analytiků, opakované odsouvání doby, kdy se inflace má vrátit k cíli. To všechno narušuje důvěru ve schopnosti a odhodlání české centrální banky. A to není vůbec dobře.
