Článek
Jedno se musí uznat. Poslední vlna vládní pomoci domácnostem i firmám je ideově čitelná a konzistentní. V obou případech se kabinet po dlouhém váhání definitivně vykašlal na jakoukoli snahu rozlišovat mezi potřebnějšími a méně potřebnými. Před pár dny představený cenový strop na elektřinu a plyn budou moci bez jakéhokoli odstupňování využít jak domácnosti fungující na finanční hraně (nebo za ní), tak bohaté domácnosti s velkorysou spotřebou a širokou paletou možných úspor.
Totéž platí o malých a středních firmách s roční spotřebou nižší než 630 MWh, na něž se vztahuje tentýž cenový strop jako na domácnosti. Ani tady nejsou žádná omezení, žádný další tlak na úspory, žádná podmínka (například) investic do energetické efektivity.
Firmám, jejichž spotřeba je nad zmíněnou hranicí, vláda nechce pomáhat cenovými stropy, takže přišla s dotačním programem. Ani tady nenajdeme žádnou motivaci k urychlení přechodu k udržitelnější energetické politice. Podmínkou získání dotace je u energeticky náročných podniků provozní ztráta způsobená alespoň z poloviny cenami elektřiny či plynu, u ostatních minimálně zdvojnásobení nákladů na energie proti průměru loňského roku.
Jediný limit, který je tu nastaven, je „až“ 30miliardový balík, o nějž se by se podle odhadů ministra Jozefa Síkely (za STAN) mělo podělit zhruba osm tisíc společností. To vychází v průměru „až“ na 3,75 milionu korun na jednu firmu. Síkela ale zároveň slibuje, že kompenzace vysokých cen mohou dosáhnout u energeticky náročných podniků 200 milionů, u těch ostatních maximálně 45 milionů. Z těchto čísel se dá odhadnout, že o dotace bude dost velká rvačka. Způsob rozdělení peněz bude přitom zcela zásadní pro důvěryhodnost tohoto typu vládní pomoci.
Dosud máme v paměti odstrašující příklady prvních poddimenzovaných covidových záchranných balíčků, z nichž peníze zmizely v řádu hodin, přičemž uspokojily jen zlomek firem, kterým tehdejší vláda Andreje Babiše pomoc slibovala. Nezapomenutelná je také loňská květnová administrace peněz z evropského fondu REACT EU pro české zdravotnictví, která skončila divokou „klikačkou“, v níž o úspěšnosti žádosti o dotaci rozhodovaly desetiny vteřiny, které uplynuly od okamžiku zveřejnění výzvy. Slepé uličky pro rozdělování nedostatkových dotací tedy máme snad prozkoumané.
Vláda bude dotační výzvu teprve vypisovat, potřebuje ještě notifikaci Evropské komise a je možné, že se ještě objeví nějaké další podmínky, které počet firem s nárokem na pomoc zúží. Stálo by to za úvahu.
Paralel s covidovou záchranou ekonomiky se teď nabízí hodně, ale jeden důležitý rozdíl tu je. Covidová opatření byla přímým státním zásahem do fungování hospodářství. Vláda rozhodla, kdo musí mít zavřeno, vláda rozhodla, jak má kdo omezit počet lidí v obchodě, vláda rozhodovala, které služby budou a nebudou fungovat. Za takové situace jsou široce zaměřené kompenzace na místě, protože vláda napravuje škody, které sama přímo svými nařízeními působí.
Dnes je situace jiná. Cenové výkyvy nejsou přímým důsledkem vládních rozhodnutí. Mají tržní podstatu a ačkoli jsou extrémní, tak podle mnoha odborníků jsou jen hledáním nového cenového normálu v nové situaci.
Nespokojené firmy
Zatímco plošnou pomoc domácnostem lze v takové situaci pochopit především z politického pohledu a s argumentem nižší byrokracie a udržení sociálního smíru, plošná pomoc firmám je přinejmenším sporná.
Mnoho firem v posledních letech fungovalo na spotových cenách elektřiny určovaných bezprostředním vývojem na burze. To platí například pro velmi hlasitou textilku Juta někdejšího politika hnutí ANO Jiřího Hlavatého, který si na těžké poměry a vládní nečinnost stěžoval všude možně a také na Pražském hradě.
Firmy využívající spotových cen v posledních několika letech, kdy byla zejména elektřina velmi levná, solidně vydělávaly. Svým obchodním rozhodnutím, které se jevilo jako správné, zvyšovaly své zisky a konkurenceschopnost proti jiným firmám spoléhajícím se na „jistotu“ fixovaných cen.
Nyní se „spotovým“ firmám toto obchodní rozhodnutí vrátilo jako bumerang a zastihlo je nepřipravené. A ony se dostávají do existenčních potíží. Ty pokornější natahují ruku ke státu, ty oprsklejší rovnou vyhrožují katastrofou, která Česko postihne, pokud je stát nezachrání.
Vládě tohle rozhodování nelze závidět. Na jedné straně stojí riziko hromadného zavírání firem a propouštění. Na straně druhé pokud by stát zmíněným firmám skutečně významně pomohl, uvidíme učebnicový příklad fenoménu, kterému se říká privatizace zisků a socializace ztrát.
Zisky plynoucí z energetické burzy v minulých letech zůstanou ve firmách, ztráty, které firmám burzovní obchody způsobily, zatáhne daňový poplatník. Pokud ale vláda nepomůže a firmy spoléhající se na spotové ceny energií zkrachují, budou jejich zaměstnanci a odbory vinit stát, že nezasáhl, anebo management firem, že se špatně rozhodoval?
Řešení v pražírně
Můžeme se vrátit k tomu, co jsme zažili za covidu. Tehdy jsme si vyzkoušeli, že i ekonomiku postiženou lockdowny a restrikcemi lze za obrovské peníze udržet, chcete-li konzervovat. Program Antivirus stlučený přes noc na ministerstvu práce na šikovných kolenech fungoval dobře. Možná až moc dobře. Česko prošlo za cenu výdajů v desítkách miliard korun ekonomickou bouří bez znatelného výkyvu v nezaměstnanosti.
Je to ale správně? Chceme to znovu? Nejsou potíže a nutnost hledat jejich řešení tím, co ekonomiku posouvá dopředu? Vláda nepochybně může sehnat na finančních trzích prostředky – teď už spíš stovky miliard – na to, aby české hospodářství znovu komplet zachránila, konzervovala, aby minimalizovala riziko nárůstu nezaměstnanosti. Není to ale už spíš mumifikace ekonomiky, když budeme firmy za veřejné peníze paternalisticky chránit před tržními vlivy?
Firmy by měly dostat šanci, ale také jasnou motivaci posunout své fungování, a tím i celou ekonomiku blíže k nové energetické realitě. Tady by se nabízel ze strany státu spíše funkční program záruk za investiční úvěry či dotací na zvyšování energetické efektivity (takových programů pár existuje). Financování provozu by mělo mít velmi přísné podmínky.
Nepíše se to lehce, protože to může mít přinejmenším krátkodobě silné sociální i ekonomické dopady. Ale zachraňovat každou firmu, která se dostane do potíží kvůli problémům na energetickém trhu, není úkolem státu. Úkolem státu je pomoci vyrovnávat a mírnit doprovodné jevy nevyhnutelné ekonomické přeměny, jako je třeba vyšší nezaměstnanost. Na to je potřeba funkční sociální systém a kvalitní politika zaměstnanosti.
Je to o dost složitější než vypsat dotační výzvu, ale dotace, které poslouží k mumifikaci starých energetických pořádků, jsou mimořádně špatně vynaložené peníze. Ceny energií se na předválečnou úroveň nikdy nevrátí, situace na trhu s plynem nikdy nebude stejná jako před válkou. A dotace by měly pomoci těm firmám, které jsou schopny na tuto skutečnost reagovat. Nikoli prodlužovat agónii těch, které toho schopné nejsou. Plošná pomoc velkému byznysu bez dalšího rozlišování nedává smysl.
