Článek
Holubičí většina v bankovní radě České národní banky už je nějaký čas poskládaná, takže čekání na poslední dva „Zemanovy“ radní nebylo tak napjaté. Bylo-li patrné nějaké napětí, pak snad jen nad otázkou, zda a jak moc se prezident na sklonku svého mandátu urve ze řetězu a jak moc velký humbuk svými nominanty způsobí.
Dlužno s úlevou podotknout, že se prezident – stejně jako v drtivé většině předchozích výběrů radních – ze řetězu neutrhl. Ovšem tahle metafora s řetězem je v tomto případě vlastně zcela nevhodná. Žádný řetěz není. Ale měl by být.
Snad je to tíha reálné odpovědnosti s reálnými důsledky učiněného rozhodnutí, snad je to prezidentova osobní náklonnost k ekonomické vědě, nebo ještě něco jiného, co působí, že výběr členů bankovní rady se v Zemanově éře odehrává bez kraválu a mocenského dryáčnictví, které jinak provázejí veškeré jeho politické působení.
Výjimkou bylo snad jmenování reputačně nejslabšího radního Aleše Michla guvernérem, evidentně na truc Zemanovu bývalému příteli a odcházejícímu guvernérovi Jiřímu Rusnokovi. To byla událost, která znatelně zamávala trhem. Ale všechny ostatní Zemanovy nominace byly vesměs rozumné a bankovní rada je složena z úctyhodných jmen chytrých lidí.
A bude tomu tak i od poloviny února, kdy Marka Moru a Oldřicha Dědka nahradí v radě čerstvě jmenovaní Jan Kubíček a Jan Procházka. Oba muži mají bohaté zkušenosti s českým ekonomickým životem. Procházka má jako dlouholetý šéf EGAP podrobný vhled do takzvané „reálné ekonomiky“, v níž denně žijí české firmy. Kubíček jako hlavní analytik a posléze i vedoucí úřadu české fiskální autority (Národní rozpočtové rady) zase dobře vidí do rozpočtové politiky a hospodaření státu. Zdálo by se tedy, že je všechno v pořádku. Jenže není.
Zemanova prezidentská dekáda ukázala, že česká hlava státu je příliš suverénním vládcem nad měnovou politikou země. Připomeňme, že Česko prudce otočilo kormidlem své měnové politiky zhruba před půl rokem, přímo uprostřed boje se zdivočelou inflací. A tahle změna kurzu se odehrála čistě na základě osobního přesvědčení Miloše Zemana, že postup zvolený Rusnokovou jestřábí většinou není správný.
Jak ve svém textu pro Seznam Zprávy upozorňuje ekonom Tomáš Havránek, před českým prezidentem se jednou za šest let otevře příležitost vyměnit prakticky během půl roku šest ze sedmi členů bankovní rady. Toho přesně využil Zeman k vymazání Rusnokovy „jestřábí“ většiny a jejímu nahrazení Michlovou „holubičí“ většinou. Toto rozhodnutí přitom záleží čistě na libovůli hlavy státu, na rozdíl od mnoha jiných pravomocí u této neexistuje žádný ústavní ani jiný korektiv. A Zeman tuto libovůli dotáhl k dokonalosti.
Své nominace nijak veřejně nekonzultoval ani nekomentoval, na veřejnost se jména nových radních dostávala až ve chvíli, kdy se jejich obličeje objevily na televizních záběrech ze jmenovacího ceremoniálu. Do historie se zapíše květnový moment, v němž koruna oslabila vůči euru o celý padesátník během několika okamžiků poté, co se v záběrech z ceremonie jmenování guvernéra ČNB objevila tvář Aleše Michla. Do té chvíle totiž nikdo najisto nevěděl, zda se Michl guvernérem skutečně stane.
Středeční jmenování dvou nových radních probíhalo úplně stejně, jen bez oněch bezprostředních dopadů – tady už se o nové měnověpolitické linii nerozhodovalo. Ale opět jsme až do okamžiku jmenování nevěděli, kdo bude naproti prezidentovi stát. Byly jen spekulace, z nichž některé – ty o Janu Procházkovi – se ukázaly jako správné, jiné – ty o Vladimíru Krulišovi – naštěstí nikoli.
Je to ale nedůstojná a nebezpečná hra. Posledních dvacet let seděli na Hradě vystudovaní ekonomové, takže se tak nějak automaticky očekávalo, že jsou pro výběr bankovních radních kompetentní. Jenže to může být zcela mylný předpoklad. Dokonce je těžké říci, co je horší varianta – zda prezident-ekonom, který vybírá radní na základě přesvědčení o vlastní erudici, anebo prezident-neekonom, který si nominaci nechá netransparentně podsunout nějakým vlastním poradním orgánem.
V obou případech by měl existovat korektiv, abychom nemuseli do poslední chvíle trnout, zda třeba prezident po římském vzoru nejmenuje radním svého koně. Nebo protokoláře. Tak jako existuje korektiv v případě ústavních soudců. Dokonce možná tentýž, tedy schválení kandidáta Senátem.
V jiných zemích procházejí lidé rozhodující o měnové politice schvalovacími procedurami a parlamentním grilováním, jen v Česku posloucháme pražské drby a čekáme, kdo se objeví v záběru ČT24. To už dál nejde.
A nejde to i kvůli pohledu na výběr Zemanova nástupce. Pokud by se prezidentem stal Andrej Babiš, což se klidně může stát, ocitne se okamžitě ve střetu zájmů obrovském i na babišovské poměry. Byl by prezidentem, jenž fakticky suverénně rozhoduje o měnové politice. A současně faktickým vlastníkem Agrofertu, pro který – podle výroční zprávy za rok 2021 – znamená každé zvýšení sazeb o půl procentního bodu snížení zisku o 144 milionů korun (a naopak každé snížení sazeb o čtvrt bodu znamená zvýšení zisku o 72 milionů). S tím už by si jeden mohl pohrát!
Dobrou zprávou je, že k takovému hraní teď zhruba šest let nebude příležitost. Bankovní rada je po Zemanově tajfunu zase na nějakou dobu usazená, příští prezident vymění (nebo potvrdí na další období) jediného radního. Takže bude aspoň čas na projednání a prosazení změny, která by tuhle nebezpečnou hračku jménem měnová politika odebrala z výhradního vlastnictví prezidenta, ať už jím za šest let při dalším tajfunu bude kdokoli.
