Článek
V českém mediálním prostředí panuje představa, že ekonomie je věda o těch „velkých věcech“, jako je růst, nezaměstnanost a po mnoha letech dnes už zase i inflace. Přitom ekonomická Nobelova cena za podobně zaměřený výzkum byla udělena naposledy před 11 lety.
A pak také v pondělí. Všichni, kdo mají rádi „tradiční“ ekonomii, jak se po revoluci učila a dodnes učí na drtivé většině českých ekonomických škol, mohou zajásat. Jde o návrat klasiky. Makroekonomie jako vyšitá. Doslova učebnicová.
Aktuálně oceněný výzkum se někomu může zdát jako příliš zjevný. „Vědci ocenění v roce 2022 zjistili, že voda teče dolů“. Ale detail tohoto zjištění je důležitý.
Letošní Nobelova cena za ekonomii
Předešlých deset nobelovek zase přišlo mnoha komentátorům příliš abstraktních. „Vědci ocenění v roce 2012 zjistili, že s = Σ((1/n!)(|S|!(n-|S|-1)!)(v(S∪{i})-v(S)).“ Ale i tady jde o důležité věci. Konkrétně tenhle vzoreček třeba popisuje současné formování koalic po nedávných komunálních volbách. A tedy určuje, za co budou v příštích letech česká města utrácet naše peníze.
Letošní ekonomická nobelovka byla (v nadsázce řečeno) udělena za zjištění, že banky jsou v ekonomice důležité. Zejména v ekonomických krizích. Bankovnictví je ve své podstatě nestabilní, protože (jak „vysvětlil“ oceněný Douglas Diamond) banky dávají dohromady peníze od krátkodobých střadatelů a půjčují je na dlouho těm, kteří chtějí investovat. A jelikož je základním prvkem našeho vesmíru nejistota ohledně budoucnosti, obě skupiny jsou navzájem nekompatibilní:
Protože se může kdykoli cokoli stát, střadatelé chtějí mít možnost si své úložky z banky kdykoli vybrat. Protože se může kdykoli cokoli stát, investoři chtějí mít možnost vrátit peníze až na konci smluveného období, aby investice vydělala i na úrok.
Tímto pohledem Diamond odhalil důležitou roli, jakou na planetě banky hrají, když transformují „krátké“ peníze na „dlouhé“. Zkuste si postavit atomovou elektrárnu – se všemi povoleními tak za třicet let – a zkuste si na to půjčovat od střadatelů, pro které je to reálně půlka života. Na tak dlouho nechce svoje peníze zafixovat nikdo. A nechtěl by ani na planetě bez inflace.
Letošní Nobelovy ceny
Týden Nobelových cen jsme sledovali den po dni:
Víme tedy, jak konkrétně jsou banky užitečné, ale zároveň vidíme, jak taková transformace peněz může být náchylná na různé „fake news“. Pokud vznikne fáma, že banka je slabá, začnou chtít vybírat nejen ti netrpěliví střadatelé, ale i ti trpěliví. A z fámy se stane sebenaplňující proroctví. Podobně jako když pracující svým bojem za odškodnění inflace skrze vyšší mzdy způsobí právě tu inflaci, kterou chtějí odškodňovat.
A tak model runu na banku od nobelistů Diamonda a Philipa Dybviga ukazuje potřebu pojištění vkladů. Investoři nakonec ty peníze vrátí, ale až za čas. A kvůli neopodstatněné panice můžou chtít střadatelé peníze dřív.
No a to jsme takovou věc jako lidstvo až do 80. let nevěděli?
Ale věděli. Runy na banky existovaly od úsvitu bankovnictví. Ale díky oceněným pánům lépe rozumíme spouštěčům takových runů. A také víme, jak „jednoduché“ je řešení. Něco jako povinné ručení na auto.
U třetího čerstvého nobelisty Bena Bernankeho je jeho skutečný přínos ještě zajímavější. Některé komentátory jeho ocenění překvapilo, neboť znali Bernankeho jen jako někdejšího šéfa americké centrální banky z období finanční bouře po roce 2007. Už tehdy jej ale hodně ovlivňoval jeho rozsáhlý výzkum důležitosti stability bank během Velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století.
Ale opět – o tom, že za krizí 30. let stál nedostatek peněz v ekonomice a krachující banky, už jsme věděli i před Bernankem. Ten ale zjistil, že banky nehrály jen roli „hromádek peněz k dispozici“, které najednou chyběly. Banky měly také informace o tom, komu se v ekonomice vyplatí půjčovat, protože to vrátí, a komu ne. A tyto informace s krachem bank shořely. A reputace „spolehlivého dlužníka“ se vypařily, což ovlivnilo toky investic ještě na dlouhá léta po krizi. To bylo nové.
A jak to všechno zapadá mezi minulé ekonomické nobelovky?
Letošní cena se od těch nedávných liší nejen tím, že je návratem k tradičním makroekonomickým tématům. Předchozích 10 nobelistů můžeme rozdělit na dvě kategorie: Jedni se snaží dostat pravdu z lidí a druzí z dat.
První tvoří ti, kteří zjistili, jak něco ve skutečnosti funguje nebo má fungovat. V tom se shodují s letos oceněným výzkumem fungování bank. Jen zkoumali fungování více mikroekonomických fenoménů. Mnoho Nobelových cen bylo v posledních letech věnováno výzkumu „designu mechanismů“. To zní obskurně až pseudovědecky, ale jde o různé aplikace jedné fenomenální myšlenky:
Pokud chcete od lidí slyšet pravdu, nakolik si něčeho cení (a hodnota čehokoli je základem ekonomických vztahů), nesmíte jim jimi vyřčenou cenu skutečně účtovat. Proč bych přiznával, že si dovolené na Kanárech cením na 10 tisíc, když mi potom naúčtujete 10 tisíc, a mně tak vlastně nic nezbude? Tak budu lhát a udávat nižší cenu. Pravdu ze mě po dobrém nedostanete.
Klíčem k získání pravdy o tom, nakolik si lidé něčeho cení, je princip účtování druhé nejvyšší ceny, kterou udal někdo jiný. Toho musíme „přeplatit“, aby v „aukci“ ta dovolená šla za námi a ne za ním. Ale nikdo po nás nemůže chtít víc. Pak bychom začali zase lhát.
A odpověď na otázku, jak dostat z lidí pravdu, to už za Nobelovu cenu stojí, ne? A za aplikaci tohoto „principu druhé nejvyšší ceny“ v různých prostředích šly Nobelovy ceny v letech 2020 (např. pro přidělování orgánů), 2016 (pro formulaci smluv), 2012 (formování koalic), 2010 (trh práce), 2007 (teorie druhé ceny) či 2005 (kdy spolupracovat).
Druhou kategorií nedávných výzkumů (a v určitých obdobích se ceny téměř pravidelně střídaly s první skupinou) jsou ty, které zkoumají nikoli jak dostat pravdu z lidí, ale jak ji dostat z dat.
Modernímu výzkumu už nestačí to, co stále stačí mnoha komentátorům, tedy podívat se na data, uvidět v nich v nějakém bodě změnu a libovolně říci, že změna nastala „kvůli X“. Ať už tím X je cokoli - změna hospodářské politiky, kterou chci jako komentátor podpořit, nebo změna prostředí.
Jak ale přinutit data, aby nám přiznala, co ve skutečnosti bylo hybatelem změny?
Loňská Nobelova cena za ekonomii
Podle loňských nobelistů je třeba se dívat na rozdíly podél nějaké zeměpisné hranice, kde žije jinak stejné obyvatelstvo, jen jedno pravidlo je na obou stranách jiné. Podle nobelistů z roku 2019 je zase třeba dělat v reálném světě „pokusy na lidech“, tedy jinak stejné skupiny přímo podrobit různým pravidlům. Jiný nobelista má zase rád pokusy přímo v laboratořích, kde máme architekturu rozhodování pod kontrolou. Podle jiného dva roky před ním zase dostaneme pravdu z podrobných dat o rodinných účtech, zejména v rozvojových zemích.
Všechny výzkumy však pojí společná linka – pídění se po pravdě. Ať už o tom, jak věci fungují skutečně, ne jen na povrchu, nebo o tom, jak z různých dat dostat informace o tom, co v hospodářské politice funguje a co ne.
Takže jakkoli může lidem nobelovský výzkum připadat někdy abstraktní, nakonec všechen směřuje ke snaze pochopit a zlepšit fungování našeho světa. A nenechat se opít rohlíkem od nějakého politika, který mává před kamerami grafem vytištěným na formát A3, na němž cosi roste nebo klesá, aniž bychom vůbec viděli co.
