Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Bylo to v pátek večer. Udělal jsem tu chybu, že jsem se před spaním šel „mrknout“ na Twitter/X, a zjistil, že o mně zase někdo jednou napsal, že jsem pitomec.
Jistěže ne poprvé, a rozhodně ani naposled, ale stejně to vždycky probudí mou pozornost. Ten tweet měl několik lajků, a jako často mnohokrát předtím jsem na něj klikl, a pak ještě jednou, abych zjistil, kdo s tímhle mým označením souhlasí.
Z nějakého důvodu mě takoví lidé vždycky rozčilovali víc než samotní autoři podobného tweetu. Ti do svého negativního postoje vůči mně aspoň vložili nějakou energii. Energii, investovanou do napsání a pak odeslání tweetu, nemůže správný egomaniak ignorovat.
Ale ti „pouze“ lajkující? Šli možná jen náhodně kolem, přečetli si, že jsem pitomec, a přišlo jim, že je to něco, s čím by se dalo souhlasit. Možná přitom jedli rohlík se salámem, nebo poslouchali nějaký zajímavý podcast, a ani se na ten malý, skoro zanedbatelný projev něčího úsudku nebo něčí nenávisti nesoustředili. Klikli na srdíčko, které se pro mě přetavilo v palec namířený dolů, a za dvě vteřiny už nejspíš zase mysleli na něco úplně jiného.
Co to je za lidi, tihle ledabylí a nedůstojní hateři? Ne že bych jejich jména zjišťoval pravidelně, nebo si dokonce vedl nějaké mentální seznamy, na to samozřejmě nemám čas. Ani náladu. Ale teď v pátek jsem obojí měl, a tak mě zajímalo, kdo to je tentokrát.
No a v tu chvíli jsem si uvědomil, že už se to nedozvím. Elon Musk splnil to, o čem mluvil či sám tweetoval v minulosti už několikrát, a Twitter/X od 12. června všechny lajky pod tweety skryl. Nikoliv jejich počet, nýbrž jejich autory. S výjimkou vašich vlastních tweetů.
Je to další zajímavá kapitola v historii tlačítka „like“, které se do určité míry stalo symbolem celé éry sociálních médií. Zpočátku symbolem toho, co na ní bylo zajímavého a vzrušujícího, a postupem času stále více symbolem toho, jaký mají sociální média potenciálně škodlivý dopad na uživatele i celou společnost.
„Like“ patří mezi věci či nástroje, o kterých si myslíme, že jsou tak samozřejmé a základní, že tady byly vždycky. Ale nebyly. To platí i pro like. Nápady či pokusy tohoto typu lze vysledovat i na různých webech v druhé polovině devadesátých let, ale v té dnešní podobě se like objevil až v médiích po krachu internetového boomu po roce 2000.
Ta tehdy byla charakteristická jednoduchostí, úsporností a s ní spojenou snahou zapojit do tvorby obsahu uživatele. Třeba tím, aby přidávali vlastní obsah, anebo aspoň originální obsah komentovali. Pro někoho je i to mnoho práce, a pro ně vznikla možnost aspoň dát najevo, že se jim nějaký obsah líbí.
Mohlo by vás zajímat:
Ikonku palce vztyčeného nahoru dal v té době Rob Manuel na svou stránku B3ta, a někdy se uvádí, že byl vůbec první s tímhle nápadem. Ale ani to není jisté. Historie vzniku tlačítka like je celkem detailně popsána na Wikipedii. Jisté je naopak to, že ho v roce 2009 zavedl Facebook.
Revolucionizovalo to svět nejen sociálních, ale i všech médií, a to způsobem, který musel překvapit i ty, kteří s tímhle nápadem ve Facebooku přišli a prosadili ho u Marka Zuckerberga. Někdy se uvádí, že to byla Leah Pearlmanová, zaměstnankyně Facebooku v jeho raných dobách, dnes autorka komiksových knížek.
Ale to není důležité. Ukázalo se, že tlačítko rychle a významně zvýšilo to, co je hlavním „výkonovým parametrem“ sociálních médií, a to angažmá uživatelů. Najednou se na tvorbě obsahu (= algoritmu) podíleli i ti, kteří byli ochotni příspěvky sdílet či komentovat. A těch je logicky mnohonásobně víc.
Lajky ovšem rychle přerostly hranice Facebooku. Doslova (média tlačítko „adoptovala“ pod články na své weby), i přeneseně, tím, že najednou bylo k dispozici jednoduché měřítko, jak kvantifikovat příspěvky z hlediska společenského uznání. Počet lajků se stal symbolem úspěchu a popularity. Jako by najednou každý kus obsahu a přeneseně i každý uživatel dostal svůj „rating“.
Sociální sítě najednou měly k dispozici silnou zpětnou vazbu, která „krmila“ aktuálními daty jejich algoritmy. A která aktivitu uživatelů dál zesilovala, protože příspěvky s více lajky odměňovala větší viditelností. Technicky řečeno, byl to klasický příklad pozitivní zpětné vazby, která vedla k silnému růstu.
Což byl ovšem zároveň i problém. S rostoucím vlivem tlačítka rostly i jeho nezamýšlené důsledky. Z honby za lajky se stala hra, která zpětně měnila kvalitu i charakter sdíleného obsahu. Digitální dopaminový nával tuto hru činil vzrušující, zároveň ale i bolestnou pro ty, kterým hra nefungovala.
A tím se dostáváme k současnosti: Kritice psychologů i dalších, kteří říkají, že kultura srovnávání vedla ke zhoršování duševního zdraví, konkrétně zvýšenému výskytu úzkostí a depresí, hlavně u mladých lidí. Líbánky s tlačítkem „like“ definitivně skončily, některé platformy už před lety oznámily, že jejich počet či jména lajkujících bude možné skrývat (například Instagram).
Je to stejně pozoruhodné: Jak se z nástroje jednoduchého vyjádření sympatií a pozitivní reakce stal stroj na negativní emoce a zdroj kritiky. Ukazuje to, co jsme si ověřili už mnohokrát, a to že v technologiích platí víc než jinde, že dobré úmysly mají často nezamýšlené důsledky.
Tím se dostáváme do současnosti. Motivace Elona Muska jsou trochu jiné. On sám říká, že chce uživatelům umožnit dávat lajky bez obav z útoků, že se jim líbí obsah, který může být ostatními z různých důvodů považován za nevhodný.
Nejznámější případ je asi kauza senátora a bývalého prezidentského kandidáta Teda Cruze, který před sedmi lety na výročí teroristických útoků 11. září „lajkoval“ tweet s pornografickým obsahem. Politik se pak vymlouval tím, že lajk dal „omylem“ zaměstnanec jeho kanceláře.
Dnes jde ovšem mnohem víc o politiku než pornografii. Musk je známý svou bezvýhradnou podporou svobody slova, v jejím absolutním pojetí, a i tahle jeho snaha má často nezamýšlené důsledky, projevující se zvyšováním podílu extremistického obsahu.
Musk říká, že když se identita lajkujících skryje, zvýší to jejich ochotu vyjadřovat se k věcem, které jsou problematické nebo „na hraně“, anebo si to o nich minimálně myslí. Podle Muskových kritiků jsou to však jen „hezké řeči“. Tvrdí, že šéf kontroverzní sociální platformy chce skrýt to, že velká část lajků pochází od robotů a tzv. trolích farem.
To nezjistíme. A podobně těžké je se rozhodnout, jestli tuto poslední změnu ve Twitteru považujeme za spíše pozitivní, anebo negativní. Záleží na tom, jak se vlastně na své lajky i ostatní interakce díváme. Máme žádat luxus utajení, podobně jako třeba u voleb? A povede to k tomu, že se budeme vyjadřovat svobodněji a zároveň častěji?
Spíš se kloním k tomu, že tato analogie nefunguje. Rovnítko mezi volbami a veřejnou debatou nedává smysl. Ve volbách rozhodujeme o budoucnosti, v debatě se na tuto budoucnost střetávají různé názory. A pro jejich relevanci je důležité vědět, kdo je jejich autorem. Platí to i pro lajky, kterými své názory vyjadřujeme také.
Kdyby to Musk myslel upřímně, tak jde ještě dál: Skryje nejen jména lajkujících, ale i jejich počet. A zároveň vezme tyto informace uživatelům i o jejich vlastním obsahu. Jenže Elon Musk ví, že to by uživatelům „přiškrtilo“ přísun tolik žádaného dopaminu.
Elon Musk chce být nejen pronikavý vizionář a úspěšný byznysmen, ale také bojovník za svobodu, provokativní myslitel i spasitel demokracie. A ještě s největším počtem lajků na své vlastní platformě. To je už trochu moc koní v závodu i na tak zkušeného hráče, jako je on.
