Komentář: Mediální anomálie končí. Oligarchický model žije dál

Největší české vydavatelství tištěných médií mění po deseti letech majitele. V červnu 2013 zpráva o nákupu Mafry Andrejem Babišem zapůsobila na domácím mediálním trhu jako blesk z čistého nebe. Dnes už oznámení o prodeji balíku společností Mafra, Londa a Synthesia investiční skupině Kaprain žádnou velkou senzaci nevyvolalo.

Že má firma miliardáře Karla Pražáka velmi blízko ke koupi médií z holdingu Agrofert prodávaným společně s pardubickou chemičkou, o tom se veřejně mluvilo už dlouho před samotným podpisem smlouvy. Na informační hodnotě zprávě také ubírají paralelně se šířící spekulace, podle nichž se Mafra ve vlastnictví Kaprainu dlouho neohřeje, neboť se o ni ucházejí další zájemci. V jejich čele údajně stojí další miliardář Pavel Tykač.

Nicméně – ať už bude konečným vlastníkem Mafry kdokoli, díky novele zákona o střetu zájmů je prakticky jisté, že to už nebude aktivní politik, či dokonce jeden z nejvyšších ústavních činitelů. Česká mediální scéna se tak (snad) konečně zbaví jedné systémové anomálie, která dlouhodobě deformovala jak novinářskou kulturu, tak demokratickou politickou soutěž. A která byla opakovaně terčem kritiky ze strany mezinárodních novinářských organizací i orgánů Evropské unie.

Je to právě širší evropský kontext, který nám umožňuje lépe pochopit, jak patologický fenomén se zde po majetkovém vstupu Andreje Babiše do médií zrodil a po celou dekádu udržoval. A to bez ohledu na formální přesun holdingu Agrofert do svěřenského fondu v roce 2017. Tento krok na reálném stavu věcí nic podstatného nezměnil.

V západní Evropě bychom od časů Silvia Berlusconiho marně hledali podobný případ, kdy vrcholný politik, natožpak předseda vlády, majetkově ovládal celostátní zpravodajská média.

I v zemích východní Evropy byla taková konstelace v posledních dvou desetiletích naprostou výjimkou.

Nejbližší příměr by nejspíš bylo možné najít v Bulharsku, kde značnou část mediálního trhu donedávna vlastnicky kontroloval kontroverzní oligarcha a poslanec Hnutí za práva a svobody Delyan Peevski (jehož USA v roce 2021 zařadily na sankční seznam podle takzvaného Magnitského zákona).

Někdejší lotyšský ministr dopravy a vicepremiér Ainars Šlesers rovněž majetkově ovládal významnou část domácího tisku, ovšem skrytě. Zjistilo se to až z policejních nahrávek při vyšetřování korupční aféry lotyšských oligarchů v roce 2011.

Politický vliv vlastníků médií je pohříchu rozšířeným jevem po celém světě, demokratické státy nevyjímaje. Stačí vzpomenout Ruperta Murdocha, který se díky svému globálnímu mediálnímu impériu pasoval do role významného politického hráče hned v několika zemích včetně Spojených států, Velké Británie či Austrálie. Stejně tak nejsou výjimečné neformální vazby mezi politiky a mediálními magnáty.

Nicméně právě státy s etablovanou demokratickou tradicí zpravidla charakterizuje to, že těmto vazbám kladou mantinely, které přílišnému prorůstání politického a mediálního prostředí brání.

V řadě zemí je v tomto smyslu dostatečnou pojistkou vyspělá politická kultura a novinářská samoregulace, které ovládnutí médií politiky – ať už majetkově či jinak – z principu nedovolují. Až tam, kde tyto eticko-profesní mantinely nestačí, nastupují legislativní nástroje.

V Česku se na politickou kulturu či schopnost novinářské obce účinně se bránit proti „převzetí médií“ (media capture) ani po třiceti letech budování demokracie spolehnout nemůžeme. Takže musí přijít ke slovu regulační opatření ze strany státu. Zpřísnění zákona o střetu zájmů (v pořadí už druhé, neboť první „lex Babiš“ z roku 2016 se ukázal jako nedostatečný) je v této perspektivě, jak se říká, krokem správným směrem. A to přesto, že zdaleka nepostihuje všechny možnosti, jak mohou politici média ovlivňovat, a to včetně vlastnictví určitých typů médií – především internetových.

Majetkové odstřižení šéfa hnutí ANO od vydavatelství Mafra, které si citovaný zákon vynutil, lze tedy jednoznačně přivítat. Avšak bylo by chybou domnívat se, že samo o sobě přinese kvalitativní zlepšení české mediální scény. K ohrožení redakční nezávislosti médií a k omezení jejich schopnosti plnit roli „strážců demokracie“ není nezbytné, aby byl majitel aktivním politikem.

Úplně stačí, aby médium bylo ve vlastnictví někoho, kdo má primární obchodní zájmy v jiných oblastech trhu a média vnímá především jako nástroj k prosazování a hájení těchto zájmů spíše než jako zdroj zisku či (v ideálním případě) jako jeden z klíčových pilířů demokratické společnosti.

Není tajemstvím, že tento vlastnický model se v posledních patnácti letech dramaticky rozšířil. A to nejen v Česku, ale v celém regionu střední a východní Evropy, ze kterého během této doby odešla převážná část zahraničních mediálních investorů, protože neviděli v mediálním podnikání další finanční perspektivu.

Většinu z nich nahradili místní oligarchové, pro které není problém ztrátový vydavatelský byznys dotovat z jiných zdrojů. Což logicky vyvolává otázky po motivaci takových investic.

Andrej Babiš si, jak známo, koupil média, „aby psala pravdu“. Přičemž se záhy ukázalo, že tato „pravda“ se na stránkách jeho novin významně překrývá se zájmy hnutí ANO a Andreje Babiše samotného.

Další novopečení majitelé z řad domácích miliardářů si média pořídili jako pojistku proti potenciálním útokům ze strany konkurence. Tedy jako pověstný „atomový kufřík“, jak se vyjádřil spolumajitel skupiny Penta Marek Dospiva v památném rozhovoru v roce 2015 po převzetí vydavatelství Vltava-Labe-Press od německé firmy Verlagsgruppe Passau. Ani toto vysvětlení zrovna neumenšuje obavy z omezení redakční nezávislosti ze strany majitelů – ať už v podobě přímých zásahů nebo novinářské autocenzury.

Touto optikou se prodej Mafry jeví mnohem více jako pokračování zaběhnutého oligarchického systému než jako revoluční změna dosavadních poměrů na mediálním trhu. Bez ohledu na to, jestli vydavatelství zůstane součástí skupiny Kaprain, je velmi pravděpodobné, že jeho vlastnický model bude rámcově odpovídat tomu, který v současnosti charakterizuje převládající část českých komerčních médií.

Nový majitel proto bude od samého počátku nepochybně čelit dotazům, zda vydavatelství Mafra nehodlá používat jako vlivový nástroj k prosazování svých partikulárních zájmů – tím spíše, že právě s takovou rolí byly deníky tohoto vydavatelství většinou pozorovatelů v uplynulých letech standardně spojovány.

Sociologické sondy ukazují, že česká veřejnost je na problematiku mediálního vlastnictví citlivá. Podle nedávného průzkumu pokládá většina lidí vlastnické a další byznysové zájmy za větší riziko pro svobodu médií než zásahy ze strany vlády. Pouze čtrnáct procent občanů souhlasí s názorem, že majitelé médií mohou určovat, co mají jejich zaměstnanci psát či říkat.

Rozpor mezi významem, který lidé přisuzují redakční nezávislosti médií, a tím, jak vnímají jejich reálný stav, může být i jednou z příčin klesající důvěry v média. Ta se podle údajů Reuters Institute v letošním roce propadla na historicky nejhorších třicet procent a dlouhodobě patří k nejnižším v Evropě.

Bude-li mít nový investor zájem na rozptýlení uvedených obav a posílení důvěry ve značku, která pod Andrejem Babišem ztratila velkou část profesní kredibility, měl by jako jeden z prvních kroků iniciovat zavedení konkrétních opatření garantujících veřejnosti i novinářům Mafry, že do redakční práce nebude nijak zasahovat. Inspirace pro takové kroky existují jak v zahraničí, tak v Česku; jedinou otázkou je vůle majitele.

Nebude to jednoduché a jistě ani samospásné, ale nevím o lepším způsobu, jak předejít tomu, aby se „vysvobození“ Mafry z holdingu Agrofertu neukázalo být jen příslovečným přesunem z bláta do louže.