Článek
Sněmovna po osmi hodinách jednání poslala do druhého čtení vládní návrh zákona, který definitivně ruší elektronickou evidenci tržeb. Tu větu je dobré si přečíst ještě jednou. Neruší povinnost elektronicky evidovat tržby. Ruší evidenci jako takovou. Všechny ty Dotykačky, eKasy a další krabičky, které drobní obchodníci a hospodští draze nakoupili a složitě zprovoznili a připojili k internetu, budou patrně od začátku příštího roku k ničemu. Tedy ne snad úplně k ničemu, na některých jistě dál poběží účetní a platební systémy. Ale data z nich přestanou zajímat stát.
Obří infrastruktura, do níž podnikatelé od nejdrobnějších po velké investovali na začátku krátké éry EET v roce 2016 obří peníze, a kvůli níž se dokonce zaváděla speciální pětitisícová daňová sleva, přijde zcela vniveč. Totéž platí o informačních systémech na straně státu za desítky milionů korun (vyplacených bez soutěže firmě IBM).
To vše z jediného důvodu: EET byla vlajkovou lodí ekonomického programu Andreje Babiše. Po změně vládní garnitury je proto zcela vyloučené, aby se hovořilo o nějakých úpravách, aby se uvažovalo o tom, zda v systému není nějaké zdravé a využitelné jádro, s nímž by se dalo rozumně pracovat. Kdepak. Vlajkovou loď soupeře je třeba jedině zničit, rozstřílet, potopit, zadupat do mořského dna. Žádné přemýšlení se nepřipouští.
Nejsilnějším a v důvodové zprávě k zákonu několikrát opakovaným argumentem pro úplné zrušení EET je tvrzení (pravdivé), že příslib zrušení je obsažen v programovém prohlášení vlády.
EET přitom není čiré zlo. Ano, její zavádění provázely nepřijatelné paušalizující výroky o nepoctivosti podnikatelů, celá ta slavná atmosféra „všeci kradnú“, odehrávaly se děsivé příběhy drakonických pokut za technické chyby při instalaci a prvním užívání pokladen, mnoho malých podnikatelů zejména v malých městech zavřelo své krámky a hospody. Excesy nicméně časem ustaly a zrušení EET jejich dopady už nenapraví.
Ani fiskální přínos EET není zrovna veselé téma. Byl spíše symbolický navzdory fantasmagorickým prohlášením o desítkách miliard, které stát díky EET každoročně vytluče z nepoctivých hospodských a postaví za ně školy a nemocnice. Ministerstvo financí pod Alenou Schillerovou nakonec vykazovalo přínos kolem deseti miliard ročně, ale i to byl spíš odhad vedený zbožným přáním. Dnešní ministerstvo financí odhadlo, že kvůli zrušení EET nepřiteče příští rok do eráru 4,2 miliardy korun. Oddělit v daňových výnosech vlivy ekonomické konjunktury a růstu mezd od efektu EET bylo a je prakticky nemožné.
Nicméně například v sektorových mzdových statistikách byl po zavedení EET dobře vidět skokový růst výplat v pohostinství. EET zjevně dokázala omezit nebo odbourat zaběhnutou praxi, v níž hostinští zaměstnávali personál za minimální mzdu a zbytek do důstojného platu dopláceli „na ruku“. Což je nepochybně pozitivní dopad.
Zákazníkům se dost významně rozšířily možnosti platby kartou, potřeba chytrých pokladních řešení pošťouchla pár dílčích fintechových inovací a v neposlední řadě měl stát dobrý přehled o tepu ekonomiky se získáváním dat téměř v reálném čase. Také o tato data teď stát přijde, místo aby přemýšlel, jak s nimi rozumně nakládat.
To všechno nejdřív padlo za covidu, po třech letech fungování EET v části ekonomiky, kdy Alena Schillerová tento systém, prodávaný jako skvělý nástroj k narovnání podnikatelského prostředí, přepnula do dobrovolného režimu s argumentem, že se podnikatelé potřebují „nadechnout“. Nyní tedy systém zjevně končí definitivně.
Pozoruhodná byla aktivita části podnikatelů, kteří navrhli projekt DET, tedy dobrovolné evidence tržeb. Elektronická evidence by přestala být povinná, ale stát by se snažil pozitivně motivovat podnikatele, kteří by v systému zůstali, nebo se do něj dobrovolně zapojili – například nižší frekvencí finančních kontrol. Vše marné. Zrušit EET pro současnou vládní koalici fakticky znamená skoro totéž jako zrušit Babiše, takže kompromisy se nepřipouštějí.
Je to ukázkový „pangejtismus“: buď tady bude povinně pod hrozbou drakonických pokut elektronicky evidovat tržby i poslední stánkař na dobročinném jarmarku, anebo vůbec nikdo.
Přesně takhle se nemají dělat velká politická rozhodnutí s širokými dopady do ekonomiky a života občanů. Nebo také, když si vypůjčíme název jednoho z literárních děl současného premiéra, je to modelová ukázka „politiky, jaká nemá být“.
